Severní království, území Azaela, nejsilnějšího z aurinů. Pokud někde platí přežití nejsilnějšího, je to právě tady. Síla znamená všechno, zajistí vám moc, postavení, bohatství. Slabí strádají, jsou zabíjeni třeba i pro zábavu. Aiden, jeden z nejsilnějších Azrielových generálů a démon ovládající druhé největší město v severním království, měl všechno, co chtěl. Stál nad ním snad už jen král, který ho ale nechával dělat si víceméně co chce, pokud se mu tedy nerozhodl postavit, v takovém případě by neposlušného démona ihned zabil. Aiden však nic takového nechtěl, měl v podstatě všechno, obrovské sídlo, krásnou manželku, služebnictvo, velké množství poddaných ve městě, kteří ho museli poslouchat... Jedno však neměl a to potomka. Jeho manželka, Akemi, nemohla otěhotnět a proto pro ni bylo obrovským překvapením, když se jednoho dne objevil s novorozeňaty v náručí. Holčičkou a chlapečkem, které pojmenoval Inori a Nagash. Jejich matka byla obyčejná aurinka z města, kterou si však Aiden vybral pro její krásu a když mu porodila dvojčata, rozhodl se jí ubytovat ve svém sídle. Splněný sen pro mnohé, pro Kamiki však ne. Přišlo jí, že se dostala do jámy lvové, ale odmítnout nemohla, nejspíš by to znamenalo smrt a tak dělala vše, co její pán požadoval. Přeci jen neměla sílu ani postavení na to, aby se mu vzepřela.

 

 

Dva šestiletí démoni, bratr a sestra, bezstarostně pobíhali po nádvoří a užívali si života. Zrovna si spolu hráli, když zahlédli svého otce, který se k nim rychlými kroky blížil. Okamžitě se vším přestanou, krátce se na sebe zadívají, jako by se ptali jeden druhého, zda něco provedl, než se postaví na nohy, narovnají a počkají na příchod otce.

"Pojďte se mnou," řekne jim, když procházel kolem. Sourozenci bez jediného slova šli za velkým démonem a neopovážili se jakkoliv odporovat, ne svému otci. Brzy dorazí dorazí na prostranství, které bylo pokryté pískem a na kterém často viděli dospělé démony trénovat. Dvojčata se zvědavě rozhlížela po okolí a přemýšleli, proč jsou tady.

"Od dnešního dne vám začíná trénink, stanete se silnými auriny, kteří budou sloužit našemu králi, Azaelovi, a budou hrdě bojovat v jeho jménu, je vám to jasné?" s těmito slovy se na něj Aiden otočí a zadívá se na své děti, které okamžitě přikývnou.

"Ano, otče," prohlásí rozhodně. Generál se ušklíbne, vycvičí si z nich skvělé, poslušné vojáky, kteří splní každý jeho rozkaz. Proto chtěl s jejich tréninkem začít brzy. Věděl, že jeho děti budou silné. Nic jiného totiž nehodlal dovolit.

 

Generál osobně sledoval první tréninky svých děti a již z počátku si všiml hned několika věcí. Byl spokojený s Inori, která se pohybovala přirozeně, rychle se učila, boj pro ni byl přirozený, tak jak by měl být pro každého aurina. Navíc měla sílu, která nejednoho démona překvapila na to, jak byla malá. Aiden byl se svou dcerou spokojený, splnila jeho očekávání, to se však nedalo říct o Nagashovi, který byl neohrabaný, chyběla mu síla a pokud mu něco nešlo, měl tendenci to vzdávat a trucovat. Takové chování z něj chtěl Aiden co nejdříve dostat. Nechtěl, aby jeho děti ukazovaly jakoukoliv slabost, to prostě nemohl dovolit. Nemohl je nechat, aby pošpinili jméno rodiny.

"Pane, mohu s vámi chvíli mluvit?" ozve se démon kousek od něj a lehce se pokloní. Generál přikývne, ale ani se nepodívá jeho směrem, stále sledoval Inori a Nagashe při tréninku.

"Všiml jsem si toho už dříve, ale nepřikládal jsem tomu váhu... Dnes jsem si to ale potvrdil. Inori ani Nagash nejsou schopní používat magii, ani ji přijmout," řekne démon nervózně a se strachem v očích se podívá na svého nadřízeného. Nerad nosil špatné zprávy a tohle byla jedna z nich.

"Cože? Jak je to možné?! I Aurini mají alespoň nějakou magii!" zařve generál rozčileně a prudce se otočí na svého podřízeného.

