Erheim - malá vesnička, která se nachází na samotném okraji obydlených částí nebe. Její obyvatelé nejsou nijak významní, ani silní, skoro nikomu se nedostalo výcviku a proto je velký problém čelit bestiím, jejichž útoky jsou téměř na denním pořádku. Všichni obyvatelé si proto museli pomáhat, byli jako rodina, tedy... Až na jedinou, malou rodinku, která byla i zde na okraji společnosti. Malý, osmiletý, rudovlasý kluk kráčel rychle po ulici, většina jej sice ignorovala, ale i tak mu nebyly příjemné rozzlobené pohledy a poznámky, které ostatní andělé občas utrousily. Netušil, proč ho nemají rádi, ale byl na to už zvyklý. V rukou nesl skromný nákup, který si mohli dovolit a bosky se rozběhl po prašné cestě. Neměli toho moc, ale měli jeden druhého a to bylo to hlavní.
"Mikoto?" zaslechne hlas své matky, který vycházel odněkud z domu, sotva otevřel dveře.
"Už jsem doma!" zavolá nazpátek a položí nákup na stůl v kuchyni. Po chvíli se ve dveřích objeví jeho matka, Abbygail. Byla nádherná, dlouhé, světle blonďaté vlasy jí sahaly až ke kolenům. Nebesky modrýma očima se dívala na svého syna, kterému věnovala milující úsměv. Její oči však vypadaly unaveně, její kůže byla nepřirozeně bledá a všem by došlo, že je nemocná. Léky, ani léčitele si však nemohli dovolit.
"Mám zajít pro nějaké lesní ovoce? Mohla by jsi nám zase upéct tu výbornou buchtu!" zajásá malý anděl nadšeně a začne poskakovat po kuchyni. Jeho matka se jen zasměje, než souhlasně přikývne a odhrne mu červené vlasy z obličeje, aby mu nepadaly do očí.
"Ale nechoď moc daleko, víš, že je to nebezpečné," varuje ho, ale to už byl Mikoto ve dveřích a nadšeně utíkal k lesu s košíkem v ruce. Les nebyl od jeho domova daleko, přeběhl jen menší louku a už se mohl pustit do sbírání sladkých plodů, které u sbírání také s radostí pojídal. Chodil od jedné rostliny k druhé a ani si neuvědomil, že jde čím dál více do lesa, dokud najednou nezaslechl tiché zavrčení. Poplašeně upustí košík na zem a začne couvat před tím hrozivým zvukem. Dřív než stačí zareagovat, z houští vyskočí velké, bílé zvíře, které se po něm ožene drápy. Zasáhne malého anděla do hrudníku a ten se odkutálí stranou. Do očí se mu nahrnou slzy a z krku vydere zavzlykání, než se co nejrychleji rozběhne domů. Vyhýbal se stromům a snažil se utíkat co nejrychleji to šlo. Litoval teď víc než cokoliv, aby byla jeho křídla větší a mohl vzlétnout do vzduchu pryč z dosahu toho zvířete, které se ho snažilo zabít. Ale jeho křídla byla oproti ostatním dětem jeho věku maličká, slabá. Někteří už mohli plachtit, jiní dokonce trochu létali. Mikoto však nemohl. Proklínal svou slabost, nedostatek magie. Teď mohl jen kličkovat mezi stromy a ty byly vlastně jediným důvodem, proč ho ta potvora nezabila. Jakmile se dostane na louku, začne křičet o pomoc. Někteří andělé z vesnice se na něj otočí a rozběhnou se mu na pomoc, nikdo to však nemohl stihnout včas. Mikoto zakopne a začne padat k zemi, v tu chvíli se kolem něj někdo mihne neuvěřitelnou rychlostí a zvíře, které se ho snažilo zabít dopadne mrtvé k zemi. Po tvářích mu stékaly slzy, přes které skoro nic neviděl, ale když si je setře z tváře, uvidí vysokého anděla, s obrovskými bílými křídly, který stál nad ním s mečem v ruce. Zabil bestii jedinou ranou. Otočí se na Mikota, který stále ležel na zemi a třást se strachy. Muž se rozejde k malému anděli a přiloží mu ruku na ránu, kterou obklopí bílá záře a rána se začne ihned hojit.
"D-děkuji" vykoktá vystrašeně a hned zaslechne, jak někdo volá jeho jméno. Otočí se po zvuku, ale hned na to ho obejme jeho plačící matka. Přitulí se k ní a schová obličej do jejího oblečení.
"Kapitáne! Jste v pořádku?" ozve se jim za zády a brzy k nim dorazí tři andělé v brnění, které ale nebylo tak honosné, jako to od prvního anděla.
