Lavinia se narodila v lesích v jednom z ručně postavených srubů svému otci Leovi, tedy lvímu elinovi a matce Cordett, elinovi s gazelím původem. Měla pěkné dětství, otec s matkou jí byli dobrými učiteli. Od psaní, čtení k některým menším početním příkladům, které výrazně zlepšily její logické uvažování. I přes její na elina poměrně vzdělanou osobnost ovšem nikdy neukojila své touhy. A těmi touhami myslím ty blažící po poněkud nevhodných vědomostech a zároveň i zkušenostech. Ačkoli měla k dispozici mnohé knihy a encyklopedie, nikdy nenašla úplné uspokojení, protože její myšlenky se neustále ochomýtaly okolo lidí a kromě encyklopedií lidské anatomie jí žádná z knih nedala, co doopravdy chtěla. Nezodpovězené otázky se týkaly toho, jací lidé jsou, jak žijí a proč se před nimi musíme schovávat. Samozřejmě, že se ptala rodičů, ale jejich pohledy i odpovědi byly často odmítavé a nebo obsahovaly slova typu: „Je lepší se lidí bát, lidé jsou špatní, není na nich nic zajímavého.“ A právě to v ní vyvolalo ještě větší zvědavost a i když si jako malá netroufla sama z lesů, sem tam sledovala lidi, kteří naopak do lesů zavítali, což nebylo tak časté, ale pro malou Lav více než uspokojivé. Jakmile dorostla do věku sedmnácti let, troufala si již dál za les blíže k městu, kde její oči spatřily něco neuvěřitelného. Nejenže jí lidé přišli zajímaví, ale město a obydlí, ve kterých žili a která navštěvovali byla více než omamně krásná. Od té doby po nocích pravidelně utíkala ze srubu v lesích, aby mohla ve skrytu černé kapuce chodit těmito nádhernými ulicemi. Ale aby mohla navštívit ty nejhezčí a nejplnější musela si nejprve zvykat na ulice předměstí a až s odstupem času si troufala víc do středu. Ve skrytu svých rafinovaných převleků se snažila vyčíst co nejvíce z chování všech lidí, které kdy ve městě potkala a nikdy ji nepřestali fascinovat. Což je dost možná zapříčiněno tím, že se dosud nikdy neodvážila žádného z nich oslovit, protože slova rodičů o tom, že elini jsou pro lidskou rasu příliš jiní ji odradila. Samotný strach z toho, že by ji mohla její slova odhalit a tím ohrozit její existenci a pak také strach ze zklamání, které by přišlo, kdyby byli lidé opravdu tak špatní jak od rodičů od malička slýchávala. S jednadvacátým rokem jejího života se její rodiče sebrali a z nepochopitelných důvodů odešli. Nezanechali ani jediný vzkaz, ale když v noci přišla Lavinia z toulek městem, jejich věci byly pryč stejně jako oni samotní. Tento fakt ji velmi pohroužil do smutku, ale i zlosti a zdrtil na dlouhou dobu. Žít samotná v lesích jí připadlo obzvlášť strašlivé a dlouhé noci plné strachu a nočních můr jí na štěstí nepřidaly. Potřebovala se odreagovat a zabavit se jinými věcmi než myšlenkami na to, proč ji rodiče opustili. Proto se rozhodla její toulky pomyslně zvěčnit a to tak, že se do města jedné noci vypravila odhalená. Je jasné, že měla nějaké nedbalé a orvané oblečení, ale už svůj původ nijak neskrývala a ani se o to nesnažila. Pohledy lidí na její maličkost byly často odpudivé a velmi, kolikrát se jí stávalo, že musela utíkat. Tehdy se naučila, že existují jen dva druhy lidí, ti kteří se na ní dívají a ti, kteří ji honí z nějakého vyššího principu, kterému nerozuměla, ale instinkt jí velel utéct. Útěk jí tedy zajistil úlevu od druhého typu lidí a prvního se zbavila tak, že dlouho pozorovala lidské dívky přibližně jejího věku a ačkoli jí to přišlo sebevíc proti srsti a někde uvnitř věděla, že je to špatné, jednoho dne se vypravila do vyhlédnutého obchodu s oblečením a ukradla zde pro sebe nějaké kousky, protože počítala s tím, že zvláštní a kolikrát nepřátelské pohledy lidí tkví v její neupravenosti. Od té doby, třebaže chodí v sebevíc čistých a krásných věcech, které by jí mohla leckterá dívka závidět se cítí lépe a to i přes fakt, že její oblek změkčil jen minimální procento pohledů. I tak ovšem k jejímu štěstí chodí po městě s hlavou zdviženou a do lesů se vrací občasně, buď kvůli spánku a nebo jej využívá jako zadní vrátka při svých útěcích před těmi zvláštními lidmi, kteří v ní probudili něco velmi velkolepého – její schopnost. Jednou se stalo, že utíkala nočním městem pod oblohou plnou krůpějí deště a kroky jejího plachého úprku se dostaly až do jednoho z podchodů, který v ulicích občas bývá. Tehdy to pro Lav vypadalo velmi bledě, když už si myslela, že ji chytí, strach jí hrdlo svíral takovým způsobem, že to vypadalo, jakoby už ani neměla najít sílu pro další nádech, který by nahnal tak potřebný kyslík do plic pro její útěk na svobodu. Tehdy jako mnoho zoufalců před ní pomyslela na jedno jediné, nemožně se tvářící východisko: „Kéž by se ten strop rozpadl a zavalil je…“ Tahle věta byla pro její myšlenky jako mor a když se ze stropu ozvalo pár lupnutí a následně slyšela jen lidský křik a rány kamení o podlahu, málem jí to vyrazilo dech. Po pár dalších metrech, když zjistila, že už ji nikdo nepronásleduje, se otočila a spatřila nemožné. Strop podchodu se v jedné části prostě rozpadl a lidem znemožnil průchod skrz něj a Lavinia tak mohla bezpečně uprchnout. Od té doby se její útěky posunuly na vyšší úroveň, protože nejen že v těchto hrátkách na vězně a uprchlíka hrála její schopnost, ale lidé do ní přitáhli i větší kalibr a tím byly zbraně. Zatím měla štěstí, ale jak dlouho toulky mezi městem a lesem potrvají záleží jen na jejích schopnostech utíkat a snaze svou schopnost zdokonalovat a trénovat, což je kromě zajímání se o lidskou rasu její druhá vášeň.