Podsvětí, tisíce let zpátky. Místo, kde moc znamenala všechno. Všichni démoni byli podřízeni svému jedinému vládci - Satanovi. Nemohli mu vzdorovat, nikdo nebyl mocnější než on. Báli se ho, třásli se strachy sotva ho zahlédli. Vzbuzoval respekt, úctu, obdiv. A přesto existovala démonka, která mu mohla oponovat a vyhrát. Ne v souboji, nebyla mocnější než on, ale vlastnila jeho srdce. Byla jeho družka, partnerka, manželka, královna. Jeho Lilith. Kráčela palácem, který jim byl domovem, na tváři měla úsměv a všichni jí uhýbali cesty a padali před ní na kolena. Mířila za svým druhem, měla novinku, kterou mu chtěla říct a nemohla se dočkat, až uvidí jeho výraz. S lehkostí otevřela obrovské, kovové dveře, pohlédla do místnosti a její úsměv nahradilo zamračení.

"Královno Lilith," řekl Mephistopheles uctivě a poklekl před ní. Satan se na ní díval ze svého trůnu a na tváři měl šťastný úsměv.

"Lilith! Neuvěříš, co se mému generálovi povedlo! Vytvořil bránu, která mi umožní jít do lidského světa! Není to úžasná novina? Konečně si lidstvo podrobím" pronesl její muž nadšeně. Donutila se k úsměvu, teď není správná doba mu říct tu novinku. Musí stát po jeho boku.

 

Lidé byli slabí, nejednotní, nemohli se ubránit králi démonů. Na druhou stranu, andělé byly doslova osiny v zadku. Bojovali proti nim už několik dní a zatím vyhrávali. Lilith byla zvyklá na zranění, na bolest. Nevadila jí. V jednom souboji ji ale protivník zasáhl do břicha. Začala vyvádět, musela pryč. Někteří z démonů se jí ptali, co se děje, pokusili se jí zastavit. Na místě je zabila. Utekla zpátky do základny, kterou si v lidském světě vybudovali. Nikdo se jí na nic neptal, měli z ní moc velký strach. Viděli, jak roztrhala několik bojovníků z jejich řad a mysleli si, že jejich paní byla jen ve špatné náladě. Netušili, že právě málem přišla a její nenarozené dítě, staré sotva jeden měsíc. Ale královna si to moc dobře uvědomovala. Nemohla již riskovat. Musí být opatrnější. Neměla žádné děti, přestože po ničem jiném netoužila. Myslela si, že ani děti mít nemůže. Ona i její manžel měli tolik magické moci, že by ji dítě nepřežilo, ale tenhle maličký byl jiný. Nemohla o něj přijít, ale zároveň nechtěla opustit svého druha.

 

Stále na bojišti po boku svého milovaného. Vítězství měli na dosah, ale vypadalo to, že se anděl Raphael zmohl ještě na poslední odpor. Brzy mu však na pomoc přispěchali další. Stáli před nimi nejmocnější bytosti světla a Lilith se zmocnil strach. Strach o své dítě. Nemohla o něj přijít. Vytratila se z bojiště, hnána strachem se vrátil do podsvětí a jen čekala, až se její milovaný vrátí. Čekala na něj několik dní, první kdo se však vrátil byl Mephistopheles.

"Kde je?" vydechla zmateně.

"Mrtvý. Náš pán je mrtvý!" zavrčel generál naštvaně a do místnosti začali vcházet i další démoni. Nemohla tomu uvěřit, zaraženě stála na místě a do očí se jí hrnuly slzy.

"Opustila jsi ho!"

"Je to tvá vina!"

"Můžeš za jeho smrt!"

"Zrádkyně!" Ozývalo se brzy ze všech směrů. Démoni byli naštvaní, chtěl jí zabít. Vzpamatovala se zrovna v čas, aby utekla.

 

Podařilo se jí najít úkryt. Znala podsvětí snad nejlépe ze všech. Měla své úkryty. K Lilith se připojila její nejlepší kamarádka, Tara. Jakmile jí bývalá královna vysvětlila situaci, pochopila a přísahal jí věrnost. Našly úkryt a vymýšlely plán. V podsvětí zuřila válka o Satanův trůn. Každý ho chtěl pro sebe, chtěl vládnout. Pokud někdo zjistí, že jejich pán má dítě, právoplatného následníka, mnozí ho budou chtít zabít, nebo využít pro sebe. To Lilith nehodlal dovolit. Ochrání to maličké. Bylo to to jediné, co měla. Jediné, co jí zbylo po jejím milovaném. A tak přišly s plánem. Vymyslely silné kouzlo, které manipulovalo se samotným časem a prostorem. Vytvoří místo, kde bude to maličké moct vyrůst, zesílit a nikdo mu nebude moct ublížit. Bude jistě vládnout obrovskou silou a získá trůn svého otce. Trůn, který mu patří.

