Isaac se narodil v jednom menším západním městě, kde vyrůstal se svoji rodinou, matkou otcem a bratrem od kterých se ale brzy odstěhoval aby se mohl věnovat studiu na vojenské škole a později akademii. Jeho rodina s výběrem vůbec nesouhlasila, ale protože si Isaac tvrdohlavě stá za svým, nakonec se s rodinou rozhádal, odstřihl s nimi veškerý kontakt a odešel. Na akademii podstoupil dvouletý vojenský výcvik a poté byl nasazen do SEALu, kde operoval. Jeho původním plánem bylo přidat se k námořnictvu, ale poté, co podstoupil výcvik v BUDs, byl nasazen především k pozemním jendotkám a na výjezdy do terénu. V armádě také poznal Alissu, do které se hodně rychle zamiloval a k jeho štěstí to bylo vzájemné. Už tehdy si spolu začali a ani jeden by neřekl, že jejich vztah dojde tak daleko, že spolu v sedmnácti budou mít syna, kterého pojmenovali Killua.
I když měl Isaac rodinu, stále musel odcházet do armády, kde někdy strávil i celé měsíce, než se konečně mohl vrátit domů. Díky platu v SEALu ale mohl svou rodinu zabezpečit tak jak si představoval a brzy na to se s Alissou vzali, stali se z nich manželé a pořídili si dvoupatrový domek na kraji města Atrei. To bylo o pět let později, kdy spolu měli druhé dítě a to dcerku která dostala jméno Keira. 
Své rodině se Isaac věnoval co nejvíce mohl a uměl a i když ho často přepadal pocit, že je se svou rodinou opravdu málo a nevěnuje se jim dostatečně, jeho manželka ho ze začátku vždy uklidnila a dokázala mu vysvětlit, že chápe náročnost jeho práce a úplně ji stačilo, když se jednou za čas vrátil domů živý. Ať se snažil jak chtěl, vybíral si dlouhodobé dovolené aby byl se svou rodinou co nejvíce. Svou manželku mladší dcerku a synka opravdu zbožňoval a vždy když byl doma, jim vykládal o svých zážitcích a o tom co se mu událo na cestách. Vždy donutil rodinu společně obědvat a večeřet stejně jako snídat a tyhle chvilky si opravdu užíval, se svou rodinou byl totiž nejšťastnější. Ne vždy tomu tak ale bylo, čím déle byl Isaac v armádě a jeho hodnost stoupala, tím méně času trávil doma a někdy, když se vracel pozdě z dlouhodoých misí, zraněný a unavený, dostal akorát seřváno a nejednou mu Alissa hrozila, že odejde i s dětmi a opustí ho, pokud nebude doma častěji. Když ale zjistila že je na Isaacově platě závislá a nebyla by schopná platit většinu výdajů sama, rozhodla se tohle překousnout a fungovat dál. 

Bylo zrovna brzké ráno, kdy Isaacovi zazvonil telefón a odvolali ho na celodenní školení mimo město. Nechtělo se mu, ale tohle bylo jedno z těch povinných na které se musel dostavit. Jindy by byl mnohem raději s rodinou a vykašlal se na to, ale tady hrozilo, že by z nedbalosti přišel o práci a to si nemohl dovolit. Vydělával sice dost aby mohl manželku nechat i s dětmi doma, ale to bylo tak jediné co jejich rodinu živilo a tak nemohl váhat a musel odejít. Kdyby tehdy tušil co se může během několika hodin stát, nikdy by neodešel, ale... člověk přece nemůže vidět do budoucnosti. 
