Znovu se po letech vracel domů. Jiný domov neměl a chtěl si na pár dní odpočinout. Procházel vesnicí, znovu se změnila. Pokaždé co přišel byla jiná a vídával jiné tváře, jiné démony. Vešel do domu, který byl jako vždy tichý. Zaposlouchal se a z druhého patra domku slyšel nějaký hluk. Vydal se po schodech nahoru a jeho kroky jako vždy nedělaly žádný hluk. Pohyboval se doslova jako duch. Své věci nechal na chodbě a vstoupil do dveří, kde čekal, že najde svou matku. Místo toho se mu naskytl pohled na malou holčičku, mohl ji být sotva jeden rok. Dívala se na něj nevinnýma, velkýma očima a na tváři se jí objevil ten nejkrásnější úsměv. Vypadala jako andílek, bylo to to nejroztomilejší stvoření, jaké kdo kdy viděl. Natáhla k němu ruce a zvědavě si ho prohlížela. Nejspíš chtěla, ať ji vezme do náruče. Otočil se, odešel z pokoje a ignoroval pláč toho stvoření.

 

"Tohle je tvá sestra, Miriam," řekla Viol a s úsměvem držela malou démonní princeznu v náručí. Fen'li se na ni bez zájmu podíval a dál jedl. Matka si povzdechla a zamračila se na svého syna. Když ale pohlédla na svojí dceru, neubránila se úsměvu. Miriam byla vskutku nádherná, dokonalá. Přesně podle jejích představ. Tehdy ještě netušila, jaké to bude pro její holčičku prokletí.

"Pohlídáš ji, dneska musím jít pryč," oznámila tónem, kterým dávala jasně najevo, že nestrpí žádné námitky. Předala nemluvně svému synovi a vydala se ke dveřím. Tiše doufala, že jí neublíží a že bude v pořádku. Fen'li se díval na svoji sestru, prohlížel si ji. Byla tak slabá, snadno by ji rozmáčkl. Dívala se na něj velkýma, zvědavýma očima a natáhla ručičky k jeho vlasům. Upřeně ji sledoval a čím déle ji měl u sebe, tím zvláštněji se cítil. Když viděl to malé stvoření, měl chuť ho ochraňovat vlastním životem. Byla to jeho sestřička. Jeho krev. Vzpomněl si na svého přítele, bratra. Nedokázal ho ochránit, ale ji ochrání. Nemůžu selhat, nesmí. Maličká se na něj usmála a vesele vypískla. A Fen'li se po dlouhé době usmál také.

​

Starý démon držel svou maličkou sestřičku v náručí a nechal ji hrát si s jeho vlasy. Poslední dobou trávil doma mnohem více času a jediným důvodem byla právě Miriam. Obmotala si ho kolem svých drobných prstíků a on s ní trávil snad veškerý svůj volný čas. Byla tak drobná, malinká. Zranitelná. 

"Fennie!" vypískla a Fen'li se na ni překvapeně podíval.

"Co jsi to řekla?" vydechl nevěřícně.

"Fennie!" zatleskala malé holčička se šťastným výrazem. Bylo to její první slovo. První slovo, které kdy řekla, bylo jeho jméno. Cítil hrdost a štěstí. Jeho malá, roztomilá sestřička se učila mluvit. Na tváři se mu objevil široký úsměv a opatrně k sobě Miriam přitiskl.

"Fennie," řekla znovu se smíchem a její starší bratr jí dal pusu na tvář.

"Jsi moje sluníčko, víš o tom?" zamumlal potichu do jejích vlasů a nová přezdívka mu vůbec nevadila.

 

Otevřel dveře a malá, pětiletá Miriam se mu v mžiku vřítila do náruče. Chytil ji, zvedl a přitiskl k sobě.

"Bráško!" vypískla nadšeně a přitulila se k němu.

"Chyběla jsi mi, sestřičko," zašeptal potichu a usmíval se. Pomalu se vydal do domu a jeho obličej se zase změnil v nečitelnou masku. Nerad dával najevo emoce. Ukazoval je jen před svou malou sestřičku, jen ona ho dokázala rozesmát. S matkou zase celkem vycházel, ale to nebylo to stejné. Občas is připadal jako cizinec. Vychovávala ho do sedmi let, ale to už si moc nepamatoval. Poté ji skoro neviděl. Dříve se sem vracel, jen proto, že často neměl kde jinde zůstat. Teď se vracel kvůli Miriam. A jeho matka z jeho častých návštěv nebyla moc nadšená.