 

Narodil se jí syn. Maličký, zdravý princ temnoty. Pojmenovala ho Alexander. Ale věci nikdy nejdou podle plánu. Našli je. Nesměli vědět, že má syna a tak démonky začaly s kouzlem, které je mělo přesunout na bezpečné místo, kam se nikdo nedostane. Jenže neměly čas a něco se pokazilo. Malý Alex a Tara byli jediní, které kouzlo přeneslo a Lilith zůstala sama. Její syn byl však v bezpečí a to bylo to, na čem jí záleželo. Však ho jistě brzy uvidí, vrátí se, až vyroste. Tehdy netušila, jak šeredně si mýlí. A jak tisíciletí ubíhala, začala věřit, že se kouzlo pokazilo a její syn je již dávno mrtvý.

​

"Fungovalo to," zašeptala Tara a rozhlížela se okolo. V náručí měla malého démonního prince, který se na ni díval zvědavýma očima. Lilith tady ale nebyla. Neuvidí svého syna vyrůstat. Bude tedy její povinností ho vychovat. Doufala, že její paní bude v pořádku. Tady se už nemusela ničeho bát. Nikdo se sem nedostane, nikdo je nenajde. Stále uprostřed paloučku, který byl pokryt zelenou trávou a na jedné straně bylo pár stromů. Pak už nic, jenom temnota, prázdný prostor, který končil v nedohlednu. Šla až ke kraji paloučku a natáhla ruku do temnoty. Neviditelná síla jí nedovolila pokračovat. Chvíli se s úsměvem dívala do temnoty, než ji vyrušil Alex, který se dožadoval pozornosti.

​

Dívala se na malého, roztomilého démona před ní, který si hrál na trávě s dřevěnými hračkami, které mu vyrobila. Nevěděla, jak dlouho tady ještě pro něj bude. Kouzlo z ní vysávalo sílu rychleji než čekala, měla před sebou tak tři roky života, než zemře na vyčerpání. Ano, mohla kouzlo zrušit, to by ale znamenalo vrátit se s malým démonem do podsvětí, kde zuřila válka o moc a stal by se terčem útoků. Byli tady sice už pět let, ale v tomto prostoru by měl čas ubíhat mnohem rychleji, takže v podsvětí by mělo uběhnout maximálně pět týdnů. Co netušila bylo, že kouzlo fungovalo přesně naopak a v normálním světě uběhlo již více jak 500 let.

"Taro! Podívej!" volal malý Alex a kolem jeho těla viděla silné výboje elektřiny. Usmála se, vypadá to, že se princ temnoty učí ovládat magii. Ona sama byla Xaphan a hodlala ho naučit vše, co ví.

​

Neměla moc času, ležela v jejich provizorním přístřešku a cítila, jak ji opouštějí síly. Alex seděl vedle ní a po tvářích mu stékaly slzy.

"Taro?" zašeptal a z hrdla se mu vydral další vzlyk. Přivinula k sobě osmiletého démona a snažila se ho utěšit.

"Poslouchej, Alexi, nemám už moc času, zůstaneš tady ještě několik let, musíš trénovat magii, zesílit, ano? Potom... Potom najdi svoji matku, ochrání tě, postará se o tebe. Slib mi to," zašeptala slabě a cítila jak ji síly opouští. Použila veškerou svou magii a energii, aby dodala kouzlu dostatek síly, aby vydrželo co nejdéle, její tělo se poté rozplynulo v prach.

​

Zůstal sám. Byl uzavřený na malém prostoru, trénoval magii, učil se bojovat, ale samota ho ubíjela. Byl tady zavřený jako ve vězení, nemohl odejít. Občas si myslel, že ztrácí rozum. Křičel, jen aby vyplnil to ticho. Trénoval do vyčerpání, aby měl alespoň co dělat a po tréninku nemusel na nic myslet. Chtěl odejít, chtěl aby kouzlo vyprchalo a on získal svobodu. Zároveň měl strach, tohle bylo jediné místo, které znal a netušil, co ho čeká tam venku. Rozhodně se ale těšil. Pokud se tedy do té doby úplně nezblázní z toho ticha. 

