Nikdy jsem nevěděl, kdo byli mí rodiče, nikdy jsem nevěděl, co jsem pořádně zač, ale věděl jsem, že můj adoptivní otec byl on… muž se jménem Dardanel. Byl to osm set let starý démon, který se mě ujal. Tehdy mě našel osamoceného v podsvětí. Zrovna v boji mezi Xaphany a Auriny. Tyhle dvě skupiny si šly po krku jen kvůli tomu, že Xaphanové ubírali duše mladým Aurinům, protože nechtěli na svět mezi lidi. Těch v té době stejně nebylo tolik, jako je tomu dnes.

Dardanel mě vychovával do mých dvaceti let přísnou rukou. Byli jsme ve světě lidí na odlehlém ostrově. Myslím, že tenkrát se jmenoval… Hach, nemám už paměť a nic si nevybavuju, no, nevadí! Tak to vezmu jinak. Na ostrově jsem se musel naučit ovládat moji sílu. Element země. Díky mně jsou teď na ostrově sopky… zkrátka jsem se nedržel zkrátka a všude tvořil něco, co do budoucna mohlo být druhým trnem v oku. No, může být, protože já tu budoucnost jsem mohl žít s nimi. Duše jsem dostával díky Dardanelovi. Jeho přítel byl temný anděl, který na ostrov donášel v sítích lidi, které jsem pak měl chytat. Nic nebylo zadarmo. Skákal jsem po skaliskách hor, lidem tvořil přes cesty kořeny, nechával růst špičaté stromy klidně ve chvíli, kdy měli nad místem rozkrok. Byl jsem dost velký parchant a neměl slitování. Mé roky zkoušení schopností ubíhaly, ale přišel další zlom. Tudíž po dvacítce mě Dardanel, kterému jsem začal přezdívat jistým podobným jménem Gargamel, začal cepovat co se slušnosti týče. Chtěl, aby ze mě byl slušný démon, který se tolik nedá na cestu zla. Sice má duše byla temná, ale pokud bych měl jednou nastoupit do armády těch dole, tak jsem měl umět odmítnout cokoliv. Měl jsem svoji temnou stránku utlumit natolik, že se ze mě stane člověk, kterého budou všichni mít rádi.

Zpočátku se zdálo nepravděpodobné, že by mě dokázal Dardanel spravit do „hodného“ démona, který by neublížil. Na ostrově byl se mnou přesně čtyři sta let. Přesně tolik let jsem nepoznal civilizaci mimo ostrov. Ale ještě předtím, když mi bylo ani ne tři sta let, se na ostrově začalo pohybovat více lidí. Na ostrov se totiž již ke konci patnáctého století vyloďovaly lodě, a tak jsem měl dostatek duší, které jsem mohl sníst. Námořníci měli vždy pár lahví alkoholu, který Dardanel miloval. Když se opil, měl jsem vždy pár hodin volna, a tak jsem zjistil, že nemám jen tak obyčejné schopnosti, ale přišel jsem i na jednu, která mě uchvátila. Seděl jsem jednou klidně na kraji jezera, ale netušil, že se v jezeře skrývá příšera! Bylo to něco jako drak, tenhle ostrov byl zkrátka celý divný! Chtěl jsem odskočit a vytvořil dva kořeny trčící ze země, ale nefungovalo to tak, jak jsem chtěl! Zasyčel jsem a krev mi vařila v žilách. Drakoještěr se po mně vrhl, ale najednou… Vzletělo do vzduchu všechno kamení, listí a vyšlehly kořeny ještě více. Udělala se kolem mě bariéra! Z mé vlastní síly! Byl jsem nadšený a toho ještěra bariéra zabrzdila. Rozbil si o ni docela čumák a já měl možnost ho pomocí šlahounů rostlin svázat a následně jej zabít. Ani jsem si toho nevšiml, ale Dardanel mě celou dobu sledoval z povzdáli, když se očividně probral z kocoviny. A pak jsme už spolu dožívali roky. Tedy, přežívali. Na ostrově to bylo bezvadné a konečně jsem se dokázal ovládat. Moji temnou stránku, schopnosti a sám sebe.

Po uplynutí těch čtyři sta letech jsme se s Dardanelem vydali do Ameriky. Oba jsme se nechali pořádně zcivilizovat a získali peníze, které nám pomohly v tom, abychom měli obrovskou vilu. Dardanelovi táhlo na… zapomněl jsem to počítat už tenkrát, a tak to nevím dodnes. Ale začal mě učit různým povoláním.

Nejvíce jsem si osvojil fotografování. Stalo se mým koníčkem, ale museli jsme často měnit bydliště, aby nikomu nebylo divné, že má podoba je stále tak krásná. Byl jsem hrozný egoista, ale to se všechno změnilo.

Naše cesty s Dardanelem se rozešly v roce 2000, kdy jsem se vydal do Evropy studovat lepší umění ve fotografii. Opravdu se mi dařilo a já se dostal do jedné země, kde se mi žilo dobře. Cestoval jsem a fotil vše, co se dalo, až jsem jednou narazil o několik let později na muže a teď bych rád více na něj zavzpomínal…