"N-nevím p-pane! Už se tak nejspíš narodili. Odmala z nich nejde cítit žádná magie..." vykoktá démon a trochu se přikrčí k zemi. Generál zuřil, pevně zatínal pěsti a ještě chvíli trvalo, než se zcela uklidnil.

"Auriné magii nepotřebují," prohlásí a znovu se otočí na své děti.

"Co to pro ně znamená?" zeptá se po chvilce už klidněji, ale uvnitř se obával nejhoršího. Budou moci mít aurinské zbraně? Budou slabší než auriné, kterým v žilách kolovalo alespoň trochu magie?

"Nebudou se moct změnit do lidské podoby, nebo nechat zmizet své aurinské zbraně, ani vytvořit portál do lidského světa," zamumlá démon a zadívá se do země. Generál zamručí, nebylo to nejhorší, ale stejně... Byla to slabost, kterou u svých dětí nehodlal tolerovat.

"Vyřeš to, najdi způsob, jak jim to umožnit, je mi jedno jak," zavrčí naštvaně a máchne rukou, aby démon zmizel.

 

 

Blížily se desáté narozeniny dvojčat, oba sourozenci byli nadšení, otec pro ně prý chystal velké překvapení a oba se již nemohli dočkat. Dokonce dnes nemuseli trénovat, mohli si tedy společně déle hrát a strávit více času se svou matkou, Kamiki. Oba byli nadšení a nemohli se dočkat toho, co je čeká. Mohli se jenom dohadovat o tom, co za překvapení je čeká. Brzy se to však měli dozvědět. Otec je vzal do města a vypadalo to, že má lepší náladu, než obvykle. Netušili, kam jdou, ale brzy zaslechnou hučení ohně a pravidelné údery kovu o kov. Zastaví se až před otevřenou kovárnou, ve které pracoval obrovský démon. Nadšeně se rozhlíželi okolo a pozorovali všechno, co se kolem nich dělo. Nagash si se zájmem prohlížel všechny zbraně, které v kovárně byly vystavené, zatímco Inori se spíše držela u otce. Učila se bojovat, protože to otec chtěl, ale nikdy nikomu nechtěla ublížit, nebo vzít život. Když se však dozví, že jim kovář vykove jejich aurinské zbraně, které budou jejich součástí, zaujme tím její pozornost. Nagash byl na řadě jako první, přeci jen byl starší a Inori byla ráda, na rozdíl od brášky se bála. Ale bála se i o něj a tak se celou dobu držela blízko, aby mu mohla v případě nutnosti pomoc. Nagash měl brzy v rukou nádherný meč, který se rozhodl pojmenovat Saiga. Inori viděla jeho nadšení ze zbraně, ale nedokázala ho sdílet. Ale i tak byla zvědavá, jak bude vypadat její. Když však dostala do rukou obrovský, těžký meč, který byl pomalu dvakrát větší než ona... Netušila co si myslet. Ale v tuhle chvíli ji zcela zasáhla realita toho, co jí čeká. Otec je odmala trénoval k zabíjení. Její zbraň k tomu byla přímo určená. Nechtěla to, nechtěla ubližovat jiným. Ale přesně to se od ní očekávalo. Nahrnou se jí slzy do očí a odloží meč stranou, než dojde k otci a zatahá ho za oblečení.

"Co se děje, Inori?" zeptá se jí milým tónem, který od něj slýchávali velmi zřídka, jen když měl opravdu dobrou náladu.

"Já nechci bojovat. Nechci ubližovat ostatním a zabíjet je!" řekne Inori zoufale a upře na otce své uslzené oči. Ve vteřině dostala facku tak silnou, že skončila na zemi, tvář jí pálila a slzy se jí začaly kutálet po tvářích.

"Jsme auriné, pro boj jsme se narodili! Jak se opovažuješ zneuctít naši rodinu!" zařve na ni otec. Opět pěnil vzteky, třásl se a probodával Inori pohledem.

"Běžte trénovat, oba. Potřebujete to," zavrčí na ně, než rychlými kroky odejde z kovárny. Inori ještě chvíli seděla na zemi, než si setře slzy.

"Inori, jsi v pořádku?" zeptá se Nagash starostlivě. I přes všechno se Inori podaří nasadit milý úsměv. Bráška měl dost starostí, nechtěla mu přidělávat další.

"Ano, už... Už je to dobré," odpoví mu, než se vydá pro svou zbraň, kterou musela dostat domů. Unést ji bylo ale horší. Nedokázala jí pomalu ani zvednou a tak jí musela táhnout po zemi za sebou. Neopovážila se nikoho požádat o pomoc, nedovolila to ani bratrovi. Věděla, že by se otec zlobil, kdyby ukázala slabost.