"Ano, jsem. Měli bychom začít," řekne potichu s pohledem upřeným na matku se synem, ale chvíli na to se bez jediného slova vydá zpátky k vesnici.
"Kdo to byl, mami?" zeptá se Mikoto, když se trochu uklidní a spolu s matkou se vydá zpátky k vesnici.
"Členové Královské stráže... Jednou za čas hledají mladé, nadané anděli, aby je mohli přijmout mezi sebe," odpoví Abbygail a setře si slzy z tváře. Než však došli zpátky do vesnice, musel svou matku podpírat, aby tam vůbec došla. Její nemoc se každým dnem zhoršovala a to, že si nemohli dovolit ani pořádné jídlo tomu moc nepomáhalo. Ve vesnici se mezitím udělal hlouček, vypadalo to, jako by všichni doufali, že jejich děti budou přijaty, ale všechny zatím byly odmítnuty.
"Být členem královské stráže je obrovská čest! Pokud se tam dostaneš, do smrti se nebudeš muset bát o peníze, jídlo, postavení... Budeš mít všechno! Kéž bych měl před lety dostatek síly, aby mě přijali, ale na trénink berou jen mladé anděly!" zaslechne Mikoto jednoho vesničana a ihned se zastaví na místě. Pohled mu sklouzne na jeho matku, které stékal po obličeji pot a vypadalo to, že se jí těžce dýchá.
"Mami... Přidám se k nim! Pak se o tebe budu moct postarat!" zajásá malý anděl a v jeho očích vesele jiskřilo. Bylo v nich také však obrovské odhodlání. Abbygail nic neřekla, jen se na něj starostlivě podívala a nakonec se donutí k úsměvu. Nechtěla ho pouštět, ale věděla, že ho nepřijmou a tak ho chtěla alespoň nechat to zkusit. Nakonec přikývne a zatímco se Mikoto rozběhne k hloučku andělů, ona sama se k nim pomaličku, unaveně vydá. Mladý anděl se chvíli díval, jak probíhá testování, které bylo opravdu jednoduché. Kapitán, vysoký anděl s obrovskými křídly a rudými vlasy, které byly o několik odstínů tmavší než Mikotovi zkoumal křídla mladých andělů a používal na ně bílou magii. Většinou nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale dva kluci, kterým mohlo být kolem dvanácti již stáli stranou s obrovskými úsměvy na tvářích. Mikoto si počká, až se všichni prostřídají, než se sebevědomě vydá k muži, který ho zachránil.
"Chci se taky přidat!" řekne odhodlaně a co nejvíc se narovná. Muž se pousměje a rozejde se k jeho drobným, našedlým křídlům.
"Jen se na něj podívejte! Toho určitě nepřijmou! Je tak malý a vypadá slabě!"
"Podívejte na ta křídla! Vždyť mu na nic nejsou! A ta barva!"
Proč tam vůbec chodil?! Jen zdržuje!"
Přestože slyšel nenávistné hlasy ostatních, hrdě stál na místě a pokusil se je co nejvíce roztáhnout, aby vypadala větší. Najednou ucítí příliv bílé magie a zalapá po dechu. Bylo to příjemné a měl pocit, že jeho křídla se zvětšila, což byla ale hloupost no ne?
"Prošel," vydechne anděl překvapeně, ale v jeho očích se lesklo i něco jiného, něco, co Mikoto nedokázal pojmenovat. Mladý anděl se radostně rozesměje a zadívá se na svou matku, která měla na tváři zděšený výraz.
"Azrieli! Ne, to nemůžeš!" vyjekne zoufale a dopadne na kolena, její syn k ní přiběhne a starostlivě se na ni zadívá.
"Mami, budu strážce, budu se o tebe moct postarat!" řekne nadšeně, ale Abbygail začnou po tvářích stékat slzy a pevně ho k sobě přitiskne.
"Chce se učit, tak ho nech jít," vydechne kapitán stráží, Azriel a přistoupí k nim, než Mikota chytí za ruku a vyprostí ho ze sevření. Malý anděl se zvědavě a překvapeně na oba díval.
"Zítra ráno vyrazíme na cestu, sbalte si věci a rozlučte se. Někteří z vás tréninkem neprojdou a vrátí se sem, jen ti nejsilnější se mohou připojit ke Královské stráži!" prohlásí Azriel, než se vydá se svými druhy do domu, kde přebývali. Mikoto se vydá se svou matkou domů a až do druhého dne panovalo v domě až nepřirozené ticho. Nechtělo se mu odcházet, ale věděl, že musí, aby se o matku postaral. Aby se uzdravila a mohli být zase spolu.