​

Zhluboka dýchal a snažil se nepanikařit. Kdyby to bylo jenom tak jednoduché, jak si myslel. Vyděšeně se krčil za kusem polozborceného domu a přemýšlel. Ještě před chvíli byl zcela sám a teď se kolem něj odehrávalo něco... ani nevěděl co. Ve vzduchu byl cítit jenom pach krve a nehynoucí smrad z rozkládajících se těl. Slyšel dusot kopyt a hlasitý řev démonů všude okolo. Nebylo chvíle aby nastalo ticho. Ruce si tiskl na uši a víčka svíral pevně k sobě. Byl mladý démon, který neměl ponětí, že se skrývá ve středu samotné války. Byl tolik let osamocen, že už pomalu zapomněl jaké to je slyšet zvuky, hlasy někoho jiného než byl on sám. Tenhle svět neznal, z tohoto místa měl strach, nevěděl co by měl dělat, kam jít...

 

Křik, pláč a řev, který mu doslova trhal uši. Hlasité sténání a náznaky neukojitelné bolesti... Opovážlivě otevřel oči aby se ujistil o situaci. Pohlédl vlevo, vpravo a když se ujistil, že je cesta bezpečná, rozběhl se do malého domku, který si stihl vyhlédnout. Ani nevěděl proč pojal zrovna toto místo za bezpečné. Tiše sáhl po klice, dveře zavrzaly a mladý démon potichu vklouzl dovnitř. Udělal pomalý krok vpřed a slyšel své vlastní kroky. Krev, pohlédl na podlahu zalitou krví. Bylo ji tu tolik, že by se v ní dalo koupat. Mladému démonovi se ze zápachu udělalo zle, nikdy nic takového neviděl, necítil. Na chvíli se zachytil stolu aby se vzpamatoval a mohl pokračovat dál. Bylo jenom štěstím, že si ho nikdo nevšiml, ale na jak dlouho? Potřeboval se schovat, jít hlouběji do domu, být neviděn. Musel proto být velice opatrný a potichu. Stačilo tak málo a mohl prozradit svou pozici, to by mu rozhodně nepomohlo. Objevily se před nim další dveře, byly však otevřené, ale i tak se do nich bez váhání rozešel.

Byla to chyba, obrovská chyba. Jeho očí se střetly s očima jiného démona. Byl vysoký, dvakrát vyšší než on. V ruce svíral obrovské kopí zdobené kostnatými náramky. Na hlavě měl dva mohutné rohy a stavbou mohl připomínat mohutného minotaura. Pod jeho nohama ležely tři těla. Obrovský démon, jeho družka a dítě, které ještě dýchalo. Mladý démon zpanikařil, strachem se mu sevřel žaludek a cítil že má opravdový problém se nadechnut. Zůstal stát nehnutě na místě a díval se do očí té stvůry. Oproti němu působil jako jednohubka, stačilo by do něj jednou fláknout a pravděpodobně by se rozletěl do všech stran. Obrovský démon udělal krok vpřed, dům se pod ním zatřásl a mladý démon zavrávoral. Měl vůbec šanci? Neměl. Dokázal by utéct tak mohutnému nepříteli? Nedokázal. Ztěžka polkl, jeho tělo se třáslo. Sám si to pravděpodobně ani neuvědomoval. Stál na prahu dveří a doufal, že se mu to jenom zdá. Ach, kéž by! Jenže na tak živé sny, neměl žádnou představivost. Bál se, jediná tvář kterou znal patřila Taře. Té démonce, která by mu nikdy neublížila. Jenže teď před nim stál démon, o kterém nevěděl nic. Ale tu touhu po krvi z jeho očí vyčíst dokázal... Obrovský démon napřáhl svou zbraň a máchl. Mladý démon se prudce otočil a sklouzl po podlaze zalitou krví až k vchodovým dveřím. Démon za nim dveře nepotřeboval, svou zbraní se zbavil obrovské stěny a utíkal mu po krku. Neměl se jak bránit, neměl zbraň, nic, jediné na co se zmohl byl útěk. Útěk který mu mohl zachránit život. Bylo by šílené stavět se někomu jako byl on, pro Alexe by to byla jistá smrt. Mladý démon neměl zkušenosti s bojem, trénoval ale nevěděl jak své schopnosti využít. Strach zahlcoval jeho mysl a on se nedokázal na nic soustředit.

