Jak to všechno začalo?

Ani nevím, co chceš slyšet. Můj příběh? Pche, jako by tě to vůbec zajímalo. Nemám jediný důvod ti ho říkat, není to tvá věc. Stejně ve mě vidíš jen monstrum a to nic nezmění. Jestli jsem byla někdy člověk? Co na tom záleží? Jeden z nás odsud stejně neodejde živý.

Fajn, když na tom trváš....

Narodila jsem se do rodiny lovců nadpřirozených bytostí... Překvapen? Ne vždycky jde všechno podle plánu. Měla jsem normální dětství, vyrůstala jsem s oběma rodiči a mým dvojčetem. Táta býval lovec, ale kvůli matky toho nechal, chtěla normální život a láska dělá divy. Dělá z lidí hlupáky, přestanou jít za svými sny a podřizují se přáním někoho jiného. Drželi nás dál od nadpřirozena, znali jsme pohádky, ale to bylo všechno. Byly to pouze pohádky, vymyšlené příběhy. Pamatuji si, jak jsem si přála, aby magie opravdu existovala. Aby ten kouzelný svět byl skutečný. Nikdo dítěti neřekne ty špatné stránky. Krutou realitu, která ti jednou zaklepe na dveře. Třeba když se s otcem vrátíš z města a najdeš váš dům, všechno co znáš, v plamenech a vidíš mrtvá těla tvých nejbližších. Nevím jestli to byli upíři, vlkodlaci, či démoni, minulosti však neutečeš a ta otcova ho dohnala. A zaplatili za to jiní. Protože jak nejlépe někomu ublížit? Seber mu to nejcennější, co má. Každého to změní. Způsobí to nenávist, která tě žene dopředu.

Ale to moc dobře znáš, že?

Koho jsem vzala tobě?
Víš, bylo by jednodušší rovnou mě podříznout.

Vystavit slunci. 

Zabít.

Není to to, co chceš? Mohli bychom tenhle pitomý rozhovor ukončit a odejít víš?
Ne? Fajn.
Otec se vrátil k řemeslu. Jiná práce mu stejně nikdy neseděla. Rád řešil věci pěstmi. Nebo v jeho případě kopím. Stal se vůdcem Esperů, kteří se mi stali rodinou. Bylo mi šest, když mě tam vzal. Myslím, že jsem mu moc připomínala matku a to, co ztratil, zahrabal se v práci, ponořil do pomsty a na posledního člena rodiny, kterého měl, nějak zapomněl. Tehdy mě to štvalo, chtěla jsem jeho pozornost, aby mě měl zase rád. Heh, když se podívám zpátky, byla jsem opravdu bláhová. Všechno, co jsem dělala bylo proto, aby si mě všiml. Všechen ten trénink. Ah, jak mi chybí má stará dýka, možná bych si měla nějakou opatřit... Víš, už tehdy jsem byla dobrá. Rychle jsem se učila a byla jsem tvrdohlavá jako mezek, nic jsem nevzdávala. A byla jsem šťastná. Ostatní Esperové mi byli víc rodinou, než má vlastní. Karen... Ach, Karen... Byla pro mě jako matka a hodně mě toho naučila. Byla by teď zklamaná, kdyby viděla, co se se mnou stalo... Byla by určitě zdrcená, kdyby věděla, že ta dívka, kterou považovala za dceru... Nevinné stvoření, které milovala, je pryč! Možná bych ji měla navštívit, nebo poslat dárek! Připomenout jí chybu, kterou udělala!

Že jsem šílená? Možná. Možná jsi jen výplodem mé fantazie, ne?

Ne, na to si až velká osina v zadnici a moc reálný. Mám se ráda, to bych si neudělala.

Víš, myslela jsem, že už mám budoucnost naplánovanou. Budu lovit tvory nadpřirozena, zabíjet je. Pod vedením otce se ze mě stane další vůdce a povedu Espery ke slávě. Přeci jen říkali, že jsem jako on. Stejně talentovaná. I já dokončila trénink v patnácti a mohla jsem začít chodit na mise. Ale lovec se může snadno stát kořistí. Stačí jedna chybička, jedna neopatrnost. Jediné zaváhání, jediná vteřina a změní se ti život. Byli jsme na lovu upírů, nemělo jich být moc, neměli být silní. Nahnali jsme je do pasti, ale jeden z nich se dostal ven. Pronásledovala jsem ho, nevšimla si, že jsem jediná. Ah, můj tvůrce měl opravdu dobrý smysl pro humor. Mohl mě zabít, měl k tomu příležitost. Místo toho mě kousl. Víš, přemýšlela jsem, že si vezmu život, ale byla jsem moc vystrašená. Co chceš od patnáctileté holky? Třásly se mi ruce, jed se mi šířil žilami pálil. Věděla jsem, že se změním. Nedokázala jsem to. Otec mě našel, nic neřekl, jen se na mě podíval chladnýma očima, které jsem nepoznávala, po tváři mu akorát stekla slza. Po tolika letech se na mě konečně podíval a víš co? Napřáhl se zbraní, aby mě zabil.

