Podsvětí. Místo neustálých bojů o území, moc, o život. Pokud démon není dostatečně silný, nepřežije. Moc je zde všechno, síla sebrat někomu život dřív, než to udělá on. Zabij, nebo budeš zabit. Do tohoto světa se narodil jako jeden z mnoha synů krále Mephistophela. Byl to již sedmý Violetin syn, přesto neměl žádné živé sourozence. Všichni již zemřeli v bojích. Dívala se na malé nemluvně, staré sotva pár hodin a cítila ohromnou radost, zároveň však smutek. Bude také muset bojovat. Přála si holčičku, která by měla mnohem slibnější vyhlídky. Mohla by se provdat za jednoho z generálů a žila by. Byla by sice pouhou hračkou pro jejího druha, ale... Žila by a to je to, na čem záleželo. Maličký se v její náruči zavrtěl a poprvé otevřel své oči, které nesly rudou barvu. Na jeho tváři se objevil nevinný úsměv a zažvatlal něco, čemu ještě nikdo nemohl rozumět. Usmála se a přivinula si jej více k hrud. Nebude se ještě strachovat o to, co bude. Má ho tady a teď a dá mu veškerou sovu lásku.
​
Violet se nemohla ubránit úsměvu při pohledu na jejího malého syna. Rostl doslova jako z vody. Měl černé, havraní vlasy, které mu sahaly na ramena a pár neposedných pramínků mu vždy spadalo do obličeje. Měl bledou kůži a připomínal člověka více, než většina démonů. Přesto byly jeho nohy zakončeny kopyty a měl krátký ocas s černým trnem na konci. Hrál si na malé zahrádce, která byla před domem. Vydala se k němu s úsměvem na rtech. Zvedl hlavu a na tváři se mu objevil široký úsměv.
"Mami!" vypískl nadšeně a se smíchem se jí rozběhl naproti. Zvedla ho do náruče a přitiskla k sobě. Byl tak malinký, křehký, veselý, nevinný. Nedokázala si představit, že ho jednou uvidí odcházet. Její nevinný syn bude jednou muset zabíjet ve jménu svého otce, který ani nebude vědět, že je to jeho syn. Nikoho to nebude zajímat, zemře mezi ostatními a jeho tělo hodí do neoznačeného hrobu. To byl krutý osud většiny démonů. Jejich páni chtěli moc a oni byli nástrojem k vyplnění jejich snů. Hnusilo se jí to. Z přemýšlení ji vytrhne až malý démon, který se nespokojeně vrtěl v její náručí. V dálce zahlédl své přátele, kteří běželi k lesu za městem. Nechala ho jít, věděla, že se mu nic nestane. Byli daleko od veškerých bojů a válek, tady bude v bezpečí. Rozběhl se za ostatními démony tak rychle, jak mu to jen jeho krátké nožky dovolily. 
 
Jeho matka od začátku věděla, že si pro něj jednou přijdou, aby prošel výcvikem a bojoval ve jménu svého otce. Věděla, že tomu nijak nezabrání, že nic nezmůže. A také tušila, že už ho nikdy neuvidí. Boje jí připadaly zbytečné. Přesto jí překvapilo, když se před ní démoni objevili a žádali si jejího sedmiletého syna. Byli tady o dva roky dříve. Jenže Mephistopheles potřeboval démony, vojáky, proto začal mladé démony trénovat ještě dříve než předtím. Na chvíli stiskla synovi ruku, jako by ho nechtěla pustit, poté ho ale postrčila k démonům. Malý chlapec  nechápal, co se děje, nechtěl odejít. Natáhl k matce ruku, ale to už ho táhli pryč. Když tehdy naposledy viděl svoji matku, po tváři ji stekla jediná slza.
"Sbohem, synu," zašeptala a myslela si, že už ho víckrát neuvidí. Vzpíral se co mohl, ale nemohl se dostat ze železného stisku staršího muže. Jeho snažení přišlo vždy vniveč, neměl dostatek síly, byl drobný a postrádal sílu. Po cestě, která trvala dva dny, nemluvili. Šli v tichosti a ignorovali pláč mladíka, který byl nedobrovolně odveden ze svého domova.
 
Začal výcvik. Prvním krokem u Aurinů bylo vykování jejich zbraně. Experimenty byly Mephistophelem zakázány, občas sice měly za výsledek silné jedince, ale jejich oběti většinou umíraly. On měl smůlu. Kovář si ho vybral jako jednoho z mnoha na vyzkoušení nové techniky kování Aurinských mečů. Pokud by jste se ho na tuto jeho zkušenost zeptali, nic by vám neřekl. Nepamatuje si na proces kování jeho zbraně, pamatuje si jen obrovskou bolest, která projela celým jeho tělem, výkřik, který se mu vydral z hrdla, zápach jeho vlastní krve a ohně, chvilkový pocit prázdnoty, kdy mu byla odtržena část duše, a poté temnota. Jakmile se probudil, neležela vedle něj žádná zbraň. Jen na rukou měl děsivé drápy, pevnější než cokoliv jiného. Byly jeho zbraní, zbraní vykovanou ze samotného masa a krve démona. Byly jeho součástí, součástí jeho těla. Sídlila v nich jeho duše. Proto je tak i pojmenoval - Asala. On sám však jméno neměl. To mu bylo vtloukáno do hlavy od prvního dne jeho tréninku. Nebyl nic. Byl jen zbraň používaná na povel k zabíjení.  Nesměl myslet na sebe a na svůj život, nesměl utéct z boje. Měl zemřít na bojišti, pokud si to jeho pán vyžádá. Experiment byl každopádně úspěšný - kováři se podařilo vykovat zbraň, která byla součástí samotného těla Aurina. Byla vykována jak z kovu, tak z těla démona a její tvůrce se nemohl dočkat až uvidí, jak je jeho nový výtvor silný. Pomalu se posadil na posteli, když kovář vešel do místnosti a pevně ho uchopil za ruku, prohlížel si své dílo se zamračeným výrazem, sám nevěděl, jestli mu takto vytvořená zbraň přidá na síle či nikoliv.
"Pojď se mnou," řekne a vytáhne mladíka na nohy. Stále se mu motala hlava, ale přesto poslechl a malátně se vydal za starším démonem. Procházeli okolo dalších nováčků, většina z nich byla starší než on sám a dívali se na něj skrz prsty. Vypadal uboze, ani zdaleka nepřipomínal bojovníka, kterým se tady měl stát.  Vypadal, jako by se sotva udržel na dlouhých, úzkých nohou.
"Tak se předveď, kluku," ušklíbne se kovář a ukáže na figurínu, která se používala k tréningu. Mladík se podíval na své drápy a poté na svého "nepřítele."  Rozběhl se, nechtěl tady být, byl na všechny kolem nštvaný. Tohle nechtěl, nechtěl bojovat! Chtěl být doma s maminkou, o válku nestál! Ani o čest a slávu, kterou mu slibovali! Soustředil se na všechen svůj vztek a z jeho krku se vydral řev, zaútočil na figurínu jako vzteklé zvíře a s jeho dápy jí lehce roztrhal na kusy. Prudce oddechoval a rozhlédl se, vztek se pořád zračil na jeho tváři. Kovář se rozesmál, jeho experiment byl úspěšný a vypadalo to, že si také vybral správného mladíka. Po svém výstupu se mohl konečně vrátit do kasáren a odpočívat. Brzy by mu však měl začít pravý výcvik.
 