 

Utíkal, utíkal i když cítil vyčerpání. Obrovský démon se za ním řítil snad přes celé bojiště a Alex začínal být zoufalý. Nemohl se ho zbavit. Zkušený démon svým kopím odrážel ostatní jako hadrové panenky a vypadalo to že nepoleví, dokud svou vyhlídnutou kořist nezabije. Mladý démon byl zahnán na válečné pole. Byl obklopený démony a mohl být rád, že ještě žije. Měl štěstí že se v tom zmatku občas ztrácel a dokud se nezastavil, cítil šanci že by mohl uniknout. Ta mu však nevydržela dlouho, když se před nim rozprostřela propast. Byla obrovská a táhla se na míle daleko po obou stranách. V dálce na druhé straně bylo vidět pár stromů. Obrovská pustina kolem nich se neztrácela ani na kilometry daleko, musela být opravdu rozlehlá... Přemýšlel, ale dříve než stihl rozhodnout co udělá, zaslechl hlasitý řev kousek za sebou. Stačil se tak tak ohlédnout, aby zjistil že se na něj řítí obrovská zbraň. Byl v pasti a jediné na co se zmohl, byl prudký úskok dozadu, kterým se dostal nad temnou propast. Naposledy se ohlédl na nepřítele, věděl že spadne dolů a že to pravděpodobně nepřežije. Ztěžka polkl a cítil vítr v zádech, neměl křídla aby mohl létat a vůbec ho nepřekvapovalo, že na dno propasti nedohlížel... Co si však získalo jeho zájem byl démon, který se vrhl za ním. Bez jediného náznaku emoce sledoval jak se k němu natahuje obrovská ruka, která pevně sevřela jeho malé tělo. Mladý démon stačil hlasitě vykřiknout, než je oba pohltila tma a on upadl do bezvědomí.

 

Proudil se s křikem a prudce lapal po dechu. Tma, všude okolo byla jenom tma. Byl mrtvý? Musel být mrtvý. Nic neviděl, necítil žádnou bolest, ale přesto se cítil vyčerpaný. Nemohl to přežít. Jak hluboká byla ta propast? Byl zmatený a vůbec se nedokázal zorientovat. Nevěděl kde se nachází, nedohlížel ani na své vlastní ruce. Obklopen temnotou zůstal sedět na studené zemi a přemýšlel. Snažil si utřídit myšlenky, vzpomenout si a vybavit chvíle před tím, než se objevil na tomto místě.

„Překvapil jsi mě,“ ozve se nedaleko od něj. Mladý démon sebou trhne a otočí se po zvuku velice, ale velice hlubokého hlasu. Opravdu někdo promluvil nebo se mu to jenom zdálo? Nevěděl. Slyšel tlukot vlastního srdce a poté i jakýsi šramot v dálce. „Takovou výdrž má málokterý démon,“ vydechne a v dálce bylo slyšet jak se něco obrovského sbírá ze země. Mimo jiné také odkašlání a zasípání od bolesti. Mladý démon zpozorněl.

„Skočil si doufajíc že to nějak přežiješ?“ zaslechl otázku.

„Věděl jsem že zemřu,“ odvětil mladý démon do tmy.

„A přesto jsi skočil, proč?“ ozvalo se zpátky. Mladý démon neodpověděl. Místo toho se pomalu postavil a rozešel tmou. Netušil co se stalo a už vůbec nevěděl kde se nachází. Také se nezdálo, že by ho to příliš trápilo. Byl vržen do světa, který neznal. Nevěděl co by mohl očekávat a i když mu o tomto místě vyprávěla Tara snad tisíckrát, nikdy si ho nedokázal pořádně představit.

„Kam chceš jít?“ ozvalo se zabručení. Mladý démon však neodpovídal. Nevěděl kam jít, natož aby věděl kde je. Pořád to tak trochu nechápal, měl by být mrtvý.

„Je tohle nebe?“ zeptal se. Starší démon se zasmál.

„Nebe? Ne hochu, podsvětí,“ odvětil.

„Podsvětí...,“ zašeptal si Alex pod nos a s povzdechem se zastavil od místa, ze kterého všechny ty otázky vycházely. Pomalu zvedl ruku vzhůru a než se nadál, objevila se mu v dlani malá blesková kulička, která vyprodukovala dostatek světla na to, aby mladý démon viděl kudy kráčí. Málem dostal infarkt, když se před nim objevil obrovský obličej démona, který se ho předtím snažil zabít. Zvědavýma očima studoval předmět nacházející se v mladíkově ruce a před jasným, ostrým světlem přivíral své obrovské oči. Mladý démon ostražitě uskočil aby se dostal z dosahu nepřítele. „Je správné že se mě bojíš,“ zamručí a teprve teď se uráčí pohnout z místa kde celou tu dobu stál.