"Ukážeš mi zase kouzla?" zeptala se Miriam stále v jeho náručí s nevinným úsměvem.

"Samozřejmě, ale půjdeme ven, víš jak to dopadlo minule..." neunikl mu uličnický úsměv na tváři jeho malé sestřičky. Naposledy se mu to trochu vymklo z rukou a podařilo se mu vytopit kuchyň. Od té doby měl zakázanou magii v domě. Mohl tomu tehdy zabránit, ale nechtěl. Přeci jen se vodní kouzla velmi líbila jeho malé sestřičce. Violet nebyla nadšená, bála se o svojí dceru. Věděla, že Fen'li je nebezpečný a nebyla si jistá, jestli jí neublíží. Vždy se choval tak chladně a ona nevěděla, co si myslet.

"Zabil bys ji, kdybych ti to přikázala?" zeptala se kousavě a probodla ho pohledem.

"Nejsi v postavení, abys mě ovládala," odvětil zpátky zcela klidně. Ale pravda byla, že by jí nikdy neublížil. Miloval svoji malou sestřičku a postavil by se i samotnému králi, aby ji ochránil. Přísahal, že ji ochrání a byl za ni ochotný položit i život. Tohle všechno však zůstalo nevyřčeno.

 

Utíkali. Potřebovali se dostat co nejdál. Magie jeho sestřičky byla silná a nedokázala ji ovládat. Každý v ní viděl dokonalé stvoření a všiml si jí i Mephistopheles. Chtěl jí pro sebe a bylo mu jedno, že je to jeho dcera. To Fen'li nemohl dovolit. Když si pro ni přišli démoni, její matka jí bránila. Věděla, co by ji čekalo, život v zajetí jako trofej. Chtěli jí na místě zabít, dříve než však stačili cokoliv udělat, padli na zem mrtví. Fen'li si utřel krev ze svých rukou a otočil se na svoji matku.

"Musíme pryč" řekl a vydal se ke dveřím. Viol to zmátlo, tohle od něj nečekala. Nečekala od něj pomoc. Nic však nenamítala, vzala svoji vyděšenou dceru za ruku a vydala se za svým synem. Utíkali pryč, brzy je budou pronásledovat. Fen'li poslal svoji matku se sestrou napřed. Hodlal držet útočníky jak jen to půjde. Bylo mu jedno, že bude zrádce, na jeho sestře mu záleželo více. Nehodlal ustoupit. Vytasil drápy a připravil se k boji. Dokud dýchá, nikdo neprojde.

​

Snažil se popadnout dech, každý sval v těle ho bolel, ale nemohl si dovolit zastavit. Ještě ně. Ne dokud neuvidí svoji sestru. Dal jim tolik času kolik jen mohl a poté se vydal po jejich stopě. Viol byla chytrá, bylo těžké ji najíst, ale Fen'lin byl chytřejší a hlavně věděl, jak jeho matka uvažuje. Pokračoval dál lesem a ostražitě se rozhlížel okolo, měl by být blízko. Na poslední chvíli si všimne malé ohnivé koule, která se zdánlivě objevila odnikud a jen stěží se vyhne natolik, aby mu oheň spálil pouze pár pramínku vlasů. 

"Takže jsi nás našel," ozve se hlas Viol. Nezněla nadšeně, bála se o svoji dceru a Fen'limu nevěřila. Miriam byla její holčička, její dokonalá dcera a Viol se nedokázala smířit s tím, že malá démonka má ze všech nejradši svého staršího bratra. Bála se, že o svoji dokonalou dceru přijde.

"Milé přivítání," poznamenal suše a snažil se na sobě nedat znát, jak je unavený. Prošel kolem starší démonky a zamířil k malému táboru, který vytvořila. Zpoza velkého kamene pomaličku vystoupila malá Miriam, byla vyděšená, ale jakmile uviděla bělovlasého muže, na tváři se jí objevil úsměv a rozběhla se k němu. Zvedl ji do vzduchu a ignoroval protesty svého unaveného těla. Jeho sestřička byla důležitější.

"Mám strach," zamumlala potichu a přitiskla se k němu. Nic neřekl, jen se posadil na zem, zády se opřel o kmen stromu a rozhlédl se okolo. Vypadalo to, že zatím jsou v bezpečí.

"Já vím, Miriam, ale bráška tě ochrání," zašeptal potichu a brzy oba dva sourozenci usnuli.

