Byl krásný den... svítilo sluníčko a jemný větřík si pohrával s mými vlasy.... dneska byl den jako stvořený pro menší šlofík uprostřed lesa... došel jsem na palouček v lese poblíž města Atrei lehl jsem si ke stromu a pozoroval oblohu. Jak na ní plují mraky lehce mi připomínali ovečky pasoucí se na obrovské louce, jak jsem se na ně díval ani jsem si neuvědomil, že už usínám a usnul jsem, zdál se mi sen... ne byla to noční můra.... noční můra o mé minulosti.

Bylo mi sedm a chodíval jsem si s ostatními dětmi ze smečky hrát po lesích, kde jsme běhali, skákali, prali se a různě dováděli tak jak nás zrovna napadlo... byli to krásné časy a rád na ně vzpomínám protože to byli jediné časy v mém životě kdy jsem se nemusel strachovat o to jestli přežiji další den. .. ale asi 5 dní před mými osmými narozeninami se něco pokazilo... Byla noc a já si se svými kamarády ze smečky hrál v lese jako normálně.... rodiče se o nás nebáli protože věděli že lesy známe a určitě se jim neztratíme, protože nás při nejhorší vyčenichají 

Hráli jsme si na schovku protože to byla nejlepší možnost na hru... teda my jsme to pojmenovali "Vlkodlak hledá svojí kořist"... aby se nám to více podobalo, přeci jen byli jsme hrdé děti smečky vlkodlaků, ale ve vesnici to nesměl nikdo vědět takže jsme na to byli hrdí jen mezi sebou a každý z nás chtěl být alfa až vyroste...na mě vyšla role kořisti... protože Felix... syn tehdejší Alfy si vydobyl to že bude lovit.... každý z nás chtěl lovit jako silný vlkodlak a ne být jen kořistí... no všichni jsme ho poslechli... začal počítat do 100 a my všichni se šli schovat... hlavním cílem bylo se jen schovat tak aby tě nemohl najít... hra začala a já byl schovaný pod převisem u jednoho stromu asi 150 metrů od Felixe... Felix ohlásil začátek hry zavytím a hra začala... asi po pěti minutách okolo mě Felix prošel bez toho aby jsi mě všiml... byl jsem dobře schovaný... no dvě holky které se rozhodli že se schovají blízko mě už takové štěstí neměli... byla to Samatha a Terezie... když na ně Felix vybafl s hrozivým vrčením tak se obě lekli a začali ječet... byl to vážně ohlušující jekot takže jsem si i já říkal že je Felix chudák, ale částečně si za to mohl sám... po dalších pěti minutách jsme všichni uslyšeli hrozný řev a volání o pomoc... byl to Felix, který našel dvě zohavená těla našich kamarádů ležících na mechu... všude byla krev a když jsem tam dorazil i já tak jsem si všiml Harrymu chyběla ruka... to druhé tělo bylo tak zohavené že ani nebylo poznat kdo to byl.... ale po prohlédnutí zbývajících lidí jsme zjistili že to byl Fred... Felixovo bratr... ten začal brečet a neustále opakovat:" tohle je jen sen... Fred nemůže být mrtví!!" my ostatní jsme v zděšení jen stáli a pozorovali scénu... po chvilce koukání na tu scénu mi to došlo.... už tu nejsme v bezpečí a musíme co nejrychleji zmizet... 

"Lidi musíme jít. říct to rodičům... ty nám poradí navíc ten kdo jim to udělal tu pořád může někde být!" řekl jsem v klidu a vyrazil jsem směrem z lesa...

"Co to povídáš?!" ohradil se felix " vždyť jim musíme pomoct... určitě nejsou mrtví" byl z toho všeho tak zmatený že si asi neuvědomoval co že jsou mrtví a vsugeroval si to že jsou jen zraněný aby se nemusel vypořádávat s faktem že je jeho jediný bratr mrtev... V tu chvíli se ale jen něco mihlo v dálce a najednou nějaký muž stál u Felixe který se sesunul na zem... jen Felixova hlava zůstala v ruce toho neznámého vysokého muže, kterému jsme neviděli do tváře...