ROK 2060

Šel jsem uličkami města, zrovna jsem pozřel dvě duše nějakých holek, co lákaly kluky k sobě do náruče. Byly to mladé upírky, které se pak posilňovaly krví. Bylo snadné je dostat, když jsem dokázal vypnout svoji temnou stránku. Už tak dlouho jsem ji nepoužil a doufal jsem, že nebudu muset, ačkoliv moje démonická podoba je nádherná! A zase egosimus, Kwane?
Zašel jsem do kavárny, kde jsem si objednal pohár zmrzliny a studenou kávu se šlehačkou. Sundal jsem si klobouk a spokojeně hleděl na osazenstvo kavárny. Bylo tu nějak plno, ale nevadilo mi to, měl jsem bezva náladu. Najednou se v kavárně objevil člověk a mně přinesli objednávku. Ten muž kývl na obsluhu, ale pak se podíval na mě, kdy šel blíž. ,,Dobrý den, máte tady prosím volno?“ usmál se mile.
,,Ale jistě, jen si sedněte,“ usmál jsem se a kývl. Když byl muž milý, proč bych nemohl i já být milý, že? Muž byl oblečený do zvláštních hadrů a jeho ruce zdobily šperky. Usadil se s děkovným úsměvem a obsluha mu donesla kávu, ale také sáček, kdy on ženě podal lahvičku.
,,Po tomto to půjde lépe,“ usmál se na ni, kdy ona poděkovala, uklonila se a odešla. Podíval jsem se na svého společníka zvědavě.
,,Nejsem žádný dealer, nebojte se,“ usmál se, když si všiml mého pohledu.
,,Ne? Je zvláštní rozdávat věci na potkání,“ usmál jsem se, kdy se muž pousmál, ale naklonil se ke mně.
,,Věříte na nadpřirozeno?“ zeptal se mě.
,,Ano…“ Kývl jsem a v mých očích se trochu odrazila temná barva, kdy muž malinko zamrkal překvapeně, ale pousmál se.
,,Dobře, buďte prosím o půlnoci v parku,“ usmál se, kdy jsem kývl a on zase vstal a odešel. Překvapeně jsem za ním hleděl, ale šel po vypití a snězení za číšnicí.
,,Kdo to byl?“ zeptal jsem se, když nikdo v doslechu nebyl.
,,Nevím… jestli to mohu říct…“ Skousla si ret.
,,Ale nebojte…“ Kývl jsem.
,,Je to potomek nejmocnějších čarodějů rodu Cheatfierdů… dřív se věnovali temné magii, ale teď se snaží své potomky vést k dobru… mají dva syny a dceru…“ Zašeptala, kdy jsem překvapeně zamrkal očima, ale pak se usmál. Třeba bude chtít se mnou uzavřít kontrakt a já budu mít loutku na hraní! Za tohle by mě ale Dardanel zabil… tak žádná loutka na hraní… Odešel jsem z lokálu do svého domu, ale přesně o půlnoci šel do toho parku, kdy jsem nikde nikoho neviděl, až mi najednou nad hlavou proletěl krkavec.
,,Hej..“ Zabrblal jsem.
,,Omlouvám se, Shirley rád létá lidem nad hlavami,“ usmál se muž, který stál přede mnou. Předtím jsem si ho vůbec nevšiml!
,,Jste prý mág…“ Pronesl jsem.
,,Skvělý postřeh… a ty?“ usmál se a šel ke mně blíž.
,,Xaphan…“ Zamumlal jsem sotva slyšitelně, kdy muž kývl, ale ukázal na lavičku, kam se i s krkavcem šel usadit. Šel jsem za ním.
,,Chcete… uzavřít kontrakt?“ zeptal jsem se narovinu.
,,Ne… netušil jsem, co jsi zač a tykej mi… potřeboval bych, aby někdo z nadpřirozeného světa byl schopný se postarat o mého syna… nejmladšího syna…“ Vydechl.
,,Co? Já? A proč?“ zamrkal jsem překvapeně očima, kdy mi krkavec skočil na rameno, až jsem překvapeně se na něj podíval.
,,Já vím… neznáme se… ale jsem zoufalý… nemohu najít nikoho spolehlivého… a ty… ty jsi prostě někdo, komu si myslím, mohu věřit, i když se tak dlouho neznáme… necítím z tebe temnou magii tolik, jako z ostatních tvorů… nechci, aby se můj syn dal na stranu temnoty…“ Vydechl a projel si rukou ve vlasech.
,,Vždyť ho vychováváte vy, vy jste jeho rodina,“ vydechl jsem a zamrkal očima.
,,Jenže… já… my tu už dlouho nebudeme… měl jsem vizi… ošklivou vizi…. Chci zachránit svého syna dřív, než bude pozdě…“ Podíval se do mých očí.
,,Dobře… dobře… jak se jmenuje?“ zeptal jsem se.
,,Sang“ Jenže muž to nestačil dopovědět. V tu chvíli se totiž na druhé straně parku objevila skupina upírů. Byli poznat díky rudým očím.
,,Poznáš ho… má blonďaté vlasy… musím jít… krkavce si nech… je hodný a šikovný… potravu si sežene sám…“ Řekl mi rychle než… zmizel…. Raději jsem zmizel taky spolu s krkavcem.

​

SOUČASNOST

​

Ale uplynulo několik let. Z toho města jsem se odstěhoval, ale nikdy žádného kluka, o kterého bych se měl postarat, jsem neviděl. Nevím, co to mělo být, nevím, co jsem měl dělat, ale nakonec jsem se usadil v Atreii, abych měl co dělat… svateb tu bylo několik, focení lidí v psychiatrické léčebně se hodilo taky, a pokud zrovna nefotím, tak se procházím a snažím se hledat něco o rodině Cheatfierdů… Ale nedokázal jsem nic najít, ale jedno jsem věděl určitě, že v Atreii zůstanu tak dlouho, dokud mě můj život neopustí nebo mi nepůjdou po krku jiní démoni. A Shirley? Ten zatracený krkavec nedá beze mě ani ránu a já už prakticky taky ne, stal se mým miláčkem, který si může poklidně létat po nebi, jak se mu zachce. Naštěstí se o něj nemusím tolik starat, protože nedokážu vlastnit žádné zvíře bez toho, abych mu něco neudělal.