 

 

Inori seděla na posteli s nepřítomným výrazem. Nemohla uvěřit tomu, co jim před pár hodinami oznámili. Jejich matka zemřela. Řekli jim, že to byla nešťastná nehoda, ale oba sourozenci věděli své. Akemi, manželka jejich otce, je nenáviděla, stejně jako jejich matku, Kamiki. Moc dobře věděli, že se je všechny tři už několikrát pokusila zabít. Ať už otrávit, nebo to nastražit jako nehodu. Vždy se jim nějakým zázrakem podařilo vyváznout, ale nemohli s tím nic dělat. Teď jejich matka ale takové štěstí neměla. Nenašli ani tělo. Prostě byla pryč. Inori tomu nechtěla uvěřit. Nemohla být mrtvá. Do očí se jí nahrnou slzy a tak se zadívá na svého brášku, který už spal, nebo to tak alespoň vypadalo. Nechtěla, aby jí takto viděl. Nechtěla mu přidělávat starosti. Musela být silná, pro ně oba. Přeci jen ho chtěl chránit. Inori si lehne do postele, přetáhne přes sebe deku a stočí se do klubíčka. Po tvářích jí začnou stékat slzy, třásla se, ale nevydala ani hlásku, nechtěla. Tohle místo, toto sídlo, ve kterém celý život žili, ale nikdy jim nebylo domovem. Nikdy se v něm necítila dobře, v bezpečí. Měla jen svého brášku a maminku, které oba zbožňovala. Jenže teď přišli o maminku a zůstali sami. Ano, měli stále jeden druhého, ale mladá démonka se nedokázala zbavit představy, že přijde i o to poslední, co má. Svého brášku. Poté by zůstal už úplně sama a netušila, co by dělala. Děsila se samoty, bála se jí víc, než čehokoliv jiného. Nechtěla být sama, nemohla být sama.

 

 

Pokaždé, když Inori nemohla najít Nagashe, zamířila na střechu jejich sídla. Bylo to jeho oblíbené místo, kam chodil vždy, když chtěl být sám, nebo trucoval. I dnes ho našla sedět na střeše s naštvaným výrazem na tváři. Nemohla se mu divit, démoni jím pohrdali, ostatní děti se mu smály a bily ho, otec neudělal nic pro to, aby ho jakkoliv ochránil a vždy mu jen řekl, že si za to může sám, protože je slabý. Na rozdíl od Inori, Nagashovi síla chyběla, neměl ji tak velkou jako ostatní aurini a v tréninku zaostával, přestože se snažil víc, než mnoho ostatních. Mladá démona si povzdechne a posadí se vedle svého bratra.

"Copak se stalo?" zeptá se ho starostlivě a nakloní se tak, aby mu lépe viděla do tváře. Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho.

"Proč jsou všichni takoví?" odpoví Nagash otázkou a jeho sestře bylo hned jasné, co se stalo. Zase si z něj utahovali a musel utéct, aby nedostal výprask. Nedokázal se jím bránit, byli silnější, starší, větší... A byli to pitomci.

"Protože jsou to pitomci," prohlásí Inori, než svého bratra obejme a trošku se na něj pousměje. Nechtěla, aby se trápil, ale věděla, že ho před nimi bránit nemůže. Jen by to zhoršila a otec by byl naštvaný. Něco ale přece udělat musela!

Trucovat ti ale nepomůže, bráško... Pojď, něco podnikneme, zlepší ti to náladu," navrhne nakonec a vytáhne brášku na nohy, než se rozejde ke kraji střechy, odkud opatrně sešplhají do okna. Šli na blízkou tréninkovou louku, která však byla částečně skrytá před zraky zvědavých démonů a poskytovala tolik soukromí, kolik jen mohli v blízkosti sídla mít. Jakmile dorazí, mladá démonka se začne přehrabovat v kupce cvičných, dřevěných zbraní, než nakonec vytáhne dvě, které byly nepodobnější jejich aurinským.