"Utíkejte!!" zařval jsem na zbytek a co největší rychlostí jsem vyrazil domů... ostatní udělali to samý.

"hahaha, vy si myslíte že mi utečete ?" jsem slyšel za námi... na ten hlas nikdy nezapomenu...

Já byl z dětí nejrychlejší a proto jsem byl ve předu... za sebou jsem jen slyšel děsivý řev a jak těla mých mrtvých kamarádů padají na studenou zem.

Běžel jsem o svůj život... ani jednou jsem se neotočil... když jsem se blížil k východu z lesa, už jsem neslyšel žádný řev... byl jsem poslední žijící z dětí naší smečky... nechtěl jsem zemřít a tak jsem volal o pomoc na otce a matku... popravdě jsem nevěřil, že přijdou...

Najednou jsem za sebou uslyšel:"Hochu, ty jsi poslední... tebe si musím vychutnat... věř že budeš hodně trpět než ti dovolím zemřít!" a pak jen hlasitý smích.

Už mi pomalu docházeli síly z toho běhu...najednou jsem zakopl a tvrdě dopadl na zem... rychle jsem se otočil abych zjistil jak daleko je můj pronásledovatel. Stál nade mnou

s velkým úsměvem a děsivýma očima, které na mě upírat takovým způsobem, že probouzel největší noční můry z mého srdce...

Ani jsem to nepostřehl a najednou mi začala téct krev z ruky... když jsem se na ní podíval tak jsem viděl velkou tržnou ránu od lokte až po rameno... nebylo to smrtelně vážné zranění ale bolelo to vážně hodně... chtěl jsem zůstat silný, ale moje tělo reagovalo samo a po mých očích stékaly slzy... neřval jsem... ztratil jsem vůli už se bránit a tak jsem jen čekal na svůj konec... 

"Cože ? Ty nebudeš řvát a prosit o pomoc ?" zeptal se mě rozmrzele a trochu naštvaně... pak mě rychle chytil za ruku, už jsem se neudržel a začal jsem řvát bolestí...

Najednou se okolo nás něco mihlo a ten muž ležel na zemi a okolo něj celá naše smečka.... začali ho trhat a roztrhali ho na kousky... já kvůli vysílení a extrémní bolesti omdlel...

 

Najednou jsem se probudil z hrozivé noční můry... spal jsem hodně dlouho a ani jsem si neuvědomil že je noc...co bylo horší bylo že byl úplněk a na mě vysvitl měsíc... já se v hrozných bolestech začal proměňovat... byl jsem neopatrný a nezamkl jsem se doma ve sklepě....Jestli zabiji někoho nevinného tak si to nikdy neodpustím pomyslel jsem s.

přeměna trvala asi 5 minut... byl jsem na už za ty roky zvyklí takže jsem tu bolest už moc nevnímal... měl jsem štěstí a rozběhl jsem se hluboko do lesa.

Najednou se mi znovu začali vybavovat vzpomínky z mé minulosti.

Probudil jsem se na posteli u sebe doma... hodně mě bolela ruka a pak jsem si vzpomněl proč mě bolí a co se všechno stalo... zavolal jsem na rodiče... přišel táta...

"Gabriely, je všechno v pořádku ?" ptal se starostlivě...

"Ne... jsou všichni mrtví ?" ptal jsem se slzami v očích...

Táta se podíval do země a smutně odpověděl: "Ano kromě tebe žádné z dětí nepřežilo..."

Nebyl to pro mě ani šok... věděl jsem to jen jsem si chtěl být jistý... byl jsem smutný protože jsem je bral jako vlastní rodinu, ale měl jsem ještě zbytek smečky takže svět pro mě neskončil.

"Co to monstrum bylo zač? a proč na nás zaútočilo ?" pokračoval jsem v otázkách...

"Byl to hnusný upír!!" odvětil táta s naštvaným výrazem ve tváři "ale je to v pořádku už jsme ho zabili." pokračoval.

pak mi maminka přinesla jídlo abych posílil po ztrátě krve...