Měla jsem tehdy zemřít.

Když nad tím tak přemýšlím, nejspíš jsem i zemřela.

Minimálně ta dívka, kterou jsem byla.

A znovu jsem se zrodila. Jako monstrum s lidskou tváří.

Karen ho zastavila. Myslím, že ani ona moc netušila, co se děje. Až když ho srazila k zemi, všimla si otisku zubů na mém krku. Netušila jsem, že se někomu může odrazit na tváři tolik pocitů jen za pouhých pár vteřin. Pochopení, lítost, smutek, bolest, vztek, pocit vinny.... Vyděsilo mě to, utekla jsem a neotáčela se. Musím si pogratulovat, byl to tehdy opravdu výkon, ale nikdy bych to bez Karen nedokázala. Nechala mě jít. Pomohla mi, zdržela otce. Divím se, že ji za to nevyrazil, nebo nezabil. Nejspíš se mu stále hodila. V tomhle jsme si podobní...

Osud má krutý smysl pro humor, nemohla jsem se stát obyčejným upírem, který by se prostě někde začlenil a mohl žít alespoň trochu normální život. Prostě jsem se musela stát stvůrou.

Překvapen? Dokáži se ovládat, není to tak těžké.

Nesrovnávej mě s jinými, na mě obyčejná pravidla neplatí.

Všichni mi šli po krku, Esperové, upíři, jiní tvorové. Chtěli mě mrtvou, protože jsem byla jiná, nebezpečná. Ach, viděl jsi někde novorozenou stvůru! Je neskutečné, když si uvědomíš, že jsi vyvraždil hromadu lidí a ani necítíš únavu! Děsilo mě to, ale ten pocit moci byl neskutečný! Nebylo zase tak těžké zvyknout si. Přijmout, co jsem.

Když tě všichni považují za monstrum, staneš se jím.

Našla jsem kouzlo v zabíjení, v magii, kterou jsem teď ovládala. Už jako dítě jsem o tom snila. Realita byla nečekaná, ale lepší. Mnohem lepší. A krev nikdy nechutnala lépe. Každá chutná trochu jinak. A krev magických bytostí... Lepší pití jsem v životě neměla!

Netvař se tak znechuceně.

Potřebuji ji, stejně tak jako ty vodu a jídlo.

Jsme stejní jako vy, lidé. Zabíjíte slabší tvory, aby jste se z nich najedli. Vždy jste zabíjeli i sami sebe, aby jste měli místo, kde žít.

Jsme silnější, než vy. Potřebujeme vás jako potravu. Chceme to co vy.

Přežít.

Víš, je skvělé mít kontrolu, být predátorem. Tím silnějším, který má situaci pod kontrolou. Kdysi to bývala stvůra, ale... Jak se to říká? Přestala jsem bojovat se svými démony, spřátelila jsem se s nimi. Přijala ji. Ovládla ji, získala kontrolu. Dokáži se ovládat, není to tak těžké. Tedy, pokud moc nevyhladovím, nebo mě někdo nezraní. Pak už je to horší, ale v takových situacích je mi to jedno. Ale i tak jim předcházím. I když jsem se ovládala, pořád jsem měla za zadkem spoustu lidí. Je to nepříjemné, pořád si hlídat záda. Chtěla jsem začít znovu. Sehrála jsem svou smrt, setřásla je. Otci se muselo ulevit, že ta stvůra, která bývala jeho dcerou... Ostuda rodiny je pryč. Zajímalo by mě, jak se má... 

Mohla jsem začít znovu, mám ve městě byt, jako normální člověk. Pracuji v kavárně. V noci si lovím jídlo. A tak jsem se dostala i sem. 

Vím, že jsi mě sledoval.

Myslel sis, že jsi lovec a já kořist?

Hlupáku.

Tyhle provazy by mě nikdy neudržely.

Jsem na tomto místě, protože chci.

A teď nadešel čas....

Tvojí smrti.