​

Čím blíž byli hlavnímu městu, tím lépe se Mikoto cítil, jeho křídla den ode dne rostla a byla čím dál čistější, bělejší. Brzy se začal za pomoci ostatních učit létat a docela mu to i šlo. Azriel mu vysvětlil, že se narodil s velkou zásobou magie, ale jeho tělo na ni bylo mnohem citlivější. Neustále přijímal magii, které ovšem nebylo v okolí jeho domova mnoho a navíc nebyla čistá. Spíše mu ubližovala. Čím blíž byl hlavnímu městu, tím bylo magie v okolí víc, byla silnější, čistější a i sám Mikoto díky ní sílil. Snažil se toho naučit co nejvíc, naučit se základy používání magie, létat a každý den cvičil svou fyzickou kondici. Byl odhodlaný uspět, i kdyby to znamenalo dřít než všichni ostatní dohromady. Za pár týdnů celá skupinka dorazila do hlavního města, které mladému anděli vyrazilo dech. Bylo nádherné, obrovské. Ubytovali jej v kasárnách a brzy začal svůj každodenní, tvrdý výcvik. Na nic jiného v podstatě neměl ani čas. Každý den se vracel unavený, byl jedním z nejmladších a aby se jim vyrovnal musel dřít mnohem víc než oni. Nakonec se mu to však vyplatilo. Zatím byl moc mladý na to, aby složil přísahu, ale byl oblíbencem Azriela, který mu dával nejrůznější práce, aby si mohl vydělat peníze a posílat je Abbygail zpátky do své rodné vesnice. Svou matku od té doby neviděl, ale neustále si psali dopisy, aby věděli, jak se ten druhý má. Neustále ho přesvědčovala, že je jí již lépe, aby se vrátil domů a nepřidával se ke Královské stráži. Mikoto nechápal proč. Tak dlouho dřel, aby se tam dostal, zasvětil tomu tolik let svého života a teď by měl odejít? Nechtěl a proto v osmnácti složil přísahu. Až tehdy pochopil proč. Upsal svůj život Královské rodině, nemohl mít vlastní, jeho rodinou teď byli ostatní stráže. Byl jejich majetkem, musel poslouchat na slovo. Nemohl odejít a neposlušnost znamenala obrovskou bolest a smrt. Viděl to však jako příležitost pomáhat ostatním a tomu také zasvětil svůj život.