"Pomůžu ti zlepšit se, aby na tebe otec už nebyl naštvaný a nikdo ti nemohl ubližovat," pousměje se mile a neunikne jí, že se na Nagashově tváři zračily nejdříve pochyby, ale poté mu v očích svitne jiskřička naděje. Sourozenci se pustí do cvičného boje, zatímco se Nagash ze všech sil snažil sestru zasáhnout, Inori sledovala jeho styl boje, opravdu mu chtěla pomoci, nějak mu poradit. Brzy jí začne docházet, kde bude nejspíš chyba. Nagash opravdu postrádal sílu a snažil se bojovat stylem, který ho naučili. Stylem, který právě na sílu nejvíce spoléhal. Dokázal se však velmi rychle pohybovat. Mladý aurin však najednou odhodí zbraň a trucovitě se posadí na zem, že to nemá cenu. Inori překvapeně zamrká, než dojde až k němu a zadívá se na svého naštvaného a zklamaného brášku.

"Pamatuješ si, jak nám otec říkal, že tvar aurinské zbraně neurčuje kovář, ale část duše, kterou do ni vložíme?" zeptá se ho a zadívá se na zbraň, kterou odhodil a která byla podobná jeho aurinské.

"Moje zbraň je obrovský meč, který jsem ze začátku ani neuzvedla, ale díky mojí síle to už celkem zvládám. Nemyslíš, že by se tvá zbraň hodila spíš... Pro rychlejší styl boje? Nemáš sílu jako ostatní aurini našeho věku, ale... Vždycky jsi byl z nás nejrychlejší, co se přestat snažit nás dohnat silově a místo toho se soustředit na to, v čem vynikáš?" navrhne Inori povzbudivým tónem. Tiše doufala, že to zabere a že i její plán vyjde. Chtěla aby bráška zesílil a byla pro to ochotná udělat téměř cokoliv.

"Za zkoušku nic nedáš."

 

Od té doby spolu Nagash s Inori každý den tajně trénovali. Mladý aurin se začal zlepšovat poté, co změnil styl boje, ale své pokroky se rozhodl před ostatními skrývat. Proč, to Inori nevěděla, ale měla radost, že její bráška vypadá už optimističtěji. Navíc spolu trávili více času, jako když byli malí. Bylo to už pár měsíců a blížily se jejich třinácté narozeniny. Otec pro ně měl opět nějaké překvapení. Znovu netušili, co je čeká, ale mladá démonka se tentokrát opravdu netěšila. Minule jim odtrhli část duše a vykovali z ní jejich zbraně určené k zabíjení. Co to bude tentokrát? Nesměle jsem následovala brášku do otcovi pracovny, oba jsme u sebe měli své zbraně tak, jak nám otec řekl. V pracovně na nás již čekal spolu s dalším démonem, kterého jsem neznala. Chvíli nás sledoval, než zamumlá něco o tom, že je to nezvyklé a následně se pustí do práce. Bylo to poprvé, co jsem viděla magii ve větším množství. Ten démon musel být xaphan, nejprve se rozejde k bráškovi, než pomocí magie vytvoří na jeho ruce tetování. Trvalo to celkem dlouho, celou dobu kolem něj zářila magie a mumlal něco, čemu jsem nerozuměla. Se zájmem jsem ho však sledovala a poté udělá to samé i mě. Měla jsem teď na ruce tetování draka. Zmateně se zadívám na všechny přítomné. Co to mělo znamenat?

"Magie v tetováních se aktivuje pomocí vaší krve, zkuste si to," řekne nám xaphan. Kousnu se do prstu a nanesu trochu krve na tetování, v u chvíli ucítím, jak se magie prohnala celým mým tělem. Byl to zvláštní pocit, který ovšem hned zmizel. Párkrát zamrkám, když si uvědomím, že jsem se zmenšila a zadívám se na své ruce, které se změnily a byly... Zcela lidské? Nikdy jsem člověka neviděla, ale maminka nám kdysi ukázala svou lidskou podobu a také jsem v ní viděla pár jiných démonů. Až teď si všimnu, že jsem měla dlouhé blond vlasy, které mi sahaly bezmála do půlky stehen. Trochu se pousměji, než se zadívám na brášku, který měl také blond vlasy a byl o dost menší, než jeho démonická podoba. Byli jsme teď tak nějak nastejno. Na rozdíl ode mě však tolik nadšeně nevypadal. Xaphan nám následně vysvětlí, že díky tetováním můžeme také ukrýt své aurinské zbraně, což si následně vyzkoušíme. Byla jsem ráda, že obrovský meč už nemusím tahat na svých zádech. Byl těžký a špatně se s ním pohybovalo. Jakmile poděkujeme otci, rozběhneme se zpátky do našeho pokoje. Okamžitě zamířím k zrcadlu, do kterého se zadívám. Okamžitě si svou lidskou podobu zamiluji. Zamlouvala se mi mnohem víc než má démonická. Pousměji se, než si rozčešu dlouhé vlasy a nakonec si je spletu tak, aby mi nepřekážely.

