Sebastien Nicholas Whitley. Narodil se do normální lidské rodiny, která byla o třech členech. Ovšem, měla být o čtyřech, ale kvůli jedné tragédii hned při porodu se tak nestalo. Sebastien měl mít dvojče, které se mělo jmenovat Nicholas Whitley, ale jelikož během porodu nastaly komplikace, které donutily bojovat o život i Sebastiena, si vzaly život jen jednoho. Toho slabšího, toho, který se narodil jako první. Jakmile se to dozvěděli rodiče, že mají jen jedno dítě, rozhodli se ho pokřtít a dát mu jméno i jeho bratra. Jenže potom, co se všechno dozvěděl, nechtěl to jméno používat. Představoval se jen tím svým a ono druhé používal jen tehdy, když to bylo potřeba, nebo se někomu svěřoval se svým velkým tajemstvím. Bylo mu tehdy pouhých 8 let, kdy mu to rodiče řekli. Samozřejmě, že byl z toho zničený, stejně jako rodiče. On přišel o bratra, kterého ani nestihl poznat a vlastně tak přišel i trochu o rodiče, protože vypadá jako on. Není divu, když byli dvojčata a vyšel z toho jen jeden. Takže toto byla jeho rodina – Magdalena Whitley, Gregory Whitley a Sebastian Nicholas Whitley.

Celá základní škola probíhala naprosto v pořádku. Tak jako každému dítěti. Prošel si šikanou, které později postavil, stal se šikanátorem, ale pak toho nechal kvůli problémům doma, které z toho měl. Otec začal pít, fetovat a hodně se zadlužovat. Byl agresivní. Proto začal používat pěsti. Napřed jen na Sebastiena, který ho údajně vždy něčím vyprovokoval i přes ten fakt, že třeba jen v jednu hodinu ráno spal. Vždy přišel a zbil ho tak, že týden nemohl sedět nebo pokulhával na jednu nohu. To svému otci toleroval a nechával si to líbit. Jak z důvodu, že by se to jednoho dne mohl zvrtnout tak moc, že by ho mohl i zabít, ale i ze strachu se mu celkově postavit. Jenže tento strach zmizel tehdy, kdy vztáhl ruku na vlastní ženu. To už Sebastien jednal a hodil po otci knihu. Tenkou knihu o nějakých kouzelních zvířátkách z farmy. Po tomhle incidentu nastala honička, kdy syn utíkal před otcem, který se mu měl stát vzorem. Proto zaběhl do vlastního pokoje, kde se pokusil zamknout a přesunout se do rohu, kde křečovitě držel svou oblíbenou figurku Wolverina (takovou tu větší figurku). Během pár minut se rozletěly dveře a připravoval se scénář na novou hrůzu. Ozval se křik, který nepatřil, tehdy patnáctiletému chlapci, ale jeho otci, který měl v oku zapíchnuté drápy již zmiňované akční figurky. Od té doby žil jen s matkou, se kterou se přestěhoval do jiného města, kde nastoupil na střední školu, kde to také neměl dvakrát lehké. Nepotýkal se se žádnou šikanou ani nebyl šikanátorem, byl tady jiný problém.

