Narodila se, ani neví komu. Pravdou je, že její matka byla zvěromágem, ale nikdy si ke změnám nenašla cit. Nechtěla je, popřela je a ze stejného důvodu pro děs se vzdala svého nechtěného dítěte. Neměla sílu na to připravit dítě o život, proto jí nechala šanci žít, ale bez toho, aby se jejich životy nějak setkávali. Otec též není znám. Vždyť ani matka nevěděla s kým ji má. Lahmi tedy ví jenom to, že je z nějakého boxu pro nechtěné novorozence v Ohňové zemi v Jižní Americe. Možná proto má patrona, jehož existence je tak trochu spjata s takovými místy, i když už velmi vzdálena stoletími. Nicméně neví nic o zvěromázích, natož původu svých sil. Měla výrazně citlivější čich a s výkyvy i sluch, který však kolísal a zrak lehce horší na dálku. Už tehdy bylo znát i to, jak ji přitahuje vše zářivé, blyštivé a drahé. Nejvíce neuchopitelné, vzdálené a přeci tak na dosah, hvězdy oblohy. Vyrůstala v adoptivní rodině normálních lidí. Normálních s pojetím vůči jejím schopnostem. Byli to prostě lidé. Získali ji do péče boháči, kterým se zalíbila pro krásnou jedinečnost. Sami děti mít nemohli. Žili na odlehlejším venkově, kde měla rodina Seluciových sídlo. Bylo nádherné a rozlehlé. Vyrůstala v přepychu, kdy v jejích pěti letech se projevila poprvé změna. Bylo to pozdě večer, rodiče už spali ve své ložnici a Lahmi byla v tom svém. Samotná ve tmě. Jako každý večer usínala s pohledem upíraným skrz okno na hvězdy, nyní je měla od rodičů zařízené uměle po celém pokoji na stěnách a stropu. Během dne nabraly světlo a v noci zářily. Tak moc si je přála mít ve své moci. Nechápala, jako pětiletá dívka, proč to nejde. Proč nejde dotknout se těch na obloze. Během toho večera došlo k přeměně v Zaavana. Ani si neuvědomovala, že je v tu chvíli jiná. Přirozeně v tom dětském věku. Uvědomění, že má končetiny navíc, už ji zaujalo. Tak moc ji to nadchlo. Užívala si to i zkoumání k čemu to je a co s tím lze dělat. Během chvilky se unavila a usnula. Ráno se probrala už opět lidská. Jedinou připomínkou večera bylo potrhané povlečení, matrace a deka. Nikdo doma pro to neměl pochopení. Nepřišli na její přeměny, ale stav jejího pokoje v nich vyvolával strach. Strach, zda jí někdo neusiluje o život, nebo snad ona sama není šílená. Proto zajistili soukromého psychologa i chůvu. Lahmi však prvně příliš zajímali hvězdičky a blyštivé věci, aby nějak mluvila, kreslila a psala o tom co se s ní fyzicky občas děje. V jejích deseti letech někdo adoptivní rodiče během noci brutálně zavraždil. Jen se štěstím přežila, když se zděšená z výkřiků hrůzy, bolesti a proseb rodičů změnila. Vrah měl zálusk i na ni, ale zabila ho. Mrštná, rychlá a nebezpečná ve svém strachu šla rovnou po něm. Neměl střelnou zbraň, oháněl se drobným nožem. Připravila ho o oči, rozdrásala mu tvář na krvavou kaši, přišel o nějaké prsty a nakonec mu porušila krční žílu. V tom pokoji to bylo opravdu, jak po velkém boji. Měla z toho trauma, kdy po několik let vůbec nemluvila. Tehdy i v té podobě se sebrala a zmizela. Byla prohlášena za ztracenou, možná mrtvou. Většinou brala jen to co ji zaujalo a chtěla mít. Provozovala krádeže pro sebe. Při jedné vyřídilce se ocitla v úzkých na střeše. Tehdy objevila svou další podobu. Zachránila ji před zastřelením nějakým vrahem. Skočila ze střechy paneláku a najednou byla luňákem. Roztáhla křídla i ocasní peří a plachtila. Poprvé letěla. No, neovládala to, protože tak byla zcela poprvé. Od té doby začala využívat mnohem více možnost létat i u podoby Zaavana, kdy se učila mnohem bezpečněji létání ovládat, dokud ho nezvládla perfektně. Žila život na ulicích pod jménem Sherah. I tak se jí žije velmi dobře, bez papírů a podobného s její schopností přeměn. Pro přežití na ulicích objevila a naučila se ovládat schopnost co jí otvírala lehčí přesun. Pojmenovala ji Zimran. Dobře živená i oblékaná a zkušená ve využívání svých přeměn. Toulky ji dostali, až do města o němž nikdy nic neslyšela. Do Atrei.