Spal jsem 5 dní a rodiče se báli že se neprobudím a proto byli moc rádi když jsem na ně v to ráno zavolal... ani jsem si neuvědomil že byli moje narozeniny a nikdo ani neměl chuť nic slavit, všichni spíš truchlili po ztrátě svých synů a dcer...

Bohužel to nebylo to nejhorší co naší smečku potkalo. V noci za mnou přiběhl otec a vzal mě do sklepa se slovy "alespoň ty musíš přežít." já to zprvu nechápal, ale pak mi to rychle došlo když jsem slyšel rodiče se měnit a pak velikou šarvátku mezi vlkodlaky a upíry. Naše smečka neměla šanci... bylo jich moc a i když jsme se bránili jak to šlo, tak jsme to nezvládli... takhle jsem se stal posledním vlkodlakem našeho klanu...

Byl jsem pořád zavřený v tom sklepě a bylo zamknuto... měl jsem štěstí že mě upíři nenašli. V tom sklepě jsem byl 3 dny bez jídla a bez vody... myslel jsem že tam zemřu a neměl jsem jak se dostat pryč... byl jsem oslabený a neměl jsem na to sílu.

Po třech dnech jsem se už smířil se svým osudem a jen ležel na zemi a vzpomínal na krásné časy s rodinou a přáteli... už jsem ani neměl pro co žít tak proč se tomu bránit...proč se bránit smrti.

Náhle jsem však uslyšel pohyb v přízemí.... byli to vyšetřovatelé kteří přišli zjistit co se stalo. už jsem neměl sílu volat o pomoc tak jsem to neřešil a jen ležel.

"Tady je to zamčený!" volal neznámý muž na ostatní... zdálo se že jsou 3

"Fajn Jonasi přinesu ti páčidlo" odpověděl druhý... chvíli zase bylo ticho a pak jeden z těch mužů přišel ke dveřím s páčidlem a slovy: "Tohle byl teda masakr jsem docela zvědavý co najdeme dole."

Začal páčit dveře a po deseti minutách různého skřípání dveří a hekání chlapa se dveře otevřeli. Chvíli si oddechl a pak začal scházet schody do sklepa... po tom co si trochu zvykl na tmu uviděl mě a nasadil překvapený výraz "Hoši, to neuhodnete co jsem našel..." všichni muži sešli do sklepa a koukali na mě. Zřejmě si mysleli že jsem mrtví a tak jsem zkusil promluvit, ale vyšlo ze mě jen takové divné zaskuhrání.. na to ode mě chlapy uskočili asi se lekli.

"To dítě žije." řekl muž jménem Jonas a hned přistoupil ke mě a začal zjišťovat co je v nepořádku

"Notak hoši nestůjte tam tak... přineste nějakou vodu určitě potřebuje pití když tu tak ležel..." vzápětí pokračuje a jeden z mužů začal vybíhat schody aby mi došel pro něco k pití. Jonas se na mě starostlivě podíval připomínalo mi to mého otce který se na mě takhle díval když jsem se někde zranil.

"Neboj se, my ti neublížíme... dokonce ti i pomůžeme, ale budeš nám muset říct co se tu stalo jo ?" povídal Jonas klidným rozvážným hlasem a já přikývnu..

Pak přiběhl muž se skleničkou vody a dal mi napít. Já se trochu zakuckal, ale ten pocit vody které stékala do mého krku byl k nezaplacení. Nikdy jsem tak dobou vodu neměl.

"Už můžeš mluvit?" zeptal se mě s úsměvem Jonas.

"M..myslím že jo..." odpověděl jsem trochu chraplavým hlasem.

"Tak nám pověz co se tady stalo prosím." řekl Jonas a posadil mě

"No zaútočili na mojí rodinu... nějaká monstra... myslím že jim táta říkal upíři nebo tak nějak. Že nejsou všichni mrtví? Nejsem jediný přeživší že ne? odpověděl jsem se slzami v očích.

"Já si to myslel.." řekne Jonas s vážným obličejem a pokračuje" Zklamu tě kluku, ale jsi jediný přeživší... nemusíš se ničeho bát my je najdeme a zabijeme jsme totiž Lovci upírů."