Od toho dne jsem většinu času trávila ve své lidské podobě, stejně jako bráška, přestože z ní nebyl tolik nadšený, jako já. Cítil se lépe ve své vlastní kůži, ale vždycky, když byl se mnou, měnil se do lidské.

 

Mladá démonka ležela na nemocniční posteli a pomalu se probouzela po téměř celém dni spánku. Pomalu se posadí na posteli a okamžitě jí rozbolí bok, který měla obvázaný. Pomalu si vybavovala, co se včera stalo. S Nagashem se v noc rozhodli prozkoumat okolí, utekli z města, ale nedostali se moc daleko, než je napadl ten démon. Společně proti němu bojovali, ale proti zkušenému, dospělému aurinovi neměli dva sourozenci šanci. Inori si vzpomínala na to, že je zachránil jakýsi tvor. No... Zachránil bylo silné slovo. Zaútočil na něj a zatímco dvojčata pouze poranil, s dospělým démonem se dal do boje a tak mohli utéct. Měli štěstí, ale i tak si Inori odnesla škaredou ránu na boku a ani si nepamatovala, jak se dostala domů. Nagash jí musel odnést. Ještě chvíli seděla na posteli, ztracená ve svých myšlenkách, než jí vyrušil hluk z venku.

Slabochu! Takoví jako ty nemají venku co dělat!" 

"Beztak je zraněná, protože tě musela chránit! Co jsi to za chlapa, když tě musí chránit holka? A ještě když jsi aurin!"

Mladá démonka si skousne ret, nejspíš si nějací démoni zase utahovali z jejího brášky. To co však říkali nebyla pravda. Pomalu vstane z postele a vydá se k otevřenému oknu, aby na ně mohla zařvat. To co však uvidí ji vyrazí dech. Nagash, který vždy musel utíkal se o démony pár ranami postará a nechá je zraněné krvácet na trávě před domem, zatímco se sám nahlas smál.

"Nagashi, zavolej jim pomoc, prosím!" křikne na něj Inori z okna a sleduje bratrův výraz, který se nejdříve změní na úlevu a poté na zmatení.

"A proč?" zeptá se s nevinným výrazem. Mladá démonka se na chvíli zarazí. Nebylo to jasné? Zemřou, když jim nepomůže. Jeho vinou. Jenže... Nevypadalo to, že by to jejího brášku jakkoliv trápilo. Spíše... Jako by si to užíval? V tu chvíli se Inori zhrozila, viděla ve svém bráškovi ostatní démony, kteří byli krutí a starali se jen sami o sebe. Nechtěla taková být, nechtěla, aby takový byl on.  Sledovala, jak odchází a hned na to mladým démonům zavolá pomoc, než se svého bratra vydá hledat. O pár minut později jej najde v jídelně, kde spokojeně večeřel.

"Vím, že ti dělali ze života peklo, ale zemřít by si opravdu nezasloužili... Proč jsi jim nezavolal pomoc? Co kdyby tam umřeli? Co kdyby jsi je zabil?" zeptá se mladá aurinka a upře na svého bratra svůj pohled. Dařilo se jí nedávat najevo své obavy ani to, že ji bratr vyděsil.

"Dostali co si zasloužili a navíc... Byli jsme hned vedle domu léčitele a bylo jasné, že když někoho nezavolám já, uděláš to ty... a kdyby přeci jen zemřeli, mě by rozhodně nechyběli," tato slova jí opět zarazí, nemohla uvěřit, že je vyslovil její bráška. Na malý okamžik se v jejích očích objeví zděšení, které však rychle zakryje neutrálním výrazem.

"Mluvíš jako všichni ostatní," zašeptá po chvilce ticha a s těmito slovy se vydá pryč.