​

"Nervózní?" ozve se a tak rudovlasý anděl zvedne hlavu a zadívá se na svého nadřízeného, Theliela. Byl to jeden ze starších andělů a jeden z mála, kterého Mikoto respektoval. Ne že by to jakkoliv dával najevo, poslouchat musel, ale nebyl z toho nadšený. Díky svým očím dokázal vidět duše i srdce ostatních a Theliel byl jeden z mála, o jehož srdci se dalo říct, že je čisté. Mikoto věděl, že by o této schopnosti neměl nikomu říkat, už jen proto, že andělé by neradi slyšeli o někom, kdo na vlastní oči vidí to, jak jsou zkažení. Jiní by zase naopak mohli jeho oči chtít, přeci jen... Byla to velmi užitečná schopnost.
"Ne," odpoví jednoduše a zadívá se přímo před sebe. Letěli nad dlouhými loukami k jedné vesnici, kterou ohrožoval zdivočelý tvor. Byla to Mikotova první větší mise, ale nebyl nervózní, ani neměl strach. Věřil ve své schopnosti a své spolubojovníky, hlavně v Theliela. Po pravdě byl nadšený, těšil se, až si zabojuje a bude moct odzkoušet to, co se naučil v opravdovém boji. V žilách mu koloval adrenalin, díky kterému ani nepociťoval únavu z dlouhé cesty.
"Pamatuji si na svou první misi! Byl jsem tak nervózní! Pomalu jsem neudržel zbraň v ruce!" rozesměje se Theliel a krátké, blond vlasy mu spadnou do obličeje. Mikoto si odfrkne a zadívá se na jeho velká, bílá křídla. Ta jeho byla na koncích rudá a přitahovala dost nežádoucí pozornosti... Bylo mu to však jedno, byl zvyklý na to, že není normální a dokud ho jeho křídla unesla, nestěžoval si. Popravdě se mu takto zamlouvala víc. Bílá znamenala čistotu a nevinnost, což on... Nebyl. Nedokázal vidět barvu své duše a svého srdce a možná... Možná to bylo dobře. Brzy dorazíme do vesnice a Theliel se vydá zjistit více informací, zatímco Mikoto spolu s dalšími třemi anděli postaví tábor kousek za vesnicí a pustí se do přípravy jídla.
Na druhý den se pět andělů vydalo do lesa, aby našli zdivočelou bestii, která tyranizovala okolní vesnice. Po pár hodinách neúspěšného hledání se rozdělí na dvě skupina. Mikoto šel pouze s Thelielem a ještě nějakou dobu pročesávali les. Starší anděl najednou zastaví a přikrčí se za jedním stromem. Rudovlasý anděl udělá rychle to stejné a zadívá se na velkou bestii. Překvapeně zamrká, když si uvědomí, že je to stejný druh bestie, jako ta, která ho před lety málem zabila. Tiše se povzdechne, správně by ji zabíjet neměli. Nebyly nebezpečné, dokud jim temnota nezahalila mysl. Nebe se rozpadalo a místo toho, aby s tím někdo cokoliv dělal, všichni se to snažili zakrýt a dělali, že nic nevidí. Kdyby nebe bylo v pořádku, žádné ze zdejších zvířat by nezdivočelo.
"Obejdu ji a zaútočím na ni z druhé strany," zašeptá Theliel, ale mladší anděl ho zastaví a postaví se na nohy.
"Chci s ní bojovat sám," řekne Mikoto odhodlaně a natáhne ruku, ve které se mu po chvilce objeví velká, černo-bílá kosa.
"Posluž si," odfrkne si blonďák a opře se o strom. Byl však připravený kdykoliv zakročit. Nechtěl, aby kdokoliv zemřel a ještě pod jeho velením a kvůli jeho blbosti, že nechal mladého, nezkušeného anděla, aby šel sám proti velké bestii. Když nad tím tak přemýšlel, možná to byl špatný nápad, ale teď už bylo pozdě. Rudovlasý anděl se vrhl proti bestii, která se po něm okamžitě ohnala dlouhými drápy. Anděl máchne křídly a snadno se dostane nad její hlavu, chtěl jí seknout přes záda, ale nechtěl, aby trpěla, proto si to rozmyslí a jen se odrazí od jejích zad, aby se dostal za ni. Bestie se rychle otočí a rozzuřeně zařve, než po něm chňapne tlamou. Nechá ji zakousnout se do jeho kosy, kterou jednou rukou pustí a vší silou bestii praští do čumáku. Pustí jeho kosu a ustoupí dozadu. Rozběhne se proti ní, vyhne se jejím drápům, než vyskočí prudce do vzduchu. Čepel kosy byla přímo pod krkem bestie, proto jí trhne nahoru a jedinou ránou jí podřízne krk. Ve vteřině byla mrtvá, bolest skoro necítila. Mikoto se zadívá na její velké tělo, než vyvolá plameny, kterými ji sežehne na popel a zadívá se na jasné nebe, které částečně viděl i přes koruny stromů. Najednou mi na rameni přistane něčí ruka a tak se otočí na Theliela, který měl na tváři smutný úsměv.
"Nedalo se nic dělat... Zdivočela," vydechne, ale Mikoto jen setřese jeho ruku a vydá se zpátky do tábora. Byla to chyba andělů, nebe umíralo a nikdo s tím nic nedělal. Nevinní trpěli, umírali. Nikdo s tím nic nedělal, otáčeli se zády, dělali, že nic nevidí, že se nic neděje. Bylo to špatně! Měli pomáhat, místo toho seděli v nebi, chvástali se lžemi, byli zkažení až do morku kostí a přesto o sobě tvrdili, že jsou nejsvatějšími bytostmi. Nejčistšími bytostmi. Mikoto se znechuceně zadívá na své ruce, než vzlétne nad les a co největší rychlostí odletí pryč.