Druhý den nebyl o moc lepší, brzy ráno probudili všechny rekruti a nahnali je na nádvoří jako stádo ovcí. Stáli v pozoru, vyrovnaní v řadě a nesměli se ani pohnout. Jakmile někdo vybočil z řady, nebo jen udělal jediný zvuk, byl potrestán. Starší démoni kolem nich procházeli jako dozorci a jejich kruté oči je zkoumaly. Potřebovali do nich vtlouknout disciplínu, poslušnost. Museli umět dodržovat pravidla a museli být oddaní, jinak nepřežijí. Po několika hodinách mohli konečně odejít a dostali své první jídlo toho dne. Měli deset minut na jídlo a poté měli trénink. Mladý démon do sebe rychle naházel co nejvíce jídla, aby poté neměl hlad a vydal se na cvičiště, aby tam byl v čas. Jeden z jejich velitelů si ho okamžitě všiml.
"Když už jsi tady, neulejvej se a začni běhat!" zařval a černovlasý kluk sebou trhl.
"Ano pane!" křikl a rozběhl se. Byl rychlý a běh mu nedělal žádný problém. Za pár minut přišel i zbyek nováčků, dostávali instrukce, ale on musel pokračovat v běhu. Brzy se k němu přidali, měli uběhnout třicet koleček. Zaradoval se, už jen pár a bude mít hotovo, odpočine si, protože začal dříve. Doběhne poslední kolečko a se spokojeným úsměvem se vydá za instruktorem, který ho předtím poslal běhat.
"To už jsi skončil?" zavrčí na něj naštvaně.
"Ano pane, třicet koleček, jak jste řekl, začal jsem ale dřív," odpoví a sedne si na zem, aby ulevil unaveným nohám, v tu samou chvíli ho však něco vytáhlo za vlasy nahoru.
"A to si dovoluješ ulejvat se?! Dej si dalších třicet!" zařval démon a hodil ho směrem k ostatním. Tvrdě dopadl na zem a odřel se o kamení. Pomalu se zvedl ze země a dal se do běhu. Skončil později než ostatní, unavený a jeho nohy ho sotva nesly. Padl na kolena a vyvrhl obsah svého žaludku. Unaveně se rozhlédl, ostatní se mu smáli, ale bylo mu to jedno, chtěl si jen odpočinout. To mu však nebylo dopřáno, když ho opět vytáhli na nohy. Brzy zjistil, že je jen nechtějí vycvičit k boji a poslušnosti. Chtěli je zcela zlomit, zničit jejich vůli, jejich osobnosti a udělat z nich nemyslící zbraně. Nikdo z nich neměl jméno, byli jednotka, nebyli jednotlivci. Přesto mezi nimi nevzniklo přátelství, spíše soupeření. Dělali jeden druhému naschvály a když někdo vynikal, brzy na to doplatil. Ho považovali za slabocha. Byl drobný, menší než ostatní a neměl sílu jako oni. Spoléhal se spíše na rychlost, rychlé reflexy, vytrvalost a lstivost. Jen toto mu pomáhalo přežít.Výcvik byl pro bezejmenného Aurina těžký, každý večer se vracel vyčerpaný, každý sval v jeho těle křičel po odpočinku. Druhý den se probudil, cítil se ještě mizerněji, vyčerpaněji, přesto musel vstát a pokračovat. Posílali mladé démony proti sobě, aby se připravili na opravdové souboje. Nesměli svého protivníka zabít, ani vážněji zmrzačit. Přizabít to ovšem ano. A taky že si z této doby odnesl pár jizev. Jenže nic ho nemohlo připravit na opravdový boj, opravdovou válku. Poprvé ji na vlastní kůži okusil v dvanácti letech. Následoval vůdce své jednotky do předem prohraného boje. Všichni bojovali do posledního dechu. Bojoval, zabíjel. Pro to ho učili, k ničemu jinému neměl sloužit. Přesto jeho srdce svíral hrozný strach. Chtěl utéct, ale věděl, že útěk je také jistá smrt. Třásl se, každá rána ho bolela, přesto pokračoval dál, dokud nepadl k zemi neschopný pohybu. Probudil se s křikem, třásl se, rány ho bolely a přál si, aby se tam už nikdy nemusel vrátit. Do pokoje, ve kterém byl, vstoupil jiný démon, podíval se do vyděšených očích mladíka, spíše ještě dítěte, a prudce ho udeřil do břicha. Mladého démon se lapal po dechu a držel se za ránu, ze které opět začala téct krev.
"Tady není místo pro strach a slabost," zavrčel starší démon a odešel. Byla to užitečná rada, kterou si velmi brzy vzal k srdci. Strach jen potlačoval jeho racionální uvažování. Nedokázal kvůli němu přemýšlet, otupil jeho smysly. Strach byl stejně nebezpečný jako ostří zbraně. Mohl ho stát život a pokud mladý démon něco uměl, bylo to zbavovat se takových věcí. Strach si zakázal, nesměl ho cítit. Trvalo to roky, ale nakonec se mu to povedlo.
 
