Díval se ze střechy budovy na dění pod ním. Byl v lidském světě už nějaký ten rok, ale pořád si nezvykl. Všechno bylo tak zvláštní, jiné. Lidský svět se velmi změnil, za ty dlouhé století, co tady nebyl. Společnost se vyvinula, stejně jako technologie. Zbraně a města byly zcela jiné, než jaké si je pamatoval. Ale lidé byli stále bláhoví, směšní a albí, možná ještě více, než předtím. Bylo lehké s nimi splynout. Potkal i pár dalších tvorů. Ať už upíry, vlkodlaky a dokonce i jednoho anděla. Bílá magie andělů byla pro něj zatím největším problémem, ale nakonec si nějak poradil. Opět ho zachránil rychlý úsudek a schopnost se přizpůsobit. Stále hledal svoji rodinu, chtěl zase vidět svoji sestřičku, ale nemohl je nikde najít. Jako by se po nich slehla zem. Doufal, že jsou v pořádku. Občas našel nějakou stopu, nebo narazil na démony, které poslal Mephistopheles. Zabil je a získal informace. Přesto neměl štěstí.

 

Chytili Viol. Odvlekli ji zpátky do podsvětí. Už jí nemohl pomoci. Mohl jen doufat, že Miriam je v pořádku. Musí být. Sledoval další stopu, která ho jen dovedla k dalším démonům, o které se postaral. Musí ji najít on a ne jiný démon. Nesmí se dostat do rukou Mephistophelovi. Nesmí. Zatím se musel spokojit s tím, že je ochráncem, o kterém ani neví a zabije každého, kdo se jí pokouší najít a ublížit.

 

Bloudil po světě, následoval stopy, které ho mnohdy zavedly do slepých uliček a mnohdy nenašel nové stopy několik měsíců. Miriam byla chytrá a byla jako duch. Nemohl ji najít. Byl na ni za to hrdý, ale zároveň proklínal sám sebe a svou neschopnost. Jak dlouho to ještě bude trvat? Byl vytrvalý, bude čekat, jak dlouho bude potřeba. Zatím poznával svět. Učil se nové jazyky a poznával nejrůznější země a jejich památky. Morálka lidí se v různých zemích lišila, ale stále to byli bláhoví lidé. Přesto ho fascinovali. Splynul s nimi, pozoroval je. Byl to jeho oblíbený koníček. Procestoval Anglii, Francii, Španělsko, Jižní Ameriku, Spojené státy, Japonsko, Čínu a část Afriky. Obdivoval přírodu a zvířata. Každý den trénoval, ale hlavně hledal. To bylo jeho hlavním cílem. Ale ani po bezmála sto letech neměl štěstí.

 

Lapal po dechu a krev mu stékala po těle. Byl pokrytý ranami a krví. Mephistopheles poslal jednoho ze svých generálů. Byl silnější než Fen'li. Přesto bojoval do posledního dechu. Nechtěl, aby našel Miriam. Nakonec vyhrál jen díky čistému štěstí. Začalo pršet a díky ovládání vody dokázal rozptýlit a zmást protivníka natolik, aby mu zasadil smrtelnou ránu. Nezbývalo mu dost sil a věděl, že bez pomoci zahyne. Opíral se jednou rukou o stěnu a druhá mu bezvládně visela podél těla. Začal vykašlávat krev a začínal vidět rozmazaně. Nesmí tady skončit, musí najít svou sestru, ochránit ji. Nesmí zemřít. Už je tak blízko. V uších mu hučelo, klopýtal stále dál a cítil, že ztrácí vědomí. Zvedl hlavu, blížila s k němu dvě jasná světla a poslední co cítil byl náraz.

 

Pomalu přicházel k vědomí, cítil pach dezinfekce a pravidelné pípání přístrojů. Pomalu otevřel oči, ale musel je ihned zavřít, poté, co ho oslepilo ostré světlo. Chtěl si rukou zakrýt obličej, ale celé jeho tělo mu připadalo neskutečně těžké a slabé. Znovu pootevřel oči a pohled mu sklouzl na jeho ruku, do které vedlo mnoho hadiček. Zaslechl šramot, zády k němu stála žena a stlala vedlejší postel. Chtěl ji oslovit, ale měl vyschlý krk a nevydal ze sebe ani hlásku. Sebral tedy veškerou svou sílu a když žena poodstoupila od vedlejšího lůžka a chtěla odejít, chytil ji za ruku. Žena vyjekla, vyskočila a prudce se otočila. Mladík ji propaloval rudýma očima, netušil kde je, ale rychle ho opouštěly síly.

"Probudil se!"

"Tak rychle? Mysleli jsme, že bude v kómatu ještě několik dní!"

Za zvuků hlasitého hovoru doktorů znovu upadl do bezvědomí

​

"Oh, už jste zase vzhůru? Měl jste štěstí, málem jste nám vykrvácel," řekl muž s milým úsměvem, mladík v nemocniční posteli ho však jen tiše sledoval.

"Jsem váš doktor, Charlie Green. A vy jste?" zeptal se mile a začal kontrolovat údaje na přístrojích.

Kdo je? Jak se jmenuje? Nemohl si nic vybavit. Díval se na doktora a po chvíli mu v hlavě zaznělo jediné jméno: Fen'lin. Bylo to jeho jméno? Nevěděl. Pokusil se promluvit, ale jeho vyprahlé hrdlo mu to nedovolilo. Rozkašlal se a ucítil silnou bolest v hrudníku. Doktor mu pomohl posadit se, počkal, až přestane kašlat a poté mu podal sklenici vody.

"Fen'lin, nejspíš. Nic si nepamatuji," dostal nakonec ze sebe bělovlasý pacient.