​

Deset let, deset let byl členem Královské stráže, plnil své povinnosti a čím dál více si uvědomoval, že jeho život není jeho. Když neuposlechl, skrz magickou pečeť na jeho těle mu kterýkoliv kapitán mohl způsobit neskutečné bolesti. Párkrát lovil anděli, kteří se snažili utéct. Ale nikdo neuprchl, nikdy. Vždy jej našli a popravili za velezradu. Zradit královnu znamenalo smrt. Nebylo úniku, nemohl nic dělat. Ale Mikotovi to nevadilo. Zasvětil svůj život pomáháním druhým a dělal cokoliv mohl, aby pomohl nevinným. Již deset let nepoužil svou schopnost, nedíval se na srdce ostatních, bylo to tak lepší. Naučil se věřit ostatním a našel si tři velmi dobré přátele. Rayen, Anna a Jacob byli jeho rodinou. Byli starší než on, ale ke Královské stráži jim bylo povoleno přidat se až po dokončení tréninku, který trval déle, než Mikotův. Rychle se spřátelili a rudovlasý anděl byl rád, že má blízkou rodinu, které mohl věřit.
"Mikoto!" zaslechne hlas svých přátel a tak se s úsměvem na rtech otočí a přeruší svůj trénink. Jacob a Ryan se k němu blížili s širokými úsměvy na tváři. Jacob k němu doběhne a rozcuchá mu už tak dost neposlušné rudé vlasy.
"Zase trénuješ?" zeptá se s úsměvem.
"Děláš, jako by tady bylo něco lepšího na práci," odvětí Mikoto, ale nakonec odloží meč stranou a opláchne si obličej v nedaleké kádi plné čisté, studené vody.
"Co máte v plánu?" zeptá se, zatímco si osuší obličej o své oblečení.
"Říkali jsme si, jestli nám nechceš pomoct na lovu," odpoví Ryan a rudovlasý anděl ihned přikývne. Nikdy neodmítl pomoci svým přátelům, mohli se na něj spolehnout a tak neváhal a vydal se s nimi na cestu.
K večeru se dostali k vesnici, která byla nejblíže místu, kde se bestie nacházela. Vejdou do hostince a objednají si pokoje.
"Uh, tohle je trochu trapný ale..." řekne Jacob a poškrábe se na hlavě, "Nemáme peníze, proto jsme tuhle práci také vzali..." vydechne a i Ryan se tvářil provinile.
"To nic... Zaplatím to za vás, od toho jsou přátele, ne?" usměje se Mikoto a vytáhne váček s penězi, aby mohl zaplatit za všechny tři a objednat jim dobrou večeři.
Druhý den už zbývalo jen ulovit bestii a donést zpátky trofej z ní jako důkaz. Mikoto udělal téměř veškerou práci a dokonce si odnesl pár škrábanců a zranění. Ani mu nevadilo vzdát se své odměny. Znovu zaplatil za své přátele v hostinci na cestě zpátky s příslibem, že mu peníze jistě vrátí. Věděl, že to není pravda, ale nezáleželo mu na tom. Nepotřeboval peníze, většinu stejně posílal své matce, aby se měla dobře. Když jeho přátelé poté v lidském světě propili v hospodě více, než si vůbec vydělali, dělal že to nevidí. Byla to jejich věc. Nechtěl si přiznat, že jej jen využívají. Tuto skutečnost si nepřipustil. Naivně je považoval za přátele a dělal slepého.