​

Inori seděla na lavičce v parku v lidském světě a na tváři měla jemný úsměv. Posledních pár týdnů bylo hektických, ale... Všechno se začalo konečně obracet k lepšímu. Stále měla živě v paměti ten moment, kdy s bratrem odhalili otcovi plány. Byla z toho stále v šoku, nemohla uvěřit, že by mohl jejich vlastní otec chtít udělat něco takového. Ano, nevycházeli s ním, pokládal je za neužitečné, říkal jim, že jako démoni selhali a jsou ostudou rodiny... Jen proto, že Inori nesnášela násilí a Nagash neposlouchal rozkazy a měl vlastní hlavu. To, co jim však chtěl udělat... Změnit je pomocí magického rituálu, udělat z nich jediného démona, zbraň, která bude poslouchat svého pána... Zanikli by a s tím se ani jeden ze sourozenců nehodlal smířit. Utekli, ještě ten samý den utekli z domu a pár týdnů bloudili podsvětím. Měli jeden druhého a tak se jim podařilo přežít a dojít až za hranice království, kde se setkali se svou pravou matkou, o které se mysleli, že je dávno mrtvá. Inori tehdy měla obrovskou radost, že ji má zpátky. Nagash ji nesdílel, nevěřil démonce a neustále byl na pozoru. Ale vzala je do bezpečí, do lidského světa, kde se zabydleli a byli zase rodina. Mladá démonka byla za tyto chvíle neskutečně vděčná. V lidském světě si konečně připadala jako doma. Lidé se jí zamlouvali mnohem více, než démoni. Byli laskavější, pomáhali si, nezáleželo tolik na síle a postavení, přestože také bylo důležité. Ano, i lidé dokázali být krutí, ale proti tomu, co Inori viděla v podsvětí, byli jen slabým odvarem démonů. Ale i tento svět byl nebezpečný a plný nástrah.

 

Rodinka démonů si užívala odpolední piknik na louce, který však byl záhy přerušen skupinou andělů. Věděli o nich, našli je a chtěli ji je bez milosti zabít. Protože co jiného si bytosti temnoty zaslouží? Sourozenci se zpočátku bránili, ale proti víc jak trojnásobné přesile neměli šanci. Netušili, jak je andělé tak rychle našli, někdo z nich je nejspíš ve městě musel vidět a když se dostali dál od lidí... Zaútočili. Tři démoni však měli štěstí, nebo snad smůlu?Andělé je na místě nezabili, místo toho je přivázali ke stromům hluboko v lese. Tehdy se Inori poprvé setkala s bílou magií. Vpustili ji do jejího těla, způsobili jí ukrutné bolesti. Křičela bolestí, volala o pomoc... Nagash se tehdy poprvé změnil do své bestiální podoby, ale ani tak nedokázal anděli porazit a osvobodit svou rodinu. Chvilková úleva pro Inori netrvala moc dlouho a jakmile andělé zpacifikovali jejího bratra, pustili se opět do mučení. Když věděli, že její tělo už víc bílé magie neunese, že by jí zabila, zlámali jí kosti, pořezali ostrými čepelemi svých zbraní... Vše aby jí způsobili bolest jen kvůli tomu, že se narodila jako démon, přestože nikdy nikomu nechtěla ublížit. Na to se ale nikdo neptal. Mladá démonka si přála, aby to přestalo, aby konečně zemřela a unikla tomu utrpení. Dokázala myslet jen na to, že chce, aby byl konec a na svého brášku, o kterém doufala, že bude v pořádku. Nechtěla, aby si tím prošel, ale nemohla s tím nic dělat. Záchrana nakonec přišla v neočekávané formě. Aiden si našel své uprchlé děti, pobyl anděli a vzal je sebou zpátky do podsvětí. Jak se říká, z bláta do louže, v tomto případě to však mohlo být i naopak. Přeci jen je jejich otec stále chtěl spojit v jednu dokonalou zbraň.

 

Sourozenci se probrali až o několik dní později, na jejich tělech nebyly už žádné stopy po mučení, byli zcela v pořádku. Alespoň fyzicky. Byli k sobě přivázání v rituálním kruhu a kus od nich stál jejich otec, který konečně mohl pokračovat se svým plánem. Démoni začali s rituálem a ve vzduchu bylo cítit obrovské množství magie. Zatímco se Nagash snažil vyprostit, Inori jen seděla na místě a nedokázala najít vůli k tomu pokusit se o útěk. Minulé události měla čerstvě v paměti, všechnu tu bolest, smrt její matky... Seděla na místě a čekala na svůj osud. Možná přeci jen nebude tak hrozné zmizet. Najednou však byla sama, Nagash se vyprostil a dostal z kruhu právě včas. Obrovské množství magie se zaktivovalo a místo toho, aby spojilo dva démony v jednoho, našlo pouze jednu osobu a tak magie zcela naplnila tělo mladé démonky. Nebyla na ni zvyklá, její tělo nikdy žádnou neneslo. Znovu pocítila ohromnou bolest, která ji probrala, křičela, prosila aby to přestalo. Její tělo se měnilo, démoni nevědomky udělali něco zcela jiného. Změnili aurina na Xaphana. Její zbraň se rozplynula a část duše, která v ní byla se jí nevrátila, ale zcela se nepřipojila. Inori to připadalo jako celá věčnost, ale nakonec bolest přestala. Stála uprostřed rituálního kruhu a rozhlížela se kolem. Její vzpomínky byly jakoby zahalené do mlhy. Bála se démonů, které nepoznávala. Netušila, kdo je. Nehodlala ale na nic čekat, bez jediného zaváhání odhodí všechny přítomné silnou vlnou magie, než se rozběhne k východu. Pryč odsud.