​

Dlouho putovali po podsvětí a vyhýbali se útočníkům, které poslal Mephistopheles. Opravdu chtěl malou Miriam pro sebe a Fen'lin ani raději nepřemýšlel, co by ji čekalo. Teď ještě ne, ale jakmile by povyrostla... Neměli domov, netušili kam jí, jenom utíkali. Tak to ale nemohlo zůstat na věky. Potřebovali se usadit, potřebovali ochranu. Chtěli prchnout do jiného království, ale do kterého? Přijmou je někde, nebo budou pořád lovnou zvěří? Violet byla známá družka Mephistophela a Fen'lin byl jeho bývalým generálem a zabil ve válce mnoho démonů. Jejich šance nebyly velké. Nakonec se rozhodli putovat do Jižního království, kde vládla Královna ohně Nearra. Podle povídaček Fen'limu připadalo, že právě s touto ženou bude nejsnazší vyjednávat. Vstoupili na její území a usadili se v malé, poklidné vesničce.

​

Netrvalo dlouho a démonům okolo došlo, co jsou doopravdy zač. Začali se jim vyhýbat a strach byl čistě vepsán v jejich tvářích. Fen'liho tedy nepřekvapilo, když se před jejich domem objevila skupina bojovníků.

"Nechceme žádné problémy," řekl jim a snažil se působit co nejklidněji. Byl však připraven kdykoliv zaútočit, nebo se bránit a jeho mysl již hledala nejrůznější způsoby, jak by odtud mohl vyváznout.

"Co tady dělá generál falešného krále?" vyprskl jeden z nich, nejspíš jejich velitel. Bělovlasý démon ho probodl pohledem a druhý démon ustoupil. Bál se ho.

"Bývalým generálem," řekl klidně. "Už mu nesloužím a nejraději by mě viděl mrtvého," to démony zaujalo, byla to příležitost dozvědět se něco o nepříteli a byli si jistí, že někdo takový by jejich královnu velmi zajímal.

"Pojďte s námi, naše paní si vás přeje vidět," řeknu. Přikývl, vrátil se do domu, kde na něj čekala matka se sestrou, sbalili své věci a opět se vydali na cestu.

​

"Tak takhle to je," odpověděla královna ohně a prohlížela si malou Miriam, která se každou chvíli ohlížela na svého bratra. Byla v cizím prostředí a potom co viděla nebylo divu, že se bála. Její bráška ale slíbil, že ji ochrání a ona mu věřila. Zrovna královně řekli svůj příběh a důvod odchodu od Mephistophela. Nearru schopnost mladé Miriam opravdu zaujala a chápala jejich důvody. Moc dobře věděla, jak se démoni chovají k ženám. Nabídla jim svou ochranu, výměnou za informace a pod podmínkou, že je bude mít neustále pod kontrolou. Museli by tedy zůstat v jejím paláci. Souhlasili, byli by blázni, kdyby ne a Fen'li jí řekl vše, co věděl. Bylo mu jedno, že je zrádce, dělal to pro ochranu své rodiny a ta pro něj byla důležitější.

​

Jak Miriam rostla, její schopnost se stávala čím dál silnější. Bylo to pro ni prokletí, každý v ní viděl dokonalý obraz ať už dokonalé družky, sestry, nebo dcery. Každý miloval její obraz, její dokonalost, dokonce i její matka a nikdo netušil, jak doopravdy vypadá. Dokonce sama Nearra si Miriam oblíbila a pokládala ji za svou malou sestřičku. Fen'lin byl ale jiný. Miloval svou sestru, ne obraz dokonalosti. Soustředil se na to, jaká je, ne jak vypadá. Nikdy jí to neřekl, ale vypadalo to, že malá Miram to vycítila a také svého brášku nadevše zbožňovala. Usadili se v paláci Královny ohně a byli pod její ochranou. Mephistopheles na ně nemohl a to jej rozzuřilo. Byli však pod neustálým dohledem, neměli důvěru ostatních, ale to sourozencům nijak nevadilo, měli přece jeden druhého. Fen'lin ji často brával ven, hrál si s ní, učili se spolu magii. 

​

"Slyšela jsem toho o tobě mnoho," řekla Nearra s jemným úsměvem na rtech. Často s Fen'lim rozmlouvala, byl chytrý a zkušený, občas jí pomohl vyřešit problémy, se kterými se potýkala při řízení království a vedení války.