Boj, jídlo, trénink, odpočinek. Z těchto čtyř věcí se skládal každý den. Jednotlivé dny mu splývaly dohromady a už ani netušil, kolik let uběhlo. Zesílil, vydobyl si respekt. Přežil. Už dávno přestal cítit strach. Necítil nic. Žádnou radost, úlevu, starost. Všechny emoce mu byly cizí. Vymlátili je z něj za roky tréninku. Byl jen nástroj k zabíjení. Na někoho ukázali, neptal se, zabil. V boji byl ledově klidný, nic ho nevyvedlo z míry. Dokázal rozumně a rychle uvažovat, přizpůsobit se, vymyslet strategii. Díky tomu si jej i ostatní začali vážit, ale stále se zdráhali. Byl stále velmi mladý, v jejich očích dítě. Přeci jen, bylo mu okolo devatenácti let a bojoval po boku staletých démonů. A také proti nim. Dokázal porazit mnohem zkušenější protivníky než on sám. Přesto se ale ani neblížil síle elitních bojovníků, natož králů. Mephistopheles obrátil boje ve svůj prospěch a proto si démoni v jeho království mohli dovolit trochu zábavy. Vyhlásili turnaj pro mladé démony. Cena byla lákavá, vítěz se mohl dostat do elitní skupiny bojovníků, bojovat po jejich boku a co víc - učit s od nich. A získal by takto i trochu více svobody. Tehdy se samozřejmě přihlásil. Měl možnost získat drahocenné zkušenosti, které se v bojích velmi hodily. Nedělal si však naděje, že by vyhrál. Ten den bojoval proti nejrůznějším démonům, některé převyšoval silou, některé rychlostí, většinou to však byla bystrá mysl, která mu pomáhala vyhrát. Dokázal se přizpůsobit protivníkovi, všímal si jeho stylu boje, přizpůsobil se a dokázal vyhrát. Čekal ho poslední souboj, vstoupil do arény, byl vyčerpaný, každý sval v těle ho bolel, ale nedovolil si polevit. Do arény vstoupil obrovský démon, mnohem větší, než on sám s dlouhým kopím. Oba se připravili k boji. Rozdíl v síle a délce zbraní však pro mladého démona nevypadal dobře, nemohl se ani k svému protivníkovi dostat, natož ho zasáhnout. Znovu tvrdě dopadl na zem, po dalším nevydařeném útoku. Chtěl vstát, ale jeho tělo nechtělo poslouchat. Prohrál. Nad jeho hlavou se objevil konec kopí a rozesmátá tvář démona. Co má tohle znamenat, nebyl to boj a na život a na smrt! Hodlá porušit pravidla? Na démona dolehla nehezká pravda, že i když ho zabije a poruší pravidla turnaje, je vítěz, nejslibnější mladý démon a nikoho to zajímat nebude. Jenže on takhle nechtěl skončit. Vzedmul se v něm vztek a nenávist vůči všem ostatním. S nenávistí sledoval kopí, které se rychle přibližovalo k jeho hlavě.

Kopí narazilo do země, kde ještě před chvílí ležel mladý démon. Útočník se zmateně ohlédl, jeho protivník už neměl být schopný vstát. Místo toho kousek od něj stál obrovský vlk a hrozivě vrčel. Jeho srst byla převážně šedá, jen na tlapách a některým místech na těle byla černá nebo červená. Po těle měl rozmístěné rudé značky. Vlk se na něj díval s nenávistí a zuřivostí v očích, než prudce vyrazil vpřed. Dřív než démon stačil zareagovat, tesáky se mu zaryly do ramene. Ohnal se po vlkovi kopím, ale byl moc rychlý, nemohl jej zasáhnout. Souboj brzy skončil, vlk svého protivníka roztrhal na kusy a publikum se jen potichu dívalo. Nejvyšší generál, který tento zápas pořádal, měl na tváři úsměv. Právě objevil poklad - démona s bestiální formou. Bylo jich málo, vyskytovali se velmi vzácně, ale měli obrovskou sílu. Tedy pokud se naučí ovládat. Přikázal, ať vlka spoutají a počkají, než se uklidní. Poté ho mají přivést. Zůstal a díval se, jak vlk trhá jeho podřízené v marných pokusech o jeho uklidnění. Mohl jim pomoci, ale až příliš se bavil pohledem na ně.

Mladý démon se probudil v poutech a vůbec na nic si nepamatoval. Brzy si jej zavolal nejvyšší generál Mephistophela. Netušil proč, vždyť přeci prohrál. Brzy se dozvěděl, co se stalo a setkal se s mladým Xaphanem, který taktéž vyhrál turnaj určený právě pro ně. Oba dostali jméno, Fen'lin a Raven.  Fen'lin znamenalo Vlčí krev, dostal toto jméno kvůli svému vzhledu v bestiální podobě. Poprvé v životě ho uznali za živého tvora, už nebyl bezejmenný nástroj, vysloužil si jméno a to byla pro démona jako on veliká čest. Většina démonů jméno měla, on si ale to své nepamatoval. Teď už na tom ale nezáleželo, jeho jediným jménem bylo to, které dostal.

