Narodila jsem se chladné noci 1815 v Anglii. Přesněji v 19. Století. Někomu by se to mohlo zdát teprve před krátkou chvílí, ale po mě to byla věčnost. Narodila jsem se jako démon, ale matka byla z půli člověk, její matka byla démon a otec člověk a historie se opakovala. Lidská žena a démonský muž. Možná se to zdá být neskutečné, ale otec matku nenáviděl, za to že jí onou noc nedokázal zabít a tím si vzít její duši, prostě nemohl. Ale já věřila, že pod tou nenávistí je láska, nikoliv nenávist, tedy aspoň do doby, kdy jsem byla dítě. Žila jsem ve slušném rodinném poměru matka byla z nižší šlechty. I když pomalu a jistě šlechty mizeli a nahrazovala je rovnoprávnost i tak to nebyla ta nejlehčí doba. Byla jsem vychována pouze matkou, otec se ke mně nehlásil od doby, když mu sdělila, že jsem zcela slepá. Bylo to pro mě těžké nic nevidět, jen slyšet okolní zvuky a naslouchat líbeznému hlasu své matky, pokaždé, když mě starostlivě hledala. Proč hledala? To bylo snadné, nikdy jsem neposeděla na místě. Až jednoho dne se v domě ozval hlasitý rozhovor. „Odejdi z mého domu okamžitě!“ tento hlas patřil mé mámě. *Mama, co se děje..* pomyslím si a pomalými kroky podél stěny a plížím za zvukem. „Mám právo jí vidět!“ řekne muž dosti hlubokým hlasem a pak uslyším jen žuchnutí, někdy spadl a těžké boty se blížili chodbou ke mně. „Nebyl si tu 15 let! Nemáš tu, co dělat. Ona ti nepatří!“ zdála se, být vyděšená, nikoliv bála se, že mě ten muž odvede. Zatají se mi dech, když mi to dojde, byl to můj otec, co byl zde. Sesunula jsem se v šatech na zem a tiše jsem seděla. Doufala jsem, že mě nenajde. Hrne ve mně, když na svém rameni ucítím silnou a především velkou dlaň. „Inoya.“už jen zazní v uších a mou hlavu zaplní neskutečná bolest, když otevřu své oči vidím rozmazaně. Moment já vidím?! Pohlédnu na své ruce a zajásám radostí však, jásot vymění vyděšený výkřik. Muž, který se přede mnou skláněl měl dlouhé bílé vlasy a fialové oči. Působil tak děsivě. A v své ruce svíral bílé kotě, které sebou nemile šilo a snažilo se dostat, co nejdál. Kotě mi položí do klínu se slovy. „Pamatuješ si to slovo?“ znělo to tak drsně a necitelně, bez zaváhání pokývnu hlavou. „Fajn, pak řekni tohle.“ A podá mi papírek. A stálo na měn „Endo“ znělo to jako konec jak zvláštní. S tím se muž zvedl a odešel, těžké dveře se za ním zavřely a máma ke mně starostlivě přiběhla. „Jsi pořádku zlatíčko?“ optá a se prohlíží si mě. Chvíli na ní beze slov koukám. Byla tak nádherná jako její hlas, tak moc jsem jí chtěla vidět, už tak dlouho mé oči se zalijí slzami. „Jsi krásná mami. Vždy jsem si tě tak představovala.“ Povím mile, místo aby se radostně usmála. Její tvář se zkroutila děsem. „Shannon, slib mi, že tu ďábelskou moc nebudeš používat NIKDY. Nic není zadarmo, vždy to má svůj háček.“ A toho dne jsem pochopila, že je něco špatně, ale i přesto, že jsem slíbila. Slib jsem nedodržela, zvědavost byla silnější než já samotná. Pak jsem pochopila slova, nic není zadarmo. Migrény se při častém používaní změnili i v omdlévání a ztrátu vědomí. Vždy jsem se vymlouvala na to, že jen potřebuji lidskou duši a to byla pravda, při častém používaní se má potřeba udržet svou nesmrtelnost zvyšovala. Právě nadcházel den mých 17 toho roku v Anglii řádili neštovice, díky tomu, že nejsem člověk jsem se jimi nenakazila, však to samé se nedalo říct o mé mámě. Nakazila se jimi těsně po tom, co největší vlna epidemie už byla pod kontrolou. Doufala jsem, že se vyléčí, ale nestalo se tak. I přesto, že jsem celou noc proplakala a slíbila, že nikdy dar nepoužiji, že jediné, co si přeji je aby se probudila, nestalo se. Byla pryč. Moje máma, moje vše byla pryč. Rodinné dědictví jsem rozprodala a za oné peníze jsem vycestovala v Anglie. Nakonec jsem skončila v Německu, ale nikoliv sama od dob, co mi dal otec kočku mě následuje všude a kdykoliv se mu zachce. Zde jsem započala nový život jako učenkyně jedné dámy, jež byla čarodějka. Překvapilo mě, že se mě ujala i přestože věděla, co jsem. Vždy mi říkávala, že jsem předurčena velkým věcem. Jednoho dne jsem se však optala. „Iris, proč to pro mě děláš? Vždy, když ti něco chci dát za to, že mě tu necháš rozzuříš se.“ Povím skoro až unaveně a mlčky sedajíc na židli drbu bílého kocoura za uchem. Otočí se ke mně, ale mlčí. Bylo to nezvyklé a pak poví. „Připomínáš mi mou dceru. Nechci, aby se ti stalo, to co jí. Vždy říkala. Maminka je nejhodnější čarodějka, co znám. A hodlám své dceři dokázat, že tomu tak je. I přestože také neviděla jako ty, tak si nezasloužila umřít.“ Lehce jsem polkla, co se vůbec té holčičce stalo? „Jak se jí to stalo?“ můj hlas byl neutrální, však pod tím vším byla zvědavost. „Upálili jí za čarodějnictví. Sama asi víš, že bylo těžké nepoužívat magii na svou obranu, když si nic neviděla, že?“ moc dobře jsem to věděla a tak jen pokývnu hlavou. Iris mě naučila mnoha věcem, jak ovládat svou magii a především mě neustále varovala, abych se nenechala strhnout lákavou nabídkou moci a umění boje s mečem. Že bych tak o svůj dar větru mohla, klidně přijít. A jako vše, něco končí a začíná, i když jsem od Iris nerada odcházela, tak jsem nechtěla někoho dalšího vidět umírat a tak jsem několik let cestovala po světě. Od Francie po Japonsko. Japonsko byla moje vlastně poslední cesta, to už ale bylo 20. Století. Proslavila jsem se tam svým fotografováním a poznala jsem Dereka, démona. Pocházel z prastarého rodu a kdo by řekl, že se právě bojem tak sblížíme. Ale jak jinak démoni jsou zrádní a nepředvídatelní. Měla jsem dvě možnosti zabít ho nebo nechat ho a tím i sobě zachránit život. A tak jsem zažádala o přeložení. Přeložili mě do městečka zvané Atreia. Zněla to jako fajn možnost začít svůj život znovu. Však nikdo nečekal, že ze slavné fotografky se stane knihovnice. Kdo ví kam mě osud zavede.