Ovládání emocí (1/5) (magická)
Ireth dokáže ovládat a pozměňovat emoce ostatních, aniž by si to sami uvědomili. Díky tomu v lidech dokáže vyvolat nevysvětlitelný strach nebo touhy. Když se soustřdí na více cílů najendou, je to mnohem vyčerpávající, než když je schopnost směřována na jednu jeidnou osobu. 

 Síla vůle + 20

​

Ovládání a manipulace s pískem (1/5) (elementární)

Ireth dokáže ovládat písek. Zatím o své schopnosti ale neví. Dokáže jej obratně využívat v boji aby oslepil nepřítele nebo jej zmátl menší písečnou bouří. Lokalizovat jej k pohyblivosti může pouze pokud se nachází v její blízkosti. Množství které dokáže vytvořit, je pro plošné útoky opravdu nepoužitelné. Za to ale dokáže vysušit všechno čeho se chytí, vše živé, lidi, rostliny dovede až k úplné dehydrataci a taky může vysušit ostatní předměty jako jsou skály a zem až tak, že se změní v prach a písek. Kovové a železné předměty jsou před touhle schopností ušetřeny. Čím větší předmět vyžadující její koncentraci, tím rychleji slábne jak ona sama, tak i její schopnost. 

Magie + 40 

​

Projekce vzpomínek (1/5) (pasivní)
Když se mladá upírka napije něčí krve, dokáže z ní vycítit veškeré emoce, ale hlavně také vzpomínky dotyčného a to od narození, až po smrt či dobu krmení. Schopnost cítit emoce dotyčného, také může zcela vypnout.

Magie + 20 

Předvídání pohybů (1/5) (pasivní)
Tato schopnost je automatická, funguje dokonce i když spí. Pokud je Ireth v bezvědomí tak ne.

Rychlost + 20 

​

...Dopisuje se...​

 

Mnoho tváří, mnoho vyřčených slov, která se vryjí do paměti člověka. Pravdou totiž je, že neexistují žádné životy, které by byly jenom hezké... A mnoho lidí to moc dobře ví.

​

​

Bílé vlasy vlály ve větru když poskakovala na mýtince zelené louky. V tom tichu se mohlo zdát, jakoby tančila na hudbu, kterou vytvářelo samotné okolí. Dýchala zhluboka a v jejích očích se odrážela spokojenost, radost a nadšení ze života, které ji rozhodně nechybělo. Byla to mladá dívka, měla přátelé, měla rodinu a cítila se živá více než kdy byla. Jasně modré oči sršely nadšením a životem. Životem, kterého si tak moc vážila... Byla šťastná a to bylo něco, po čem toužila už hodně dlouho. Láska - to byla mocná věc.

Mladá a zamilovaná tak by se dala popsat Ireth v očích člověka, který se na ní díval. Černovlasý mladík ji sledoval a prohlížel její ladné pohyby plné elegance. Musel uznat že byla vskutku krásná a jeden by řekl že až příliš. Byla jako porcelánová panenka, vypadala tak křehce že by jste měli strach se jí jenom dotknout. Ale jedna věc na ni byla přeci jenom zvláštní. Její ledová kůže, která říkala jenom jedno – smrt.

​

Byla to ironie na dívku co sršela životem, nemyslíte? Bůh měl vždycky dobrý smysl pro humor a Ireth to věděla ze všech nejlépe.

 

Provdána rodiči za muže se kterým měla strávit věčnost. Majetek byl přeci dobrá věc a způsob jak si zajistit dobrou budoucnost. Byl to upír, byl to muž, který si měl získat její srdce. Byl mocný a až nepřirozeně krásný. Byl talentovaný, bohatý a hodný. Přesto však mladou dívku nezískal. Chybělo mu něco, co pro ni bylo velice důležité. Chybělo mu srdce. Srdce, které by dokázalo milovat.

Byla mladá a naivní. Měla hlavu plnou pohádek a snů. Vždy posedávala ve svém pokoji a ubírala se ke knížkám které tolik milovala. Byla hodná, milá a naivní, přímo ideální pro někoho jako byl on. A srdce Ireth? To nebylo věcí, která ho zajímala... Bylo to postavení, síla a moc. Kdyby si ji vzal za ženu, získal by obrovské bohatství a slávu. Získal by respekt po kterém tolik toužil.

