Rinova minulost nezačíná docela slibně jak by kdo čekal. Jako jedno ze dvou dětí se narodil s malou porodní váhou. Taky co by se dalo čekat od někoho, kdo jednou bude chodit s lucernou po světě a bude hledat duše těch, kteří nemohou naleznout pokoje. Již od dětství byl Rin podivné dítě. Často mluvil s někým, koho ani nikdo neviděl a také se snažil si s takovými věcmi hrát. Jeho otec na něj často koukal s pochybnostmi, jestli je zdraví, ale jeho žena s podobnou magií jako jejich syn věděla, o co se možná jedná. Sic sama netušila, jestli je to tím, že malé děti jsou na takové aktivity citlivější nebo je to tím, že si vytvořil imaginární kamarády. Rin se moc s reálnými dětmi nebavil, podle něj to byly jen nudné skořápky, které se mu smáli kvůli tomu, že si povídá s někým jiným, koho oni nevidí, což jeho rodiče uvádělo již k faktu, že jejich dítě nebude normální. „Rinvenciasi…proč se nebavíš s ostatními? Proč nám prostě neděláš radost?“ Zeptal se ho jednou otec ztrápeným hlasem. Kuroko taky neměl nejlepší dětství. Měl k sobě jako malý přivázaného démona, který jej různě týral, ale pak… jednoho dne se jej zbavil kvůli tomu, že jej z něj vypálil jeho bratr, ale to je jiný příběh. „Ale oni jsou na mě hnusní…nedokáží pochopit, že se nechci bavit jen s nimi…prostě je tu hodně pánů a paní na povídání.“ Kníkl malý Rin. „Hlavně se mi nelíbí, když mi někdo říká jinak než Rin.“ Kníkl ještě k tomu. „Počkej, jak to myslíš, zlatíčko?“ Zeptala se jeho matka. Scházela po schodech v jejich sídle v nádherných bílo-modrých šatech. Rin se na ní podíval. „No… vypadají jako průhlední a občas třeba i nemají hlavu!“ Začal nadšeně malý Rin. Kuroko se chytl za hlavu a Sintare se na něj prosebně koukla. Tohle asi opravdu nečekala. „Zlatíčko… to jsou duchové a je to asi tvá magie.“ Klekla si k němu a dala mladému chlapci ruku na rameno. Ten na ní upíral jedno oko modré a druhé rudé. Jeho otec měl obě oči rudé, tudíž jedno oko zdědil po něm. Druhé měl ledově modré po matce. Byl něco jako rovnováha mezi těma dvěma. Krom toho, že v sobě měl od každého trochu. Byl asi nejvíce podobné dítě jim. Podíval se na svého otce a usmál se. Věděl, že on to teď má těžké. Otec se za hlavu chytal jen, když něco bylo vážné. Pak se podíval do ledových očí matky ve kterých se zrcadlil strach o vlastního syna. Strhla si jej do objetí. „Ani nevíš, co ti teď nastalo, zlatíčko.“ Špitla mu do vlásků. Dokonce cítil i okolo sebe silné paže svého otce. Netušil, proč jeho rodiče tak šílí, ale nejspíše to brzy začne chápat. Bylo to zhruba tři roky poté. Byl na škole v přírodě. Ostatní děti věděli, že je jiný, ale až na stezce odvahy se to prokázalo. Kluci, kteří se s ním nejvíce bavili chtěli být za borce a tak se vydali z cesty. Nikdo netušil, jak dlouho bloudili, ale zhruba okolo dvou hodin. Mezitím je snad každý dospělí hledal. Ovšem zpět k dětem. Dostali se až ke hřbitovu. Rinovi se začínalo dělat hůř a hůř. Viděl tady tolik duší a každá se na něj lepila, prosila jej o to, aby jim pomohl. Spolužáci si začínali všímat toho, jak je Rin více a více bledý. „Hej… Rine, je ti něco?“ Zeptal se ho jeden, co se jej snažil nějak podepřít. „M-musíme pryč.“ Zamumlal Rin. *Soustřeď se, dýchej…vše bude v pořádku.* Ozval se hlas v jeho podvědomí. Brzy si všiml malého modrého zvířete u jeho těla. Byla to fretka? Ostatní kluci byly tak vyjukaní a snažili se mu pomoc, že si ničeho nevšimli. Jeho malé tělíčko ještě nezvládalo takový nápor. Mezitím co se jeho rodina rozdělila na dva tábory. Ty co si vzali koně a jeli to vzít radši cestami, kde by se mohli projít a na ty co si vzali radši auta. Víte co se stane, když se asi 20 Garmadonů vydá hledat jednoho chlapce? Opravdová katastrofa. Mezitím co se chlapci snažili udržet Rina při vědomí se ta velká skupina hledající jednoho chlapce blížila. Však nikdo netušil, že první kdo je najde bude Rinův starší bratr Akumuru. „Rinvenceliasi… co tě to popadlo?“ Pomalu se k nim blížil. Všímal si neobvyklé bledé barvy svého bratra a mrtvolných očí. „Co jste s ním udělali?“ Sykl Akumuru a chystal se je svázat magií, kterou měl podobnou jako jeho otec, ale chlapci se ihned začali bránit. „Rinovi se najednou udělalo špatně! Asi kvůli tomu, že je tu moc duchů! Musíme ho dostat pryč.“ Vyhrli nějak prapodivně všichni. Starší černovlasí muž jen přiskočil a vzal svého bratra do náruče. Museli se co nejdříve vzdálit od tohohle místa. Mezitím stihl černovlásek kontaktovat rodiče a říct jim, kde se přesně nachází. „Rine… co si to sakra udělal…“ Zamručel Akumuru a položil konečně svého bratra na zem. „Musíme zavolat strejdovi… musíme ti vytvořit něco, co utlumí tvojí magii.“ Zamručel a čekal s bratrem na příjezd rodiny. Mezitím se Rin začal probouzet více k životu. Když tam přiběla Sintare spolu s Kurokem, tak již mohl komunikovat. „J-je mi líto co se stalo.“ Kníkl. Ostatní chlapce si již vzali jejich rodiče. „Musíš si na tohle dávat pozor, tvé tělo ještě není zvyklé na magii a není zvyklé ani na tohle prokletí.“ Dala mu ruku na čelo Sintare. „Ale zase.. objevil si své spirituální zvíře.“ Pravila s pohledem na fretku z modrých plamínků v Rinovo klíně. „Asi ano, maminko.“ Zamumlal a váhavě pohladil onu fretku. „Já mám havrana…mohl si jej již několikrát vidět.“ Usmála se na něj matka. Rin byl nadšený, že konečně něco dokázal. Musel se usmát a vytasit hruď. Každým dnem se magie Rina prohlubovala. Každým dnem se i dělila jeho část od reálného. Každý, kdo měl takovou magii byl již jednou nohou v hrobě. To co nikdo nečekal bylo to, že jednou se prostě Rin vrátil domů s lucernou. Každý se na něj díval, jestli se nezbláznil, ale podle modrých plamenů každý poznal, že prostě byla jeho. Za ty roky své minulosti se Rin se svojí magií naučil žít, naučil se dokonce i kde by mu mohlo být zle. Nejvíce začal nenávidět lidi, kteří nechtějí respektovat to, že prostě má fretku, co se může jak zhmotnit tak proměnit do modrých plamenů a nebo že u sebe na řetězu tahá obmotanou lucernu.