"Realita se mi ale zatím zdá mnohem lepší a přemýšlela jsem, že bych mohla využít tvých zkušeností," usmála se. Počítal s tím, byli tady už pár let a získali si důvěru, už je nehlídali a bylo jen přirozené, že Nearra bude chtít využít schopnosti silného démona.

"Co potřebujete, má paní?" zeptal se uctivě a stále ji sledoval. Velda království jinak, než ostatní vládci. Byla jediná, které opravdu záleželo na jejích poddaných. Chránila je a měla jejich opravdovou oddanost. To ale neznamenalo, že by neuměla být krutá. Tresty za neposlušnost nebo zradu byly přísné a s nepřáteli se už vůbec nepárala. Věděla přesně co che a šla si zatím.

"Někdo s tolika zkušenostmi jako ty se těžko hledá, nechci aby jsi bojoval, ale byla bych ráda, kdyby jsi trénoval Auriny. V mém království jsou hlavně Xaphani, ale poslední dobou se objevuje čím dál více Aurinů, kteří přicházejí z jiných království. Chtějí za mě bojovat, ale..." Aurinové měli boj v krvi, to Fen'lin věděl, byli válečníci, ale pokud je nikdo netrénoval, jen zbytečně zemřou.

"Bude potřeba schopného kováře.." řekl zamyšleně a Nerra věděla, že už má vyhráno. V podstatě souhlasil. Byl silným bojovníkem, ale teď spíše potřebovala hodně schopných vojáků, než jednoho silného. A on je mohl vycvičit.

"O něj se postarám já," řekla s úsměvem. Přikývl, to je to nejmenší, co může udělat za to, že královna ochraňuje jeho sestru.

​

Začal trénovat mladé Auriny a brzy si vydobyl respekt. Ze začátku ho nebrali vážně, byli mladí, nezkušení a arogantní. Fen'li je ale brzy srovnal do latě. Byl na ně přísný, musel je zocelit, jinak by v boji nepřežili, zhroutili se a rychle by zemřeli. Nenáviděli ho za to. Přísně je trestal, nutil je trénovat do vyčerpání a nepromíjel chyby. Byl však mírnější, než když trénovali ho samotného. Chtěl je zocelit, nechtěl zlomit jejich vůli a udělat z nich nemyslící zbraně. Přesto to nechápali, vyhýbali se mu a nevěřili jeho technikám. Když se však skupina mladých aurinů vrátila z prvních bojů, jejich pohledy se změnily. Dívali se na něj s respektem a vděčností. Viděli pravý boj a pochopili jeho jednání. Od té doby pracovali mnohem pilněji, usilovněji a jejich cílem se stalo vyrovnat se jejich učiteli.

​

Netrvalo dlouho a stal se opět generálem. Nechtěl ale vést velké vojsko. Vybral si talentované a silné démony a vytvořil z nich malou skupinu. Navzájem si věřili, hlídali si záda. Ale hlavně věřili jemu, následovali ho do boje a věřili jeho úsudku, jeho strategiím. Stali se obávanou jednotkou, která obrátila nejeden boj ve svůj prospěch. Nikdy se však nevrátil ke starému životu, kdy jen bojoval. Každý den se vracel domů a čekala na něj jeho sestra, staral se o jeho zranění. Bylo jí čtrnáct, byla mladá, divoká, krásná. Měla stále více pozornosti od ostatních, démoni na ni hleděli s chtíčem v očích, pronásledovali ji a chtěli se jí zmocnit. Nepoučili se ani poté, co jich Fen'lin pár přizabil. Violet se o svou dceru bála, začala být paranoidní a držela ji zamčenou v pokoji. Nikam jí nedovolila chodit. Často se kvůli tomu hádaly a nakonec přece jen došly ke kompromiisu. Miriam mohla ven jen zahalená v plášti s maskou na obličeji a v doprovodu Fen'liho. Z tohoto rozhodnutí nebyla nijak nadšená. Byla mladá, třináctiletá dívka a chtěla si užít trochu svobody. S její matkou se však vyjednávat nedalo.

​

"Nechceš moji dceru jako svou družku?" náhlá otázka Nearry ho zarazila. Zrovna probírali zásobování a ona se uprostřed rozhovoru zeptá na tohle?

"Cože?" zeptal se překvapeně, myslel si, že se přeslechl.

"Jsi silný démon a ona rovněž, mohly by jste tak posílit svoji pozici," odpověděla královna, aniž by odtrhla pohled od mapy jejího království.