 

"Fene!" Ozval se mu za zády radostný hlas doprovázený smíchem.
"Neuvěříš co se-"
"Fen'lin."
"Cože?"
"Jmenuji se Fen'lin, kolikrát ti mám říkat, aby jsi nezkracoval mé jméno?" zeptal se zcela klidně, bez náznaku emoce v hlase.
"Eh, to je moc dlouhý, každopádně, neuvěříš, co se mi povedlo! Ne, víš ty co, hádej!" zvolal Raven nadšeně a poskakoval kolem černovlasého démona.
"Nezajímá mě to," odvětil a rozešel pryč, chtěl trénovat a ten... ten idiot ho pořád sledoval, motal se mu do života a prostě ho nenechal na pokoji.
"Ale no tak... Kazíš všechnu legraci," zaprotestoval démon připomínající psa. Od té doby, co byli přiřazeni do stejné jednotky po té, co vyhráli turnaj, nenechal Fen'liho na pokoji. Byl neúnavný, pořád něco vykládal, smál se a choval se dětinsky. Byl jeho přesným opakem a monžá právě i tím, co černovlasý démon potřeboval. Vyvolal Asalu a dal se do tréninku, nemohl si dovolit polevit, mohlo by ho to stát život. Na rozdíl od něj Raven dělal jen samé pitomsti. Zatímco jeden z nich trénoval, druhý se začal nudit a tak zkoumal okolí. V nedalekém křoví se něco hýbalo a tak se k tomu začal plížit.
"Drobečku, pojď sem," řekl a snažil se toho roztomilého tvorečka, který se jistě bál a skrýval se v houští, přilákat k sobě. O vteřinu později se z křoví vyřítila malá démonická stvůra s dlouhými ostrými zuby a snažila se mu prokousnout krk. Vyjekl, když ho stvůra povalila na zem a vší silou se snažil udržet si jí od krku.
"Pomoc! Chce mě to sežrat! Zachraňte mě někdo! Je to velká bestie! Ááááááááá" řval na celé kolo. Fen'lin si povzdechl a pomalu se k němu vydal, zvedl malého démona za kůži za krkem a odhodil to stranou. Malá potvůrka se rozplácla na zemi a s kňučením utekla. Raven však řvát napřestal. S povzdechem ho nakopl a až poté se démon vzpamatoval, vymrštil se do sedu, skočil svému "zachránci po noze a pevně ji objal.
"Zachránil jsi mě, děkuji! Ta potvora měla alespoň tři metry!" křičel, zatímco se ho Fen'lin snažil setřást.
"Pusť se mě!" zavrčel a na chvíli ztratil svůj obvyklý klid.
 
Fen'lin se díval na svého nejlepšího přítele Ravena. Občas nechápal, jak se mohou přátelit. On sám nedával najevo jedinou emoci, byl tichý, neplýtval slovy, nestaral se o ostatní. Zatímco Raven byl hlučný, veselý, na jeho tváři byl neustále úsměv, nic nebral vážně, choval se jako idiot a Fen'lin nechápal, jak doteď přežil. Byli nejlepší přátelé, od turnaje bojovali bok po boku, znali jeden druhého, věděli, jak ten druhý přemýšlí a skvěle se doplňovali na bojišti. Jeden druhému několikrát zachránili život. A také začali být v podsvětí známí. Přinášelo to určité výhody, jejich nepřátelé se jich báli a někdy utíkali z bojiště, jen když je viděli. Jenže pro silné démony byly výzvou a proto je vyhledávali, aby se je pokusili zabít a získat si tak slávu. Zatím měli štěstí, nikdo jim nezasadil smrtelnou ránu, ale Fen'lin nespoléhal na to, že to tak bude pořád, byl realista a na rozdíl od jeho věčně optimistického přítele si uvědomoval všechna nebezpečí. Proto trval na tom, aby neustále trénovali.

Černovlasý démon seděl v malém lesíku blízko tábora, ve kterém se nacházeli. Vytáhne čutoru s vodou a obrátí ji vzhůru nohama, začne z ní vytékat voda, která se ovšem zastavím a začne levitovat ve vzduchu nad jeho rukou. Na tváři měl soustředěný výraz, nechtěl nic pokazit, magie mu moc nešla a on se stále snažil vymyslet, jak využít vodu jako zbraň. Měl jen omezné množství, takže možnost někoho utopit nepřipadala v úvahu. A co zmůže s trochou vody? Někoho tak akorát namočí, ale jeho pokus bude spíše k smíchu. Povzdechl si a začal vodu tvarovat do nejrůznějších tvarů.
"Hustý," ozvalo se mu za zády, nadskočil, ztratil koncentraci a voda dopadla na zem.
"Ravene," vydechl a otočil se na svého přítele a spolubojovníka. Jako vždy měl na tváři široký úsměv a cenil ostré tesáky.
"Netušil jsem, že umíš ovládat magii," řekne a sedne si na zem kousek od Fen'liho. Aurinové většinou používat magii neuměli, ani nechtěli. Bojovali se svými zbraněmi a měli obrovskou fyzickou sílu, v tom vynikali a proto se čistě soustředili na fyzickou sílu. Stačilo jim to. Jenže Fen'lin měl jisté nadání pro magii a chtěl ho využít. Někdy by se mu mohlo přeci jen hodit.
"Ano, ale zatím je nepoužitelná pro něco praktického," odpověděl a sebral Ravenovi jeho láhev s vodou. Mohl získat vodu ze země, to ale bylo mnohem náročnější a tolik času neměl, brzy se bude muset vrátit. Polovinu vody nechal levitovat ve vzduchu a roztočil ji ve vzduchu. Voda samotná neudělala v malém množství nic, ale měl teorii. Pokud ji dostatečně stlačí a dodá rotaci, mohla by uškodit. Brzy z vody vzniklo něco podobného malé šipce. Poslal ji proti nejblíšímu stromu, při nárazu se voda rozprskla do všech stran a odpadl malý kousek kůry. Raven se rozesmál na celé kolo, válel se po zemi a nemohl se přestat smát. Druhý démon si povzdechne a zavrtí hlavou, tohle nefungovalo tak, jak si představoval, ale s trochou tréninku... Vytáhne z čutory druhou polovinu vody znovu ji roztočí. Psí démon se konečně přestane smát a natáhne k vodní šipce ruku. Napustí vodu elektřinou a Fen'lin ji vyšle proti stromu. Při nárazu se voda opět rozprskne, ale strom doslova exploduje kvůli elektřiny.
"Takhle se to dělá! Máš se co učit, Fen'li! Wohooo konečně jsem v něčem lepší!" radoval se Raven a poskakoval okolo.
"Budu tě učit!" řekne se smíchem, což ale druhý démon okamžitě odmítne. Pochyboval o Ravenové dovednosti někoho cokoliv naučit.