"J..J...Já bych chtěl pomstít svojí rodinu!" řekl jsem s nejistotou v hlase.

"Dobře, tvé důvodu chápu kluku... my tě tedy vezme sebou a naučíme tě jak na to." řekl Jonas s úsměvem "ale bude to těžký výcvik tak se na to připrav... jinak ten chlap nalevo je Peter a napravo je Lucas." pokračoval už vážnějším hlasem.

Díky tomuhle jsem získal důvod žít... mým důvodem k životu je pomsta... ne jen těm upírům, kteří zničili mojí smečku, ale všem upírům a zlým bytostem, které se po tomto světě budou kdy pohybovat.

 

Z mých myšlenek jak běžím po lese mě vytrhne povědomí pach... Upír!! a tak se vydám maximální rychlostí po čtyřech směrem odkud ten pach přichází a nacházím tak upíra jak si hoduje na mladé dívce. Bohužel dívka je už mrtvá a upír vysává zbylou krev. Na nic nečekám a skáču mu po krku... byl tak zabraný do pití krve že si mě ani nevšiml a už ho držím ve svých čelistech. Nebrání se asi je překvapený a tak stisknu. Krev se rozletí po okolí, začnu mu trhat krk dokud se neoddělí a upír se nezačne měnit v prach... můj cíl je splněn. Jelikož nemám hlad tak nechávám nebohé tělo dívky která zemřela rukou upíra na divoké zvěři a běžím lesem dál ponořený do svých vzpomínek na minulost.

Na mé patnácté narozeniny jsem se poprvé proměnil na vlkodlaka. Tu noc měl být úplněk a já i přes všechny varování od svých trenérů v lovu upírů trénoval od rána až do noci abych se zlepšil... ten den mi všechno šlo mnohem lépe... byl jsem rychlejší a silnější a můj instinkt pro boj také byl mnohem lepší...

Ten lesík ve kterém jsem trénoval byl obehnán vysokým plotem s elektrickým proudem vevnitř to aby nám tam nelezla žádná havěť a zároveň to Jonas postavil aby mě tam mohli držet když se proměním pokud se začnu proměňovat. Jak moc jsem trénoval tak jsem si ani neuvědomil že už vyšel měsíc.... uvědomil jsem si to až ve chvíli kdy mi začala do hlavy proudit ukrutná bolest... kosti se začali zvětšovat, svaly zpevňovat a celková struktura mého těla se měnila... má kůže to nevydržela a začala mi téct krev snad na každé části mého těla... byla to hrozná bolest. Trpěl jsem asi hodinu než jsem se úplně přeměnil a vůbec jsem se neovládal... začal jsem běhat po lesíku a hledat nějakou kořist, prostě něco co bych mohl zabít, avšak pokaždé když jsem se přiblížil k plotu dalo mi to neskutečnou ránu... až jsem zakňučel a odběhl zpět doprostřed lesíka kde jsem trénoval. Netrvalo dlouho a zkoušel jsem to znova a znova... celou noc. Jonas to dobře vymyslel, tady jsem nemohl nikomu ublížit.

Ráno mě Jonas našel ležet uprostřed lesíka s modřinami po celém těle.

"No myslím si že ten plot je funkční." povídá vítězně Jonas a rovnou pokračuje "tak trochu si odpočiň a začneme i s teoretickým výcvikem aby jsi znal své nepřátele."

Takže jsem se začal učit i teorii stejně jako mě začali učit s různými zbraněmi proti upírům... od pistolí až po meče a dýky.

Já si oblíbil kovovou tyč s ostřím na každé straně... ani nevím proč prostě se mi sní dobře bojovalo takže jsem se v tom zlepšoval.

Zhruba o 3 roky později mi Jonas oznámil, že konečně půjdu sním na lov... Lucas a Peter řešili záležitosti někde jinde a já už byl dostatečně zkušený na to abych mohl lovit. Jen Jonas se vždycky bál že bych mohl ztratit kontrolu tak mě nechával doma. Bylo na čase abych ozkoušel co jsem se za ty roky naučil.