„Odkud pocházíš?“ zeptal se starší démon a pomalu popošel až k mladíkovi, který na něj upíral svůj zrak. Nevěřil mu, pár minut, hodin zpátky se ho snažil zabít a teď si s nim povídal, jakoby se nechumelilo.

„Nevím,“ odpověděl a staršího démona bez čekání obešel. Mlčky se rozešel tmou a na cestu si svítil za pomocí své magie.

„Nevíš? Copak jsi ztratil paměť?“ ptal se démon, ale mladík ho ignoroval. Nehodlal mu odpovídat a i když ho další hodinu zasypával otázkami, na žádnou mu neodpověděl.

 

Putoval tmou už hodiny a nebyl sám. Starší démon ho z nějakého neznámého důvodu následoval a vypadalo to že se nehodlá oddělit a jít vlastní cestou. Odmítal s ním mluvit a považoval za zbytečné sdělovat mu cokoli týkající se jeho maličkosti. Začínal být unavený a nohy se mu pletly jedna přes druhou. Kráčeli už dny, nezastavovali se a hledali způsob jak by se mohli dostat z téhle bludné propasti, která se zdála být každým krokem nekonečná. Konce stále nedohlíželi a proto se po pár dnech rozhodli, že se pokusí vylézt. Zdálo se to jako šílený nápad, ale nic jiného jim nezbývalo. Byli hladoví a nic než suché, popraskané kosti z těl démonů na dně propasti nenacházeli. Bylo to zvláštní, ale za tu dobu se docela spřátelili. Démon mu vyprávěl o mnohých válkách které prožil, o tisíciletém podsvětí a snažil se mladíka alespoň trochu uvést do obrazu.

„Alex,“ hlesl mladík v náhlém tichu a pomalu se vyhoupl o něco výš.

„Cože?“ hlesl démon.

„Alexander, moje jméno,“ zopakoval. Starší démon se zasmál. Už si zvykl že je mladík vždy mimo téma o kterém se bavili. Tohle rozhodně nebylo propvé a tak nějak tušil že ani naposledy. Občas by rád věděl co se mu tak honí hlavou. S povzdechem zasekl meč do skály a pokračoval dál.

„Shiki,“ odpověděl a za celou tu dobu, se poprvé usmál. Mladík to postřehl, ale ignoroval. Musel se soustředit na udržení elementu, který produkoval světlo. Začínal být hodně unavený, ale nedával to na sobě znát. Kapičky potu které mu stékaly po obličeji nemohly jít v té tmě vidět. Koncentrovat element na konec svého ocasu bylo těžké, ruce totiž potřeboval ke šplhání. Lezli a už ani nevěděli jak dlouho. Ze začátku neměli ponětí jak jsou vysoko, ale svitl jim záblesk naděje, když zahlédli světlo nad sebou. Byla tu velká pravděpodobnost že to zvládnou, že dosáhnou vrcholu a budou volní. Oba dva pocítili radost, ale ani jeden to nedal najevo. „Nikdy bych nevěřil že je to možné,“ promluvil Shiki a snažil se najít vhodné místo na skále, které by jeho zbraň udrželo. Mladík mlčel a neodpovídal. Zdálo se že mu není zrovna nejlépe, byl unavený, hladový. Měl obrovskou žízeň a patrný hlad. Cítil jak se mu potí ruce a jak ho opouštějí síly. Byl rád že mají vrchol před sebou a byl si jistý že to tak tak zvládne. Obraz se mu před očima trochu rozmazával a světlo které doteď udržoval sláblo. Oproti Shikimu byl menší a proto měl nad ním lehký náskok. Navíc musel svítit na cestu a aby jeho mohutný přítel viděl, musel být výš než on.

„Shiki?“ vydechl mladík a natáhl ruku zase o něco výš. Pevně se zapřel nohama o skálu a pokusil se nadechnout. Lehce se mu zamotala hlava a jeho dech se rozechvěl, věděl že se už déle neudrží. „Spadnu,“ vydechl a nakonec se pustil. Mladíkovi oči se pomalu zavřely, udržování elementu ho vyčerpalo do bezvědomí. Okolní podmínky tomu taky moc nepomohly a on byl rád, že se dostal alespoň takhle daleko a umožnil svému nově nalezenému příteli, dojít až sem. Byl mladý a nezkušený, na takové vyčerpání nebyl připravený. Ale i pro démona jako byl Shiki, byla tahle cesta náročná a sám byl pomalu na pokraji sil. Na rozdíl od Alexe ale nemusel po celou cestu udržovat magickou energii - žádnou totiž neměl.

„Alexi!“ vyhrkl démon jeho jméno a včas se ohnal aby zachytil mladíkovu ruku.