Byla noc a proto se v ulicích hlavního města už nikdo nenacházel. Až na dva démony, z nichž jeden poskakoval okolo druhého a smál se na celé kolo. Druhý zmíněný vypadal neuvěřitelně otráveně.
"Je to tady skvělý!" smál se Raven a rozhlížel se okolo. Bylo to poprvé, co se dostali do hlavního města a i Fen'lin musel uznat, že je vskutku nádherné. Narozdíl od svého přítele dokázal své emoce držet na uzdě.
"Co je to támhle?" černovlasý mladík se podíval směrem, který ukazoval a jeho pohled spočinul na obrovské soše.
"To je socha Mephistophela, našeho krále," odpověděl a pokračoval dál. Po pár krocích si ale všiml, že jde sám. Otočil se a už teď měl špatný pocit.
"Jsem král podsvětí!" ozvalo se přes celou ulici a Fen'lin musel vzhlédnout, aby zahlédl svého přítele, který stál na rameni obrovské sochy v nadživotní velikosti osm metrů nad zemí.
"Slez dolů," zasyčel okamžitě a rozešel se k soše.
"Proč? Je to úžasná průlizka!" dostalo se mu odpovědi a Fen'lin se pomalu chytal za hlavu.
"Zbláznil ses? Víš jak je král na tu sochu háklivý?" zasyčel znovu a s hrůzou v očích sledoval, jak se Raven pověsil na Mephistophelovy rohy.
"Slez dolů!"
"Mě se ale nechce," odpověděl umíněně a rudooký démon v duchu přísahal, že Raven musí být dítě s tělem dospělého, jinak to není možné. Jedno však bylo jasné, musel ho sundat dolů, než ho někdo uvidí. S lehkostí začal šplhat nahoru, jeho psí přítel mu však se smíchem utíkal. Konečně ho chytil na vršku sochy a oba prudce dopadli na hlavu Mephistophela. Ozvalo se zapraskání a oba stuhnuli. Pod nimi byla malá prasklina, která se rychle rozšiřovala zvětralým kamenem a brzy se začala hroutit. To už ale dva démoni utíkali pryč. Jeden se smíchem a druhý tiše přísahal, že prvního zmíněného jednou zabije.
 
Procházel vesnicí, kterou už takřka nepoznával, bylo to přeci jen něco málo přes dvacet let, co tady procházel. Strávil zde prvních sedm let svého života a poprvé se dostal domů. Domů, jak divně mu to slovo znělo. Zastavil se před domem, ve kterém vyrůstal a pár minut jen tak stál zahlcen nostalgickými vzpomínkami. Přešlápl na místě, než se konečně vydal k domu. Dveře byly odemčené a tak tiše vstoupil. V domě bylo ticho. Matně si vzpomínal na svoji matku, jednu z mnoha družek Mephistophela, jeho majetkem. Tiše procházel domem a jeho kroky nedělaly žádný hluk. Tiše vešel do pokoje a uviděl svoji matku. Stála k němu otočená zády a sešívala oblečení u stolu. Zůstal stát, nevěděl co říct, co udělat. Bylo to pro něj tak zvláštní, stát opět v domě jeho dětství, na který si dodnes skoro nepamatoval, ale teď k němu doléhaly útržky vzpomínek. Lehce zatřásl hlavou a zhluboka se nadechl.
"Jsem doma," řekl tiše. Violet sebou škubla a prudce se otočila. Dívala se na něj překvapeně, možná trochu vyděšeně. Zůstal stát na místě a sledoval výraz své matky. Shledal se s ní po tolika letech, ale vůbec nic necítil, tehdy mu to ani nepřišlo zvláštní. V jejich očích se zalesklo, konečně ho poznala, bylo to tolik let, ani nedoufala, že je naživu. Neváhala a rozběhla se k němu. Objala ho a tiše zavzlykala.
"Jsi zpátky" vydechla Violet a neskrývala své překvapení. Fen'li netušil co dělat, nebyl zvyklý ne objetí ani na doteky. Nakonec ale přece jen také svou matku objal a zlehka k sobě přitiskl.
"Rád tě zase vidím," řekl bez náznaku jakékoliv emoce a nebylo ani poznat, jestli to myslí doopravdy, nebo jen pronesl otřepanou frázi.
​
Démonka se dívala na svého již dospělého syna, který seděl v zahradě pod vysokým stromem a odpočíval. Málem ho nepoznala, tolik se změnil. Jeho vlasy byly mnohem delší, sahaly mu do poloviny zad, už nebyl hubený jako dříve, místo toho měl vypracované, pevné svaly. Jeho ocas se také prodloužil a po jeho délce se objevovaly první malé ostny. Všimla si také, že mu na hlavě začaly růst dva černé rohy. Stále na něm šlo poznat, že je mladý démon, ale svého malého, nevinného syna, kterého si pamatovala v něm již nenašla. Viděla v něm jen bojovníka, vojáka.
 