​

"Anno?! Jacobe?! Ryane?!" zavolá rudovlasý anděl při vstupu do velké, tmavé místnosti, kde se měl sejít se svými přáteli. Vyvolá kolem své ruky oheň, aby viděl na cestu, ale po pár vteřinách se zničehonic objeví v celé místnosti pronikavé světlo, které ho na chvíli oslepí. Odvolá oheň a zakryje si oči.
"Ha, ha... velmi vtipné," zamručí a opatrně otevře oči. Světlo bylo už mnohem tlumenější a před ním stáli jeho dva přátele.
"Kde je Anna?" zeptá se Mikoto zmateně, ale v tu samou chvíli dostane pěstí do břicha, která ho pošle k zemi. Ležel na chladné zemi a nechápal, co se právě stalo. Dostal ránu od svého kamaráda a netušil proč.
"Drž se od ní dál, ty budižkničemu!" zařve jeden z nich, než ho nakopne. Mikoto se ani nepohnul, pořád nemohl pobrat, co se právě stalo, ale po další ráně vyskočí rozzuřeně na nohy.
"Proč?!" vyjekne a to bylo to jediné, na co se zmohl.
"Copak, Mikoto? Myslel sis, že nám na tobě záleží? Že nás zajímáš?" zasměje se Jacob. Oba dva andělé rudovlasého mladíka obcházeli s krutými úsměvy na tvářích.
"Myslel sis, že jsme přátelé? Jak roztomilé a naivní! Byla to ale legrace! Předstírat, že nám na tobě záleží!" pokračoval Ryan se smíchem a Mikotovi tato slova nahnala slzy do očí. Tato slova ho velmi ranila, byli to přeci jeho přátelé! Nedokázal se momentálně ani naštvat, jen tam stál a díval se před sebe. 
"Ž-že je to j-jen b-blbý v-vtip," zakoktá se slzami na krajíčku a když se otočí, dostane další ránu tak silnou, že mu vyrazí dech. Pomalu zvedne hlavu a jeho oči začnou slabě zářit, když zaktivuje schopnost, kterou už roky nepoužil. Díval se na své přátele a jejich černá, zkažená srdce, ze kterých se mu udělalo špatně. Myslel si, že jsou jeho přáteli, že jsou to dobří andělé. Očividně se mýlil.
"Byl jsi jen užitečný, proto jsme se s tebou bavili, ale Anna... Si tě nějak oblíbila... Takže musíš zmizet," zavrčí tentokrát Jacob nenávistně. Ale nemohli ho zabít, v nebi to bylo zakázané. Mikotovi stečou po tvářích první slzy a v tu chvíli jeho 'přátelé' vytáhnou z kapsy zlatý symbol. Moc dobře ho znal. Patřil jen kapitánům, kteří díky němu dokázali aktivovat magickou značku na těle všech stráží a způsobit jim neskutečné bolesti.
"N-ne," vydechne a rozběhne se, aby ji Ryanovi vyrazil z ruky. Místo toho však kousek před ním dopadne na kolena v neskutečných bolest. Začne křičet, svíjel se na zemi v obrovských bolestech, zarýval si nehty do masa, cokoliv, aby tomu unikl, ale nemohl.
"Co to děláte?" zaslechne ženský hlas, který moc dobře znal a bolest ustane. Třásl se, snažil se popadnout dech a nevnímal, co se děje okolo. Najednou ho někdo nadzvedne a Anna si položí jeho hlavu do klína. Starostlivě se na něj dívala, než začne křičet něco na dva zbývající anděli z místnosti. Nerozuměl jí, jen nepřítomně sledoval pramínky jejích světle hnědých vlasů. Najednou ji však od něj odtáhnou a bolest začne na novo. Chvíli křičel, snažil se odplazit pryč, ale nakonec zůstane ležet na zemi. Stále se třást, ale byl zcela potichu a jen se nepřítomně díval před sebe. Zaslechne naštvané mužské hlasy, než kolem jeho hlavy začne padat bílo-červené peří. Až po chvilce mu dojde, že je jeho. Škubali peří z jeho milovaných křídel. Vůbec to ale necítil kvůli mučivé bolesti, kterou cítil v celém těle. Pomalu upadal do bezvědomí, které přivítal s otevřenou náručí.

​

S trhnutím se probudí a rychle posadí na posteli. Neměl žádná zranění, neměl by cítit bolest, ale měl ji pořád živě v paměti, bylo to, jako by ji mohl pořád cítit. Tlumeně, ale byla tady. Zachvěje se a schová tvář do dlaní. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Všimne si Anny, která spala na židli vedle jeho postele a po chvilce zvedne hlavu a ospale zamrká.
"Mikoto," vydechne a okamžitě ho obejme. Rudovlasý anděl zcela ztuhne, než jí v panice odstrčí a vyskočí z postele tak prudce, že málem skončí na zemi. Stál teď na druhé straně místnosti a propaloval Annu pohledem. Jeho oči začnou zářit a když uvidí její čisté srdce, trochu se uklidní a omluvně se na ni zadívá, než se vrátí do postele. Až teď si uvědomí, že ho doopravdy bolí křídla a tak se na ně podívá. Ihned však odvrátí pohled. Jeho předtím obrovská, majestátní křídla byla oškubaná, na mnoha místech mu chybělo peří a vypadaly vážně zuboženě.
"Mikoto... Je mi tak líto co se stalo, neví co to do nich-"
"Odejdi," skočí ji anděl do řeči, zatímco sledoval své ruce.
"Mikoto..."
"Běž pryč!" zařve na ni a bodne ho u srdce, když uvidí její smutný, ublížený výraz. Nechtěl však, aby ho takto viděla. Sotva se za hnědovláskou zavřou dveře, z očí mu stečou první slzy. Stočí se na posteli do klubíčka a tiše zavzlyká. Ani netušil, proč vlastně pláče.