Náš úkol bylo zabít jednoho staršího upíra který přijel do města. Vzali jsme věci a vyrazili na lov v Jonasově autě. Když jsme dorazili na místo tak jsme se porozhlédli po okolí té vily. Byla to velká vila a dole se svítilo takže se Jonas přede mnou chtěl trochu předvést, ačkoliv to nemusel dělat protože jsem ho nade všechno respektoval a vzhlížel k němu... mě řekl ať jdu ze zad a že on tam vtrhne z předních dveří. 

Vplížil jsem se do vily a pokračoval přes kuchyň... byla naprosto prázdná... bylo jasně vidět že jí nikdy nepoužívali.

Pokračoval jsem tedy do místnosti ve které se svítilo. Najednou jsem uslyšel hlas: "Hej lovče... no ano ty v tý kuchyni vylez nebo ti zabijeme kamaráda...

Já ihned vtrhl do dveří a tam byla velká místnost plná upírů... a ten hlavní držel Jonase pod krkem *Sakra co budu dělat?* pomyslel jsem si.

"Očekávali jsme vás lovci... jsme rádi že jste nás přišli poctít vaší návštěvou..." řekl upír co držel Jonase pod krkem a otočil hlavu směrem ke mě...

Najednou nasadil překvapený výraz. "No je to možný? Ta tvář... ty oči... je možné že jsi z klanu těch bezcenných Argentů ?"řekl s úšklebkem

"Jo, jsem" zavrčel jsem s naštvaným obličejem.

"Víš, nečekal jsem že nějaký Argent přežil... ale při téhle příležitosti ti chci říct že tvá matka měla moc krásně vyděšený obličej když jsem jí zabíjel!"  pověděl starý upír s velkým úsměvem na tváři a pak prudce trhl rukou a zlomil Jonasovi vaz.

Do mě vletěl tak extrémní vztek z toho co se zrovna dělo že moje přeměna netrvala ani pět vteřin a začal jsem běsnit. Upíři na mě nabíhali a sekali mě svými rukami ale já to neřešil... jednomu po druhém jsem trhal hlavy... myslím si že v tu chvíli by se mě bál nejeden alfa, protože v tu chvíli nade mnou naprosto převládla krvelačná stránka a jediný co jsem chtěl bylo zničit všechny upíry.... asi po třech hodinách boje jsem zabil všechny upíry až na toho nejstaršího. Byl jsem naprosto rozsekaný a po srsti mi stékala krev, ale mé rány se začali hojit hodně rychle a po chvíli jsem byl znovu schopný boje což upíra překvapilo protože si myslel že pro něj budu už jen jednohubka...

Začal teprve ten těžký boj... drápali jsme se, házeli po místnosti a mlátili sebou o zem... oba jsme se léčili velikou rychlostí a mě to všechno ještě víc a víc dělalo zuřivým...

to ale nepomáhalo. Bojovali jsme až do rána... kdy jsem upíra vyhodil ven na slunce a tam ho spálilo slunce na prach...

Já se přeměnil do lidské podoby a padl k zemi... ležel jsem tam 2 dny než jsem se konečně probral a i přes mojí regeneraci celý polámaný odnesl Jonase k autu a odjel jsem sním na náš pozemek kde jsem ho pohřbil. Tato událost prohloubila mnohonásobně mojí touhu po zabití všech upírů...

 

Konečně skončila noc a já se vrátil ke svému kufříku s mojí tyčí a náhradním oblečením, až na toho jednoho upíra to byl klidný úplněk. Obléknu se a rozhodnu se dát si nějakou sladkou snídani. Dojdu do nejbližší cukrárny a objednám si hned první zákusek co uvidím... byl to medovník... 

Hned po prvním soustu jsem si vzpomněl na můj příchod do Atrei před týdnem kdy jsem do města přišel kvůli tomu že jsem slyšel že se tu srocují nadpřirozené bytosti a zabíjejí tu lidi... první věc co jsem udělal byla že jsem si zašel do cukrárny na kafe a medovník... nyní tu Atrei pobývám a lovím jakéhokoliv upíra co potkám...žádné zlé stvoření není přede mnou v bezpečí... kdokoliv chce ničit cizí životy zaplatí vlastním.