Když mu bylo sedmnáct let, šel ze školy později domů, protože měl trénink, na který přišel pozdě, musel běhat kolečka navíc, šel městem, kudy chodil pár temnými uličkami a poté přes polorozpadlou továrnu, která pár let nefungovala, byla to jeho zkratka, než aby chodil o půlhodiny delší cestou. Vždy tudy chodil a nikdy se mu nic nestalo. Všichni mu říkali, že se tam jednou zabije i matka mu to říkala. A možná měli pravdu. Protože tohoto dne, kdy byla již poměrně tma, slyšel něco zvláštního. Slyšel vrčení, které slýchával jen v televizi. Myslel si, že je to jen nějaký toulavý pes, který by chtěl jen něco k jídlu, tak nad tím mávl jen rukou a pokračoval dál. Jenže to byla chyba, měl se otočit a jít zpátky na rušnou ulici, kde mu nic nebude hrozit. Pokračoval ve své cestě továrnou, šel po jednom mostě, když v tom ho něco chytilo za nohu. Drželo ho to silně, div mu to nohu neurvalo. Křičel bolestí, bál se. Cítil ten samý strach, jako když byl malý a jeho otec ho mlátil. Snažil se bránit. Neviděl přesně to stvoření, které na něho zaútočilo, snažil se po tom házet všechno, co mu padlo do rukou. Samozřejmě neúspěšně. A potom to přišlo. Ucítil palčivou bolest na levém stehně. Pot z něho tekl proudem, krev také. Cítil, jak ztrácí vědomí. Myslel si, že umírá, ale v tom ho všechno pustilo. Stisk tlamy, stiskl všech těch pracek a byl sám. Uprostřed prázdné továrny, něco ho kouslo a nevěděl co. Nějak se vyškrábal na nohy. Ani se nesnažil sebrat svoje věci a raději se dobelhával hned domů. Matka byla v práci, takže měl štěstí a nemusel nic vysvětlovat a poslouchat hysterický křik jediné ženy v jejich domě. Doplazil se do svého pokoje, rozsvítil stolní lampu, sundal si kalhoty, aby si mohl prohlédnout tu škodu, která ho postihla. Myslel si, že se mu to celé zdá, protože měl obrovské stopy po velkých zubech na stehnu. Pokud tohle někdy uvidí jeho matka, bude se vyptávat a vůbec nevěděl, jak by jí to vysvětlil. Proto to jen lajdácky obvázal, jelikož neměl nic, čím by obvaz mohl zalepit, aby držel, použil hromadu dětských náplastí, které měly vzory princezen. Ano, opravdu měly vzory princezen. Jenže to ještě nevěděl, co se bude dít v následujících dnech.

 

Přišel jeho osudný den v listopadu. Den, kterého lituje dodnes a rozhodně se za to nenávidí. Den, kdy měla jeho třída a vedlejší třída přespávat ve škole v rámci hodiny psychologie, což byl i jeden projekt, který měl vytvořit nějakého hezké pouto mezi těmito třídami. Byl to den, kdy v noci měl být úplněk a přímo nepřipravený a hloupý Sebastien byl zrovna venku na hřišti, protože měl něco přinést z venkovní nářaďovny. Bylo i pochmurné počasí, kdy celý den panovala hustá mlha a občas zapršelo. Mlha byla i tu noc. Jediné, co si pamatuje úplně přesně, je ta příšerná bolest té přeměny, kdy se mu měnilo celé tělo. Měnilo se mu do větších rozměrů, než byl on sám. Přeměnil se uprostřed fotbalového hřiště, hlasitě křičel během celé té proměny a poté hlasitě vyl. Bylo to zvláštní, ale v malé části jeho nového těla se mu to líbilo. Ano, byl úplněk, nic nedokázal ovládnout. Kdyby se stalo jenom tohle, bylo by to všechno v pořádku, jenže to nebylo všechno, co si z toho všeho pamatuje. Slyšel hlas, který moc dobře znal. Byl to jeho nejlepší kamarád, který ho přišel zkontrolovat a popohnat ho dovnitř, protože se blížila bouře. Jenže on byl zrovna ve špatný čas na špatném místě. A jak je známo, vlkodlaci jsou během úplňku nezastavitelní. Vrhl se proti němu. To mohutné černé chlupaté tělo se řítilo jako vystřelená kulka z hlavně zbraně, která byla namířena na hlavu její oběti. Sebastien trhal, kousal, škrábal. Doslova si to užíval, jenže on si to neuvědomoval. Neuvědomoval si to, že to vlastně neovládá on, ale někdo úplně cizí koho neznal. Samozřejmě, že mu to nestačilo. Chtěl víc, ale zrovna neměl místo, kde by mohl hodovat. Proto se rozeběhl úplně někam jinam. Směrem do lesa, kde bude moci lovit, dokud se neunaví. A to je vše, co si za tu noc pamatuje. Nic víc, nic míň. Neví, zda zabil někoho dalšího, nebo ne, ale jedno věděl jistě. Musí vypadnout. Proto si sbalil věci, matce nechal vzkaz a vydal se na cestu. Na cestu do daleka a usadit se tam, kde věděl, že bude v bezpečí, ale to není nikde. Nakonec po několika dlouhých měsících se ocitl zde, v Atrei, kde žije dlouhých 9 let. Zde začal žít ten Sebastien, kterého všichni znají teď. Ten chladný, ignorantský člověk, který si nenechá jen tak připustit někoho k tělu. Ten člověk, který vypadá, jako nepřítel všech lidí.