Povolali ho zpátky do bojů, v rodné vesnici strávil jen pár dní a většinou se všem vyhýbal. Ostatní se ho stejně báli. Vesnička byla obývána jen slabými démony, kteří by na bojišti hned zemřeli a proto nemuseli ani bojovat. Využívali jejich práci jinde. Jeho matka k nim nepatřila. Byla to silná démonka, ale byla "družkou" Mephistophela a ten své hračky držel dál od bojů. Tedy do doby, než ho přestaly bavit. Violet byla jeho oblíbenkyně. Těžko říct, jestli to byl dar, nebo prokletí. Fen'lin neměl potřebu s nikým mluvit. Měl raději svůj klid a tak byl rád, že ho ostatní nechávají na pokoji. Jen občas nějaké zvědavé dítě se odvážilo trochu blíže. Klidným dnům byl ale konec. Vracel se do bojů. Znovu ta stejná rutina bojů, odpočinku a přežívání. Blížil se k jejich táboru a už z dálky rozpoznal svého jediného přítele, který na něj zvesela mával.
"Trvá ti to čím dál, starochu!" křičel na něj z dálky, dělal nejrůznější obličeje a poskakoval na místě. Fen'li se někdy opravdu divil, jak takový idiot přežil tak dlouho.
​
Jeho poslední úkol nevyšel tak, jak plánoval. Tedy rozhodně neplánoval nechat se zajmout. Měl štěstí jeho velitele zabili a on převzal velení nad svou jednotkou. Díky tomu si nepřátelé mysleli, že je někdo důležitý a místo toho, aby ho rovnou zabili, rozhodli se ho zajmout. Chtěli informace a byli ochotni udělat vše pro to, aby je získali. A pak ho teprve zabijí. Někdo by řekl, že to spíš znamenalo smůlu. Bude před smrtí trpět a stejně ho dostihne. Ale aurin to tak neviděl. Viděl v tom možnost. Jeho mysl už promýšlela nejrůznější možnosti a scénáře, které by mohly nastat. Hledal cestu ven. A on ji najde. Nehodlá tady zemřít. Měl jednu obrovskou výhodu, démoni mu sice sebrali meč, ale netušili, že jeho zbraň má dvě části. Zhluboka se nadechl a kolem jeho ruky se začaly zhmotňovat ostré drápy. Musí být rychlý, najít svůj meč, dostat se ven a zmizet co nejdál, někam se schovat a počkat, až se trochu uzdraví. Přerval řetězy, které ho držely a vydal se hledat svůj meč. Ten den ani nepočítal, kolik nepřátel zabil. Utíkal, utíkal pryč zpátky na území Mephistophela. Byli mu v patách, chtěli ho znovu dopadnout, ale on byl rychlejší, chytřejší. Unikl jisté smrti a zastavil se až si byl jistý, že je v bezpečí. Nohy se mu podlomily a skácel se k zemi. Byl v bezpečí, přežil. Zítra se vrátí do tábora, pár dní si odpočine a znovu ho hodí do víru boje. Tak jako vždycky. Nic jiného ani neznal.
 
Krev. Všude kolem něj byla krev. Zem byla pokrytá těly démonů a jejich krev se vsakovala do země. Tohle byl snad nejhorší boj, který za svůj život zažil. Na bojišti zůstal stát jen on sám. Bylo hrobové ticho a nejhlasitější zvuk byl zběsilý tlukot jeho vlastního srdce. Pomalu se narovnal a pustil meč nějakého démona, který doteď používal k udržení rovnováhy. Zavrávoral, meč byl jeho jediná opora. Byl vyčerpaný a každá rána ho pálila. Klopýtal přes mrtvá těla a hledal svého spolubojovníka, přítele, bratra, Ravena. Nikde ho neviděl, v boji se rozdělili a ztratil přehled, kde se jeho přítel nachází.
"Ravene!" Zavolal, ale odpovědí mu bylo pouze ticho, zavrčel pár nadávek a pokračoval dál. Najednou ho zahlédl a ihned se k němu rozběhl. Ležel obličejem k zemi a Aurin se modlil, aby ještě žil. Opatrně ho otočil a položil hlavu na jeho hrudník. Ticho, stále slyšel jen tlukot svého srdce, ne však jeho. Jeho kůže byla studená, pokrytá ranami, krví a špínou. Nemohl být mrtvý, nemohl! Zatřásl bezvládným tělem démona, kterého považoval za svého bratra a zoufale volal jeho jméno. Cítil, jako by mu neviditelná síla svírala srdce a zabraňovala mu dýchat.
"Nemůžeš být mrtvý," zašeptal zoufale a po tváři se mu začaly kutálet slzy. Zmateně je setřel, bylo to již dlouho, co naposledy plakal, nebo cítil tak silné emoce. Smutek, zoufalství, beznaděj, samotu,  strach. Rád by řekl, že necítil emoce, ale s Ravenem se vždycky cítil v bezpečí, věděl, že se na něj může spolehnout, někdo mu hlídal záda. Ale teď byl pryč. Už nikoho neměl. To, že nedával najevo emoce a potlačoval je, neznamenalo, že je vůbec necítí. Zavzlykal a přitiskl k sobě mrtvé tělo. Necítil vlastní rány ani únavu. Až teď se cítil skutečně prázdný. Zvedl Ravenovo tělo a vydal se pryč z bojiště. Po tváři mu stále stékaly slzy.
​
Šel dlouho a ani sám nevěděl kam, nesl tělo svého mrtvého přítele. Chtěl ho někde pohřbít, na krásném místě daleko od civilizace a ostatních démonů. Někde, kde bude moci v klidu odpočívat. Nějakou dobu bloudil, ale nakonec našel místo, které se mu zamlouvalo. Dal se do kopání a brzy mohl svého přítele pohřbít. Byl opravdu pryč, už nikdy neuvidí jeho úsměv, nikdy nepronese pitomou a zcela nevhodnou hlášku. Jeho oči, vždy tak plné života, se už nikdy neotevřou. Po tváři mu opět stékaly slzy, vzpomínal na všechny chvíle, které s ním strávil. Nebylo fér, že zemřel a Fen'li je pořád tady. Chtěl být na jeho místě. Jenže nebyl.
 