 

Jenomže když nastal den svatby, něco se pokazilo. Byla to maličkost, jedna maličkost která na ni chyběla. No, pařila naší Ireth...

 

Postávala v bílých šatech uprostřed louky kde na něj pokaždé v tichosti vyčkávala. Noční projížďka na koni zněla jako dobrý nápad. Černý kůň postával opodál bělovlasé dívky a pásl se na zelené louce nedaleko panství. Těšila se na něj, těšila až uvidí jeho sladkou tvář. Byl to mládenec s hnědýma očima. Nebyl ani nějak krásný, talentovaný nebo bohatý. Byl chudým vesničanem nedaleko odsud, dřevorubcem který se potuloval po lesích. Tiše tam stála a hodiny našeptávala stromům svá tajná přání. Jenže nepřicházel.

V hlavě ji zněla slova: „Utečme spolu daleko odsud, budeš-li pak jenom má,“ a ona utekla. Čekala na něj na místě kde byli domluveni. Jenže i když čekala hodiny... stále nepřicházel. Začínala být netrpělivá, s bílými šaty si sedla do trávy a zadívala se na noční oblohu. Stalo se něco? Možná se jenom někde zapomněl. Neměla u sebe ani hodiny aby mohla zjistit kolik jich vůbec uteklo. Nezbývalo ji nic než jenom čekat.

 

Hodiny utíkaly velice pomalu, ale ani tak se mladá dívka nehnula z místa. Pevně doufala a věřila že se ještě objeví. Chtěla slyšet jeho melodický hlas, chtěla cítit jeho hřejivý dotek na své chladné kůži. A když začínala ztrácet víru, zaslechla v dálce dusot koňských kopyt. Zvesela vyskočila na nohy a rozběhla se naproti muži, kterému odevzdávala své srdce. Bilý závoj vlál prudce a zběsile když utíkala po zelené pláni. V dálce zaslechla jeho smích. Jedna věc ji však velice překvapila. Nebyl sám... Sedm koní zastavilo před dívkou ve svatebních šatech. „Měl jsi pravdu, je opravdu tak nádherná jak jsi říkal,“ řekl jeden z nich. Ireth nechápala. Muž seskočil z koně a ostatní jej následovali. Dívčiny oči plné úžasu našly svou cestu k mladíkovi, po kterém žádala vysvětlení. Usmíval se a pomalu se blížil. Chtěla ho obejmout, chtěla jít k němu a sevřít ho v pevném objetí. Přesto nic neudělala, jenom tiše stála a čekala až přijde blíž. Něco ji na celé téhle situaci nesedělo. Jenže ať už to bylo jakkoli divné, nedokázala určit co. Pevně sevřela víčka k sobě a když je s hlubokým nádechem otevřela, stál těsně u ní. Jakýmsi zvláštním způsobem studoval její nebeské oči. „Je mi to líto...“ zašeptal ale v jeho tónu nebyla ani kapka lítosti. Stále nerozuměla. Chtěla se zeptat co se děje, ale nezmohla se vůbec na nic. Jenom tam stála a dívala se do jeho hnědých očí, cítila zmatek, nepochopení a strach.

 

„Nezabíjejte ji,“ pronesl a otočil se k ní zády.

 

Zhluboka dýchala a utíkala temným lesem. Dusot kopyt ji pronásledoval a byl slyšet někde v pozadí. Utíkala jako o život a oči se jí zalévaly slzami. Kluzká lesní půda nebyla pro běh zrovna ideálním místem ale ztratit se mezi stromy v lese byla její jediná příležitost k úniku. Třásla se a v tom všem zmatku se ani neohlížela. Několikrát zakopla ale musela se rychle postavit a utíkat dál. Byla neúnavná a i když ztrácela z doslechu jejich hlasy, nezastavovala se. Byla příliš vyděšená na to, aby to udělala.