"Ah, amnézie. Měla by být jen dočasná, všechno se vám vrátí. Přeci jen jste měl těžký úraz. Moc nad tím nepřemýšlejte, ono se to vrátí samo," odpověděl, začal se ptát na další věci a až po hodině odešel.

 

Vypadalo to, že amnézie bude trvalá. Stále si kromě svého jména nic nepamatoval. Jeho rány se již zahojily, ale stále byl v nemocnici. Policisté dostali jeho fotky do televize a do novin. Doufali, že se ozve jeho rodina. Ale nic, neexistovaly o něm žádné záznamy. Neměl kam jít, ale navždy v nemocnici zůstat nemohl. A tak se dostal na ulici. Byl bezdomovec, neměl kam jít, to ho ale netrápilo, nějak si poradí. Bloudil ulicemi, obstarával si jídlo a snažil se vzpomenout si na to, kdo je.

 

Město, ve kterém byl mu už nemohlo nic nabídnout a tak se rozhodl vydat pryč. Neměl nic, ale věřil, že si poradí. Netušil, kam jde, šel tam, kam ho nohy zavedly. Procházel přírodou, lesem. Jedl to, co našel. Lesní plody, ovoce ze stromů, kukuřici, která rostla na polích. Pil z potůčků a studánek a v přírodě mu bylo lépe než ve městě. Občas se mu podařilo chytit nějaké to zvíře, pak rozdělal oheň a upekl si jej. Věděl, že takhle to nemůže zůstat navždy. Zima se blížila a brzy by neměl co jíst, musel do města. Musel si obstarat teplejší oblečení. Vydal se znovu na cestu a brzy se před ním objevilo velké město - Atreia.

 

Kráčel odlehlou uličkou v městě, bylo už pozdě v noci, ale jeho oči byly přivyklé temnotě. Zaslechl nějaký hluk v uličce před sebou, znělo to jako rvačka. Rozumný člověk by utekl a nešel tam, ale Fen'li strach neznal. Naskytl se mu pohled na muže s nožem, který řval, ať mu druhý muž navalí všechny peníze. Mladík k němu neslyšně kráčel a muži si ho všimli až když kolem nich procházel.

"Hej! Kam jdeš?! Zůstaň stát a naval prachy!" zavrčel na něj muž s nožem a začal s ním máchat ve vzduchu. Mladík se na chvíli zastavil, ale pak pokračoval v cestě,

"Jsi snad hluchej?!" zařval muž a rozběhl se na něj se zbraní v ruce. Fen'li instinktivně zareagoval, chytil muže za ruku, smýkl s ním o zem a paži s nožem mu zkroutil za zády. Měl nutkání zarazit ostří zbraně útočníkovi do krku, včas se ale zarazil a místo toho odhodil nůž stranou.

"Děkuji mockrát, to bylo úžasné! Děláte nějaký bojový sport? Jak jste to udělal?" ptal se druhý muž a bylo vidět, že si oddechl.

"Vím jak se bránit," odvětil mladík. Bylo to lepší než říct, že netuší, jak to udělal.

"Někdo jako vy by se mi hodil. Vlastním jeden bar nedaleko odsud a občas tam máme problémy s.... dotěrnými zákazníky, kteří si nedají pokoj," zasmál se muž, "nemáte zájem o práci?" dodal s nadějí v hlase. 

"Práce by se mi hodila...." odvětil a pustil muže, který je před chvíli nebojácně ohrožoval nožem. Teď vzal nohy na ramena. Muži očividně nevadilo, že nemá domov, rozhodl se mu pomoci. Fen'lin byl za to vděčný. Stále více se ochlazovalo a on neměl kde zůstat. Dostal nové oblečení, mohl se konečně vykoupat a zase vypadal jako slušný člověk.

 

Fen'li získal práci v baru, kde dělal jak barmana, tak vyhazovače. Uměl dost dobře bojovat a nikdo pro něj nebyl problém. Ani přesila, ani muži větší a svalnatější než on. Majitel si ho chválil a plat nebyl zase tak špatný. Zjistil, že bar U Padlého kolibříka vlastní dva lidé. Josh, se kterým se setkal v zadní uličce měl na starosti denní dobu od 7 ráno do půlnoci a žena jménem Rea se starala o bar v noci. Josh mu na první měsíce jeho práce dokonce poskytl ubytování zdarma a díky tomu si Fen'li mohl brzy dovolit vlastní malý byt. Vzpomínky se mu stále nevrátily a měl neustálé nutkání něco, nebo někoho hledat. Nevěděl však koho a tak mnohdy jenom tak bloudil po městě.

 

Rea, majitelka půlky baru byla nádherná žena, ale Fen'limu na ní něco nesedělo. Každopádně si ho oblíbila a poté co za "záhadných" podmínek přišla o zkušeného barmana na noční šichtu, nabídla tuto práci právě jemu. Přijal, bude pracovat méně hodin za vyšší plat, což znamenalo více volného času. Jenže to nebylo tak jednoduché. Poznal že je něco špatně hned první den. Zákazníci byli.... jiní.... Podával jiné pití, které vonělo jako krev a bar se stal... Poněkud divočejším. Párkrát málem přišel o krk, ale upíři si očividně vážili a báli se Rey, která je zklidnila pod výhrůžkami kruté, bolestivé a pomalé smrti. Nakonec začalo platit jednoduché pravidlo: Nikdo se nedotkne barmana, jinak ho čeká krutý trest. Nikdy to nebylo přímo řečeno, ale Fen'li si byl téměř jistý, že má co dočinění s opravdovými upíry. Normální člověk by nejspíš utekl jak nejdál může, ale Fen'lin ani na chvíli nepocítil strach. Možná proto si ho také Rea oblíbila.