Smrt Ravena ho velmi zasáhla, ale boje pokračovaly dál. Několikrát se mu stalo, že spoléhal na to, že Raven je za jeho zády a bojuje s ním, nedával si tedy pozor a málem ho to stálo krk. Někdy by přísahal, že slyší jeho hlas.
"Kolik jsi jich dostal? Já určitě víc!" 
"Ten byl ale hnusnej, brrr!"
"Mám hlad, dáme si pak něco k jídlu?"
Tohle mohl v ohrožení života říkat jen idiot jako on. A Fen'li by přísahal, že ho i nadále v boji slyšel, jeho smích, jeho povzbuzující slova. A o to bojoval zuřivěji. Bojoval za ně oba.
 
Povolal si ho sám Mephistopheles. Poprvé se měl setkat se svým otcem. Bojoval pro něj už mnoho let, udělal si jméno a mělo se mu dostat povýšení. Předstoupil před hrozivého démona, který na něj shlížel ze svého trůnu, ale necítil strach. Poklekl před ním a uklonil se.
"Dostaly se ke mně tvé zásluhy, Fen'li. Jsi věrný a silný voják a možná budeš i dobrý vůdce. Předtím se však musíš prokázat," zasmál se král podsvětí. Zbystřil, nevěděl, co může od jednoho z králů očekávat. Zvláště, když byl považován za toho nejlstivějšího. Otevřely se na za ním dveře, otočil se a pohledem sledoval svou matku, kterou k němu vlekli dva démoni. Naštvaně na ně vrčela a naštvaným pohledem probodla Mephistophela, který se jen zasmál. Srazili ji na kolena kousek od jejího jediného syna.
"Zabij ji," řekl Mephistopheles lhostejně a díval se na Aurina před ním. Na nic nečekal. Vytrhl nejbližšímu démonovi meč z ruky a pevně ho uchopil. Byl zbraň stvořená k zabíjení. Dělal to, co mu nakázali. Neptal se, neváhal. Viol se na něj vyděšeně dívala.
"Prosím, nedělej to," zašeptala. Nezaváhal, napřáhl se a zamířil na její krk. V poslední vteřině se mu magický řetěz obmotal kolem ruky a zastavil jeho úder. Síní se rozléhal Mephistophelův hlasitý smích.
"Velmi dobře!" zvolal nadšeně "odveďte ji do mého pokoje a ať tam zůstane, chci si pak promluvit," dodal a zamířil si to přímo k Fen'limu.
"Prošel jsi, můj synu," řekl s uznáním v hlase a všichni se na Fen'liho překvapeně podívali. Mephistopheles měl mnoho dětí. Nikdo nevěděl přesně kolik a kdyby někdo tvrdil, že je jeho syn, nikdo by se nad tím nepozastavil. Nic to totiž neznamenalo. Neznamenalo to nic, dokud démona sám Mephistopheles neuznal za svého. A to se moc často nestávalo. 
 
Fen'lin byl oblíbeným synem krále podsvětí Mephistophela. Přesněji řečeno, oblíbenou hračkou Mephistophela. Králové se uklidnili. Podsvětí bylo klidnější. Fen'lin měl více volného času. Jen občas dostával úkoly a zbytek svého času trávil tréninkem. Znovu začal trénovat svůj vodní element. Byla to jeho jediná vzpomínka na jeho bratra. Snažil se na něj nemyslet, nevzpomínat, to vedlo jen ke slabosti a tu si nemohl dovolit. Jeho výcvik v něm byl hluboko zakořeněn. Bylo to už pár let, od té doby, co se setkal se svým otcem a svoji matku od té doby neviděl. Cestoval podsvětím od města k městu a zrovna se vracel do své rodné vesnice. Zamířil si to k domu své matky a bez zaklepání otevřel dveře. Vzhlédla od stolu a pousmála se.
"Ráda tě zase vidím," řekla, načež jen přikývl a odložil si věci do rohu. Posadil se ke stolu a rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Viol netušila, co říct. Neviděla ho tak dlouho a pořád měla v živé paměti to, co se naposledy stalo. Trápilo ji to, nechtěla věřit, že by to vážně udělal. Tehdy se ani na chvíli nezastavil, nerozmýšlel.
"Zabili by tě, kdyby jsi neuposlechl, chápu to," řekla nakonec tiše a prolomila ticho. Zkoumavě se na ni zadíval a chvíli mlčel.
"Byl to rozkaz. Když chtějí, abych někoho zabil, zabiji ho bez váhání. Neváhal bych, ani kdyby chtěl můj život," řekl chladně a znovu se rozhostilo ticho. Viol si tehdy nebyla jistá, co si o svém synovi myslet. A jestli by se to, co před ní sedělo, ještě dalo nazvat jejím synem.
 
Bylo to už přes dvě stě let, co kráčel podsvětím a přesto byl pro některé stále mladým, nezkušeným démonem. Mnohdy ale ostatní překvapil svými zkušenostmi. Už nebojoval tolik jako dřív, ale stále každý den trénoval, ať už s mečem, nebo svou magii vody. Občas ho někdo vyzval na souboj a Fen'li výzvu rád přijal. Ještě se mu nepodařilo prohrát, ale nikdy se nezačal chvástat, nebo podceňovat své nepřátele. Věděl, že ho vyzývají mladí démoni a ti zkušenější nemají potřebu si něco dokazovat. Nikdy nikoho nezabil, krveprolití si zažil dost a nebyl krvežíznivým démonem. Vždy si zachovával chladnou hlavu a to mu mnohokrát zachránilo život. Nehodlal to měnit.
 