 

Zastavila se. Po hodině běhu se konečně zastavila. Do očí ji praštilo prudké světlo a to ji donutilo sevřít víčka pevně k sobě a vztyčit ruce do úrovně svého obličeje. Byla to malá, lesní vesnice, která se ji postavila do cesty. Udýchaná padla na kolena. Nebylo to únavou ale psychickým vyčerpáním, chtěla se uklidnit, ruce položila na chladnou zem a sevřela v rukou kus lesní půdy kterou měla pod sebou. Nevěděla co má dělat, do očí se ji nahrnulo několik slz, rychle je však zahnala. Ještě chvíli seděla na studené zemi a sledovala špinavou půdu pod sebou, dokud nezahlédla konečky zlatých vlasů, které se dotkly jejich špinavých ruk. Velice opatrně pozvedla hlavu a spatřila dívku, která se nad ni skláněla. Byla překrásná, i když by ji nejeden ve tmě která je obklopovala vůbec neviděl. Poskytla ji pomoc a přístřeší nad hlavou.

​
 

Uběhlo sotva hodina. Věděla že se tady nemůže schovávat věčnost. Hodně rychle pochopila že musí zmizet. Pomalu otevřela dřevěné dveře jednoho z lesních domků. Ohlédla se a když zjistila že tady nikdo není, vydala se ke kraji lesa. To ještě nevěděla že tam na ni někdo čeká. Jantarové oči zářily ve tmě, sledovaly ji jako lovnou kořist. Ohlížela se, ale nikoho neviděla. Doufala že je v bezpečí, jenže nebyla. Dlouhé ruce se natáhly k jejímu obličeji, najednou neviděla nic než tmu. Cítila cizí dotek na očích a snažila se vyprostit z mužského sevření. Nedařilo se jí to, byl silnější než ona. Rychle se nadechovala k výkřiku, ale ten byl utlumen mužskou rukou. Za zády uslyšela smích, smích který v ní vyvolával strach. Chtěla utíkat co by jí nohy stačily, ale nemohla. Nakonec se přestala vzpírat, z mužského sevření by se stejně nedostala...
 

Byla vyděšená a pozorně sledovala muže před sebou. Usmíval se, konečně ji měl před sebou tak jak chtěl. Bezmocnou a bezbrannou, neschopnou se bránit. Díval se jí do očí a prohlížel si ji. Ruce a nohy měla přivázané k velkému stromu, jehož kmen byl tak jednou široký, jako kočár. Nevěděla co od ní chce, nevěděla proč se tak choval. Sledovala muže, který se zohl pro hranatý kámen... Napřáhl se a udeřil s nim dívku do tváře, na kterém se objevila dlouhá tržná rána. Dívka vykřikla a několikrát sebou prudce škubla. Provazy na rukou a nohách se ji zadřely do bílé kůže. Usmál se a udeřil ji znovu, znovu a znovu. Dívka krvácela a oči se jí zalévaly slzami. Nemohla uvěřit tomu, že se to dělo. Přála se probudit a zjistit že je to všechno jenom hloupý sen. Ale ta bolest byla na snění příliš skutečná... 

„Je to zrůda,“ křičel skoro pokaždé co se chladný kámen dotkl jejího obličeje. Mnoho vesničanů odklánělo zrak, někteří se vzpírali a chtěli ji pomoct, jiní jenom nehnutě stáli na místě. Někteří počínání mladíka se zájmem pozorovali. Nikdo se však neodvážil přiblížit...
 

Mladík přestal a podíval se na její zkrvavenou tvář. Prudce uchopil do ruky několik sněhobílých pramínků a jedním tahem je dívce vyškubl.
 „Má znamená ďábla, kůži studenou jako smrt! Bílé vlasy jako průkaz k nevinnosti! A podívejte na ty oči, ty oči jsou důkazem jejího zla!“ hulákal a vytáhl malou dýku, kterou se pořezal. Dívčiny modré oči se zalily krví. Velké bílé špičáky se při zaznamenání čerstvé krve okamžitě vytasily. Odkláněla zrak od mladíka, ale neměl sebemenší problém ji uchopit za hlavu a praštit s ní o kmen stromu. Veškerý křik najednou utichl. Dívka sklápěla pohled k zemi na kterou dopadaly kapky její krve. Stál před ní muž, kterého tolik milovala. Muž kterému důvěřovala... Smál se a ona plakala. 
 

Byla to dlouhá noc plná křiku. Noc, která se pomalu blížila ke konci. Dívka omdlévala vyčerpáním, únavou a bolestí. Už ani nemohla stát. Bezvládné tělo viselo jenom na jejich rukách. Na rukách které byly přivázané pevně ke kmeni stromu. Krvácela a jeden by řekl že nemůže být při vědomí, jenomže byla. 

​

​