​

Od incidentu s Jacobem a Ryanem se Mikoto uzavřel do sebe, pořád používal svou schopnost, díval se na srdce ostatních, aby věděl, jestli jim může věřit, nebo ne. Nikoho však k sobě nepustil, kromě Anny. Ale i tu časem odehnal svým chováním. Držel se dál od všech a pokaždé, když se k němu někdo pokusil 'dostat' ho odehnal svou výbušnou povahou a nadávkami. Ke všem se choval chladně, soustředil se na svou práci, na pomáhání ostatním a trénink. Preferoval samotu a bylo to tak pro něj lepší. Věděl, že takto se nespálí, že mu nikdo neublíží. Ne takto. Bál se komukoliv se otevřít, viděl, jací jsou andělé doopravdy. Jejich temná srdce. Nic neřekl, jen se jim vyhýbal. Často přemýšlel, jakou barvu má asi to jeho. Pochyboval však, že by bylo jakkoliv čisté. Nebyl dobrý. Byl jako všichni ostatní? Snažil se pomáhat nevinným, bojovat za to, co je správné. Ale nedělal to jen kvůli sobě, aby se cítil dobře?

Od doby, co se před půl staletím poprvé dostal do lidského světa, si toto místo zamiloval. Mělo co nabídnout, neustále ho překvapovalo, každý den se naučil něco nového. Lidem zpočátku nerozuměl, ale časem se začal dokonce cítit jako jeden z nich. Byli jiní, než andělé a přesto... Tak stejní. Jediný rozdíl viděl v tom, že lidé jsou slabší, nemají křídla, nedokáží používat magii, ale jinak... Byli stejní. A jejich vynálezy a vědomosti!  V tomto ohledu na tom byli mnohem lépe! Zatímco andělé se spoléhali na magii, lidé nic takového neměli a přesto prosperovali stále víc a víc. Brzy si našel mnoho zálib, učil se novým věcem. Neustále navštěvoval lidský svět, četl si v knihách, ať už o historii, nebo vymyšlené příběhy, které ho zcela pohltily. Z lidského světa si přinesl kytaru, na kterém každou volnou chvíli hrál, dokud se s ní mistrně nenaučil. Občas hrával na ulicích v lidském světě jen tak pro radost. Nikdy však nezpíval, jen v soukromí, kdy ho díky jeho schopnosti nemohl nikdo slyšet. Lidé mu byli mnohem blíž než andělé a také v lidském světě trávil většinu času. Jeho nadřízení si toho brzy všimli, zpočátku nebyli nadšení, ale později toho začali využívat. Znal lidský svět lépe, než kdokoliv z nich, dokázal se dostat kamkoliv. Všechno, co bylo potřeba zjistit, nebo udělat nechávali na něm a mohli si být jistí, že úkol splní. Mikotovi to nevadilo, rád zde trávil čas a dokonce začal i studovat jako obyčejný, vysokoškolský student. Vystudoval jak medicínu, tak techniku a počítače. Naučil se taky spoustu jiných věcí a jazyků, doslova hltal vědomosti a snažil se ze svého času vytěžit co nejvíc. Navíc mu tyto mise vyhovovaly. Byl na ně sám. Lidí se však nestranil, stále nabízel pomocnou ruku jak andělům, tak dalším bytostem, které si to zasloužily. Nezáleželo mu až tolik na rase, jako na osobnosti a srdci daného tvora. Jakmile však někomu pomohl, zase zmizel a už se s dotyčným nikdy neviděl. Bylo to tak lepší. Nikdo s ním nechtěl mít nic společného a to mu vyhovovalo.