Lidský svět. Poprvé se dostal do lidského světa, aby ulovil démona, který měl tu smůlu a naštval krále podsvětí Mephistophelese. Musel na sebe vzít lidskou podobu, jeho tělo se zmenšilo a ztratilo démonní rysy. Zůstaly mu ale bílé vlasy, rudé oči a červené značky na tváři, které si lidé pletli s jizvami. Vypadal teď jako člověk a cítil se slabší. Stále však cítil přítomnost Asaly, své zbraně. To ho uklidňovalo, stále ji mohl kdykoliv vyvolat. Měl zakázáno se změnit na démona, prý by ho mohl někdo zahlédnout a to jeho otec nehodlal riskovat. Rozkaz zněl jasně a Fen'lin byl odhodlaný ho dodržet. Vydal se ulicí a pozorně se kolem sebe rozhlížel. Náměstí bylo plné lidí a stánků, Fen'lin nesnášel velké davy, teď s tím ale nic neudělá. Musí se přizpůsobit a splnit úkol. Sledoval lidi kolem sebe, učil se od nich a také je zkoumal. Byli odlišní od démonů, byli krotcí, svázaní společenskými pravidly. které byly jiné. A byli slabí, snadno se poranili, unavili. Snadno umírali. Stárli. Démon byl pro jednou rád, že je tím, čím je. Viděl jejich války, málem se začal smát, když viděl ty slabé človíčky v těžkých brněních jak se proti sobě řítí v zase dalším nesmyslném boji. Možná nebyli zase tolik odlišní. Také byli ovládáni králi, kteří chtěli pro sebe více moci a štěkali rozkazy zatímco zahřívali trůny a jejich poddaní museli do války umírat. Viděl další násilí. Odvrátil pohled od bojiště plného mrtvých a znovu se vydal na cestu. Má úkol, který musí splnit.
 
Jestli se mu něco v lidském světě opravdu líbilo, byla to voda. Bylo jí tady spoustu a opravdu se vyřádil s používáním vodní magie. Miloval vodopády a dokázal u nich strávit hodně času. Sledoval vodu a přemýšlel. Občas vyzvedl vodu do vzduchu a vytvářel různé tvary. Také zjistil jednu věc a divil se, že ho nenapadla dříve. Manipulace s velkým množstvím vody ho stála mnoho energie a aby byla voda účinná v boji, potřeboval jí hodně. Teď ale přišel na něco jiného. Pokud vodu dostatečně stlačil a nechal ji rotovat velkou rychlostí, působila jako vrták. Stálo ho to méně energie a voda tak měla ničivější účinky. Byl spokojený, ale stále trénoval. Jeho schopnosti nebyly perfektní, měl co zlepšovat. Věděl, že sebemenší chyba ho může stát život a to nehodlal dopustit. Proč ale vlastně vůbec žil? Nic na tomto světě neměl. Jen poslouchal a plnil rozkazy. Násilí se mu hnusilo, ale přece zabíjel ve jménu svého pána. Jaký to mělo smysl?
​
Opět ho přivítalo podsvětí. Byl rád že se vrátil domů. Byl to ale vůbec jeho domov? Mohl tak toto místo nazývat? Narodil se tady, prožil tu většinu část svého života a přesto mu tento svět přidala stejně cizí, jako ten lidský. Ano, znal lépe tyto končiny a její obyvatele a přesto mu byli cizí. Většina démonů byla krvelačnými nestvůrami toužícími po krvi a po utrpení ostatních. A mezi nimi byl on, živoucí zbraň určená k zabíjení, která si nepřála nic víc než mír. Stal se pozorovatelem, poutníkem. Cestoval po říši démonů, nezapojoval se do dění, jen pozoroval. A čím víc viděl, tím víc se mu jeho druzi hnusili. Viděl tolik nespravedlnosti a začala se mu hnusit. Už jen nemohl přihlížet a nic nedělat. Věděl, že podsvětí nezmění, pomáhal těm, na které narazil a shledal je nevinnými. Někdo by mohl říct, že jeho konání bylo bezvýznamné, tisíce další trpěly. Ale pro toho, kterému pomohl to znamenalo všechno, změnu, zázrak. Zachránil mnohým život a nikdy nic nechtěl. Nikdy neukázal svou tvář a nikdy jim neřekl své jméno. Mnozí ho začali lovit, ale Fen'lin se stal stínem, nikdo nevěděl, kdo je. Kde se nachází. A vždy zmizel těm, kteří se to snažili zjistit.
 
Osm set let. Tak dlouho byl na živu. Povýšili ho, byl teď jedním z Mephistophelových generálů. Řadil se již mezi starší démony, kterých nebylo moc a všichni byli velmi silní. Pořád se většině nemohl vyrovnat, ale měl respekt. Démoni z jiných království znali jeho jméno, báli se ho. Znali ho jen z bojiště, jako nebezpečnou zbraň, netušili, že je to ten samý démon, který mnohým pomohl a nic nechtěl. Brali by to jako slabost a ztratil by veškerý respekt. Jeho jméno samotné zasévalo strach do srdcí nepřátel, ale v podsvětí byl zase na nějakou dobu mír. Fen'lin ale tušil, že ten dlouho nevydrží. A měl částečně pravdu. Znovu se rozhořely boje, ale nebyly takové jako dřív. Trochu se uklidnily a byly to spíše menší potyčky, než obrovské války. Byl za to rád. Ze začátku se mu dařilo vyhýbat se bojům, ale štěstí ho opustilo v momentě, kdy si ho nechal zavolat sám Mephistopheles. Nemohl odmítnout a tak se co nejrychleji vydal do jeho paláce. Nechat krále čekat bylo to stejné jako podepsat si rozsudek smrti.