Legenda o Azaelovi a jeho zbrani.
 

Hodně lidí a démonů se snažilo dopátrat faktu, proč z ničeho nic Azael nechal do své zbraně ukrýt i své srdce. Bez něho přece nebude schopný si svou radost a lásku k zabíjení a válce pořádně užívat. Tak dlouho se roznášely různé fámy o tom, co se asi tak stalo, nebo nestalo. Proč to Azael udělal. Příběhy kolovaly jak v podsvětí, tak na zemi i v nebesích a tak se smísily dohromady. Nakonec ze všeho dohromady vzešla pověst, nebo spíše legenda založená na fámách démonů a lidí, ale kdo kdy řekl, že v ní není trocha pravdy? Azael se k ní osobně nikdy nevyjádřil a tak je stále možnost, i když mizivá, že je skutečnou. Není to zrovna nejhezčí z příběhů, a byl také hodně ovlivněn smrtelníky, kteří si stále myslí, že démoni cítí pocity stejně jako oni samotní.

Bylo to ještě tehdy, kdy byl Azael učedníkem a teprve si osvojoval umění boje. Tréninku a válce věnoval celý svůj život, oddal se tomu do takové míry, že nespal, nejedl, v podstatě nežil. Jakmile se poprvé dostal na bojiště, ucítil pach krve a ochutnal její první doušky, tělem mu projela vlna extáze a okamžitě se začala projevovat jeho nehynoucí síla. Jeho tělo začalo s další a další prolitou krví nepřátel narůstat do obřích rozměrů. Brzy se stal obrem mezi démony. Jeho svaly se s každým roztrženým tělem jiného tvora napínaly tak, že jejich uvolnění znělo jako prásknutí bičem. Nepotřeboval zbroj, jeho kůže byla tak tvrdá a pevná, že se od ní odrážely šípy a kameny z katapultů se drtily v drobný štěrk. Nepotřeboval ani svou zbraň, aby docílil takové moci a síly. Během jedné z jeho válek, kdy spíše drancovali s dalšími démony již tak dost zpustošené země, vyslala proti němu nepřátelská armáda, tu možná nejhorší zbraň. Domnívali se, že Azaela mohou porazit stejně jako ostatní démony - díky jeho namyšlenosti a ješitnosti.

Succuba, kterou měla armáda v moci byla pod zákrytem temných nočních mraků, vyslána do stanu Azaela v jeho táboře. Byla to krásná žena, tělo zjizvené po souboji s armádou, kdy se jí snažili ovládnout a po jejím marném vzdoru se jim to i povedlo. Succuba měla jediný úkol, ovládnout Azaela a donutit ho stáhnout vojsko, případně ho zabít. Succuba s ním strávila celou noc Jakkoli se snažila, neměla žádnou šanci. Azael si s ní pouze pohrával. Viděl v jejích očích strach a touhu, ale ne z něho, ale z nepřátelské armády, která ji ovládla, a touhu po svobodě. Succuba nikdy nechce být spoutána, už jen proto, že to ona je ta, kdo ovládá druhé. Azael tušil, že za tím vším bude léčka a tak se sám se Succubou v obří ruce v noci vydal k nepřátelské armádě, aby ji úplně rozdrtil. Jakmile Succuba byla volná, její pohled se změnil. Toužila po ovládání moci Azaela a on, opilý krví svých nepřátel a unavený po těžké bitvě, nakonec podlehl jejímu naléhání a oddal se jí.

Succuba začala být jeho společnicí, trávila s ním čas během každé bitvy. Ovládala jeho tělo, touhy a chutě jak se jí zachtělo. Během několika měsíců Azael zeslábl, jeho velikost dosahovala obyčejného démona a zuřivost postupně ucházela a dávala prostor chtíči. I přes to, že nepřátelská armáda byla tehdy zničena, plán Succuby vycházel. Azaelovi začalo postupně docházet, o co jde, když slyšel vojsko pochybovat o jeho moci. Zabil Succubu holýma rukama a vyrval si srdce, aby se ho už nikdy žádný démon, anděl, či člověk nepokusil ovládat skrze emoce, touhy a sny. Své srdce nechal vložit do jílce své obří démonické zbraně, větší než je on sám, aby mu nadosmrti připomínala, že i on je v jistém smyslu slabým. A tak se zrodila obávaná Azaelova čepel, kterou mu nakonec démonka ukradla.

Ironií je, že to byla žena, kvůli které své srdce vyrval, a je to právě žena, která mu jej opět vzala.