 

Mladá démonka si pamatovala pouze své jméno - Inori. To jediné bylo jasné. Vše ostatní... Si nepamatovala. Občas viděla nějaké záblesky, které byly nejasné, nedávaly smysl. Jakmile se uklidnila a byla dostatečně daleko od těch démonů, kteří ji chtěli ublížit, začala myslet rozvážně. Netušila, kde je, neměla místo, kam jít. Byla sama a samota ji děsila. Pár dní bloudila lesem, než narazila na vesnici, jakmile se však dostala do ní... Démoni ji nepřivítali zrovna s otevřenou náručí. Pokusili se jí ublížit, nebo jí jinak ublížit. Zpanikařila a znovu utekla. Tohle se opakovalo ještě několikrát. Nikdo jí nepomohl, byla sama a proto se raději rozhodla držet dál od měst. Žít v lesích, které byly nebezpečné, ale dokázala si poradit. Vládla mocnou magii, kterou instinktivně využívala a vypadalo to, že její tělo ví, jak bojovat. Naučila se ovládat element větru, z magie a části své duše, která byla z neznámého důvodu oddělená od zbytku, dokázala vytvořit magický luk a šípy, které jí sloužily k lovu a obraně před bestiemi, ale také před démony. Když bylo nejhůř, věděla jak nejrychleji uprchnout a levitace jí k tomu také mnohokrát posloužila. Stále však byla sama, neměla nikoho, s kým by si mohla promluvit. Samota jí děsila, ale nikam nepatřila. Démoni by jí jen ublížili.

 