"O moc ani postavení mi nikdy nešlo, jsem bojovník, zbraň určená k zabíjení" odpověděl Aurin a pohodlně se usadil. Už teď věděl, že se tato konverzace protáhne.

"Znám metody, které se v minulosti používaly k výcviku aurinů. Kompletní zlomení osobnosti, vůle. Cílem bylo vytvoření nemyslící zbraně. Ale ty takový nejsi," odvětila a až teď vzhlédla od rozdělané práce s úsměvem na rtech.

"Mám silnější vůli než ostatní," odvětil s pokrčením ramen.

"Ano, všimla jsem si. Nejsi jako ostatní a má dcera si všimla také. Máš i to, co chybí většině démonů, srdce. I když většina si myslí pravý opak. Ale viděla jsem tě mnohokrát s Miriam..." odpověděla královna se smíchem. "Zvaž mou nabídku, o nic víc nežádám."

"Obávám se, že budu muset odmítnout, má paní. Snažíte se vytvořit lepší svět pro všechny démony. Vytvořila jste místo, kam může přijít kdokoliv a žít poklidný život, silní chrání slabé, ale ještě jste daleko od svého cíle. Sdílím vaše ideály, násilí se mi hnusí, ale poprvé bojuji za ideál, který sdílím, ne za sobeckého vůdce. Poprvé můžu být sám sebou, bojovat za to, co věřím. Jsem pánem svého osudu. To všechno jste mi umožnila, ale přesto si nemohu vzít vaši dceru, protože k ní nic necítím. A v partnerství, kde chybí náklonnost, chybí i důvěra a nikdy nevydrží. Jsem snílek, má paní. Chci se zamilovat do dívky, je mi jedno, jaké bude mít postavení, je mi jedno co bude zač. Budu ale šťastný už jen proto, že bude po mém boku," odpověděl a Nearra na jeho tváři poprvé uviděla úsměv, který po chvíli zase zmizel. Chvíli seděli mlčky, ztraceni ve svých myšlenkách a královna si znovu v hlavě procházela jeho slova.

"Když takto mluvíš, mám chuť z tebe udělat mého manžela. I mě by jsi odmítl?" zeptala se zvědavě a upřela na něj svůj pohled. Sama nevěděla, jestli tu nabídku myslí vážně, ale byla zvědavá, co odpoví. Byla to nabídka, která se neodmítá. Byl by králem, vládl by části podsvětí. Mohl by si dělat co chce, jeho sestra by byla v bezpečí, nikdo by se jí neodvážil dotknout jen ze strachu z něj. Nikdo by se mu neodvážil vzdorovat, dostal byvše, na co by si vzpomenul. Žádný démon by se mu neopovážil vzdorovat. Už by nezáleželo na jeho síle, stačilo by jen jeho postavení.

"Obávám se, že ano," odpověděl okamžitě, bez rozmýšlení a v jeho hlase nezazněly nejmenší pochyby.

 

Vracel se domů, byl unavený z posledního boje a tak se již těšil do měkké postele. Procházel královským palácem a mířil si to rovnou do komnat, které sdílel se svojí sestrou a matkou. Když však otevřel dveře, naskytl se mu pohled na zničenou místnost a jeho matka ležela na zemi v kaluži krve. Rozběhl se k ní a zkontroloval její puls. Žila. Zařval na služebnictvo, které okamžitě přiběhlo a odneslo zraněnou démonku. Nečekal, rozběhl se do pokoje své sestry, který byl rovněž zničený. Krev se mu vařila v žilách a začínal vidět rudě. Nebyla tady, někdo jeho sestřičku unesl a Fen'lin mu již teď přísahal krutou a bolestivou smrt. Zapomněl na svou únavu a vydal se po stopách únosců. Snažili se zakrýt stopy, ale rozzuřený démon je byl stále schopný následovat. Připojilo se k němu pár démonů z jeho družiny. Byl jim za to vděčný, věděli, že jeho sestra pro něj znamená všechno a nechtěli v tom nechat jejich vůdce samotného. Zastavili se jen v případě, že ztratili stopu, poté se každý vydal jiným směrem, brzy jeden z nich něco objevil, zavolal na ostatní a pokračovali v cestě. Fen'lin věděl, kdo ji nechal unést. Byl to Mephistopheles. Pokud se Miriam dostane až k němu, bude konec. Už ji nikdy neuvidí. Zavrčela a běžel ještě rychleji. Blížili se k městu a zastavili se až několik desítek metrů od brány, mimo zorné pole strážců.

"Je uvnitř," vydechl Fen'lin a vydal se dál.

"Neblbni, poznají tě, okamžitě zaútočí a vyhlásí poplach," řekl jeden z démonů a chytil staršího aurina za paži. To ale neměl dělat, jediným varováním mu bylo hlasité zavrčení a poté už visel ve vzduchu a Fen'li ho držel pod krkem.

"Neříkej mi, co mám dělat!" zavrčel naštvaně a všichni poodstoupili. Takhle ho ještě neviděli.

"Jdu tam, pokud se bojíte, zůstaňte," zavrčel nepříčetně a jeho zbraň se zhmotnila. Vyrazil kupředu a nedíval se zpátky.

 

Stál uprostřed hořícího města, byl celý od krve, vyčerpaný, pokrytý ranami, ale měl ji u sebe. Držel Miriam v náručí, byla v bezvědomí, zraněna, ale živá a v pořádku. Donutil se k chůzi, vraceli se domů. Nebylo nic, co by neudělal pro ty, na kterých mu záleží a Miriam byla jediná, na které mu záleželo. Byla to jeho rodina. Udělal by pro nic cokoliv. Šel přes mrtvoly, aby ji získal zpět a nevadilo mu pro ni zemřít. Přísahal, že ji ochrání a hodlal to dodržet.

"Pojďme domů, sestřičko," zašeptal vyčerpaně.

 

Mephistopheles zuřil. Nelíbilo se mu že nedostal co chtěl a mnoho démonů si začalo myslet, že zešílel. Chtěl se pomstít Královně ohně. Jeho démonům se podařilo infiltrovat palác a zabili mnoho Neařiných služebníků a bojovníků, než se jim je podařilo zlikvidovat. Byla to poslední kapka. Válka byla nevyhnutelná a Fen'lin měl pocit, že v jejím začátku hrála jeho rodina velkou roli. Nearra ho nevinila, byl jejím oblíbencem, ale ostatní ano. Slyšel jejich šepot za svými zády, viděl jejich pohrdavé pohledy a začínal být paranoidní. Podle mnohých válku zavinil on a Miriam. Bylo by jim lépe bez něj, bez zrádce. Jen čekal na chvíli, kdy mu někdo vrazí dýku do zad. Museli pryč. Nemohl do jiného království, ne všichni králové byli jako Nearra a tak se rozhodl pro lidský svět. V noci  uprchli do lidského světa, pryč od všech bojů.

"Tady se rozloučíme, sestřičko," řekl, jakmile si byl jistý, že je jeho rodina v bezpečí.

"Ne! Kam chceš jít bráško?" zeptala se sotva osmnáctiletá Miriam.

"Nikdy neutíkám z boje, musím se vrátit, ale až bude po všem, vrátím se," odpověděl a snažil se nedat najevo smutek. Otočil se k odchodu, slyšel nářek své sestry, nechtěla, aby odešel. Trhalo mu to srdce, ale musel. Cítil vinu a nebyl zbabělcem, on neutíkal. Věděl, že by se už nemusel vrátit, ta možnost tady vždy byla. Možná by si to tehdy rozmyslel, kdyby věděl, že svoji sestru vidí naposledy a co má jeho matka v plánu. Miriam nechtěla opustit svého bratra, chtěla za ním zpátky do podsvětí a tak se Violet rozhodla vymazat jí pomocí kouzla všechny vzpomínky na něj.

 

Vrátil se do podsvětí a bojoval ve válce po boku Nearry. Ještě nikdy ji neviděl tak rozzuřenou. Její vztek se odrážel v magických plamenech a pálila vše, co jí přišlo do cesty. Zůstal po jejím boku ve všech bojích. Byl jedním z mála, kteří se odvážili přiblížit se k jejímu ohni. Necítil strach a to mu to velmi usnadňovalo.

"Takže odcházíš?" zeptala se jednoho večera. Válka byla u konce trvala skoro čtyřicet let, ale hněv Nearry byl konečně utišen.

"Ano, musím je najít," odpověděl a nemohl se dočkat, až zase uvidí sovu rodinu.

"Hodně štěstí, Fen'li," řekla královna se smutkem v hlase. Byl jejím nejmilejším generálem, ale věděla, že ho tady nemůže držet. Neodpustil by jí to.