Démonická ovečka spokojeně seděla na větvi vysokého stromu někde uprostřed lesa. Dlouho byla sama, ale teď konečně měla kamarádku. Jednoho dne, kdy sbírala v lese ovoce, narazila na malou démonku jménem Kaori, byla to aurinka a nemohlo jí být více něž třináct let. Nechtěla Inori ublížit, právě naopak. Spřátelily se a od té doby se téměř každý den scházely v lese, aby si hrály. Obě byly rády za kamarádku, hlavně mladá Xaphkanka, která už nebyla sama. Svět jí už nepřišel tolik děsivý a smutný, jako předtím. Přeci jen si teď měla s kým promluvit, koho obejmout. Dneska se měly opět sejít na jejich obvyklém místečku, Inori proto vyrazí na cestu. Chvíli skákala z větve na větev a občas si pomáhala levitací, aby nespadla nebo do nějaké nenarazila. Brzy dorazila na místo, Kaori tady však ještě nebyla a měla i nejspíš čas. Ovečka s vlčí maskou se tedy usadí pod jeden ze stromů. Čekání jí nevadilo, ale jak minuty ubíhaly, připadala si čím dál nervóznější. Dostávala strach o svou malou kamarádku. Co když se jí něco stalo? Co když jí někdo napadl a ublížil jí? Inori vyskočí na nohy, její srdce zběsile tlouklo, ale snažila se uklidnit tím, že se aurinka jen zpozdila. Už se chtěla posadit znovu na své předchozí místečko, když zaslechne tlumený výkřik, který rozhodně patřil Kaori. Na chvíli se jí zastavilo srdce, ale hned na to vyrazila za zvukem. Netušila, co se děje, ale věděla jedno. Musí ji pomoci, ať už se děje cokoliv. Obrovskou rychlostí se řítila lesem a mezi stromy zahlédne tři démony, kteří se smáli a stáli nad malou aurinkou, která se vystrašeně krčila na zemi a plakala. "Nechte ji být!" zařve Inori a získá si tak pozornost tří démonů. "Donuť nás!" zasměje se jeden z nich a prohlédne si drobnou, velice naštvanou démonku. Vrčela na ně, ale vypadalo to, že z ní démoni mají spíše legraci. To je však přejde v momentě, kdy je odhodí prudký poryv větru a jednomu z nich se zabodne šíp do hrudníku. Ihned měli v rukou zbraně a útočili na mladou xaphnaku. Vyhýbala se jejich raná, útočila pomocí magie a držela si démony dál od těla. V boji zblízka neměla šanci, ale momentálně byla natolik rozzuřená, že jí to bylo jedno. Pro jednou necítila strach, ani nechuť k násilí. Stále je však chtěla pouze zahnat. To se jí však stále nedařilo, přestože je zasáhla několika dalšími šípy. Tohle rozhodnutí se však změnilo v momentě, kdy se v momentě neopatrnosti jeden démon dostal do bezprostřední blízkosti ke Kaori. Připletla se mu pod nohy a tak se po ní ohnal svou zbraní, aby ji odhodil. Inori uviděla krev dívky, na které jí záleželo, její jediné kamarádky a v tu chvíli viděla rudě. Chtěla je zabít a tak proti nim vyslala další poryv vzduchu, který je srazil k zemi a sotva se postavili, prohnala jim šíp srdcem. Hned na to nechá luk zmizet a rozběhne se ke Kaori, která ležela na zemi se škaredou ránou na břiše. "Ne, ne, ne, ne.... Kaori..." vydechne Inori zoufale a vezme maličkou aurinku do náruče. Nehýbala se, její oblečení bylo promočené od krve. Její srdce však stále bilo, velmi slabě, ale přeci jen tlouklo. Ovečka ji k sobě přitiskne, bylo jí jedno, že bude mít srst od krve. Začne tiše vzlykat, věděla, že jí nepomůže, mohla jen poslouchat tlukot jejího srdce, který byl každou chvíli slabší a slabší, až ustal úplně. V tu chvíli se Inori z krku vydere srdceryvný výkřik, který se nesl celým lesem. Po tvářích jí stékaly potoky slz. Cítila obrovské zoufalství, přišla o jedinou kamarádku, nedokázala ji ochránit. Už neměla nikoho, byla zase sama. Děsila se samoty víc než cokoliv jiného. Opatrně položí bezvládné dívčino tělo na zem a malátně se posadí. Už ani neplakala, jen seděla na místě s nepřítomným, zoufalým výrazem. Zavřela oči a přestala zcela vnímat okolí. Ponořila se sama do sebe, do svého smutku, zoufalství. Brzy ucítí svou duši, jejíž část byla odtrhnutá a kterou vždy používala k tvorbě luku. Ani netušila, co dělá, jediné, na co myslela bylo, že nechce být sama, že chce společníka. Inori nedokázala vysvětlit jak, nebylo to vědomé jednání. V jednu chvíli však ucítila přítomnost... něčeho. Netušila čeho, byla to ale její bestiální stránka, která se probudila. Cítila její emoce, touhy. Místo aby převzala kontrolu nad Inorinou myslí, pomocí magie začala trhat duší démonky napůl. Polovina zůstala Inori, zatímco druhou bestie pohltila. Získala díky tomu vědomí a před ovečkou se zhmotnila obrovská vlčí hlava s ovčí maskou. "Neplakej, ovečko moje... Už tě nikdy nenechám samotnou, slibuji, že tě ochráním," řekne vlk a snese se trochu níž. Mladá démonka netušila, co je zač, ale věděla, že jí neublíží. Byl její součástí, nerozuměla tomu, ale tohle věděla. Cítila jeho uklidňující přítomnost a proto se ihned natáhla k vlkovi a zabořila hlavu do jeho srsti. Ani netušila, jak dlouho ho objímala, nakonec se však přeci jen uklidnila. Společně s vlkem pohřbili malou Kaori na mýtince, kde se pravidelně setkávaly. "Co teď, Inori?" zeptá se vlk a zahledí se na svou druhou polovinu, než do ní lehce strčí hlavou. "Pojďme odsud, někam daleko od vesnic, kde nás nikdo nenajde. Nikoho nepotřebujeme," vydechne mladá démonka, než se postaví na nohy a nechá zmizet svou masku. Vlk udělá to samé a zvědavě se na ni zahledí. "Kagerou.... Budeš se jmenovat Kagerou."

 

Inori již nebyla sama, měla vždy po boku Kageroua, který byl její druhou polovinou, její součástí. Byli vždy spolu, daleko od ostatních. Samota je už tolik netížila, ale i tak začala Inori časem toužit i po společnosti někoho jiného. Strach byl však silnější, moc dobře si pamatovala, jak se k ní démoni chovali a to jí nedovolovalo přiblížit se k jakémukoli městu či vesnici. Cestovala kolem nich, nikdy se na jednom místě nezdržela více než pár měsíců. Vyhovovalo jí to. A takhle strávila dalších šest let sama v lese, její vzpomínky se postupně vracely, vzpomínala si na to, kým byla a rozhodla se najít svého bratra.