Školení v SEALu a BUDs se opravdu protáhlo, což bylo pro Isaaca obvyklé... V armádě totiž nikdy nic nešlo podle plánu a člověk se nakonec musel spolehnout především sám na sebe a své dovednosti. Mladý plukovník už se těšil domů, ale nic by ho nedokázalo připravit na to, co viděl. Jenom pár metrů od něj a jeho domova zaslechl hlasy a jemu ne až tak známý zvuk řinčení kovu a podivného vrčení, které nepatřilo žádnému zvířeti které by znal. Urychleně se rozběhl ulicí k domu, s těžkým batohem na zádech a když kolem něj, sotva pár metrů proletělo cosi obrovského, nelidského, ztuhl na místě a prudce zabrzdil co mu nohy stačily aby nevlétl na hlavní ulici. Zaslechl hlasy, jakýsi krutý smích a tunu nadávek, což ho donutilo ze zvědavosti vykouknout na dvě siluety, které spolu v rozepři bojovali přímo na cestě. Vojín nestačil pobírat co se děje a jeho lidské oko tak tak dokázalo postřehnout souboj mezi nimi. První co ho napadlo byla obrovská touha se rozběhnout za rodinou, odvést je pryč do bezpečí co nejdál odsud, ale byl oddělen hlavní ulicí a dokud se ty dvě monstra nepřemístili o kus dál, nemohl udělat vůbec nic. I tak se pokusil najít cestu obklykou a byl sám překvapen tím, jak si zachovával chladnou hlavu, přestože v něm každou vteřinou vzrůstal obrovský strach. Sotva se dostal o pár metrů dál, málem ho sejmulo cosi okřídleného co se vrhlo po krku tomu druhému. Isaac klopýtl, než skončil na zemi a byl rád že jeho krytím byla většina z malých, úzkých uliček a že si ho doposud ani jeden z nich nevšiml. Když ale temnou oblohu rozzářila obří vlna ohně, jeho veškeré logické uvažování bylo tu tam. Tohle nebylo normální, oni nebyli normální a když více zaostřil na obě postavy vysící na obloze, nemohl přehlédnout ta obrovská bílá křídla, jejichž konce se slévaly do barvy krve. Dřív než si je ale stačil za tmy pořádně přehlédnout, ozvala se hlasitá rána a sotva se ohlédl tím směrem, zůstal nepřítomně stát na místě a v tu samou chvíli, jakoby se pro něj zastavil všechen čas. Isaacovi oči se upíraly na dvoupatrový dům v plamenech... jejich dům... jehož část se sesypala k zemi jako domeček z karet. Dřív než se vůbec stačil nadechnout, zahodil batoh a rozběhl se ulicí vstříc ohořelému domu, kde se oheň šířil neuvěřitelnou rychlostí. Oči měl zalité slzami a doufal jenom v jedno jediné a to, ať je jeho rodina v pořádku, přestože podvědomně věděl že to není možné už jenom po výbuchu, který zřítil část jejich domu. I tak nad tím nepřemýšlel a vyrazil dveře než naběhl do hořícího domu. Okamžitě se mu do očí dostal nepříjemný štiplavý kouř a když si na něj trochu přivykl, rozhlédl se. Vevnitř to skoro ani nepoznával, polovina domku kde kdysi bývala kuchyně a obývák, byla doslova zřícená a tak se skrze spadlé trámy pokoušel dostat hlouběji do domu.
Když ale zaslechl srdcervoucí křik, srdce mu vynechalo několik úderů, než se prude rozběhl po jeho směru. Když však našel svou ženu zapadlou pod obrovským sloupem dřeva, cihel a kdo ví čeho všeho, okamžitě se zapřel rukama o horký trám a v záplavu adrenalinu mu bylo naprosto ukradené, že mu žhavé dřevo pálí kůži na rukách, necítil to. Chtěl ji z tama dostat, chtěl ji pomoci, ale pokaždé co s trámem byť jen o píď pohl, měl pocit že ji spíše ubližuje. Byla při vědomí, tvář měla umouněnou od popela a na zadní část jejího těla přes sutiny a kouř ani pořádně neviděl. Plakala, vzlykala a držela Isaaca křečovitě za nohavici. Zpanikařil, trám byl příliš zaklíněný po stranách a ani se svou silou, s nim nedokázal pohnout. 
"Alisso!" zakňučel zoufale z plných plic, až se zapotácel a dopadl tvrdě na podlahu. Zatraceně! Všechno bylo tak šedé, zaprášené a horké. Klečel na kolenách jenom pár centimetrů od ní, pomalu zvedla ruku a položila si ji přes obličej. Když slyšel její hlasitý pláč, rozbrečel se také. Svíjela se zapadlá pod troskami, plakala jako dítě a on tam seděl ruku v ruce s ní a brečel za ně za oba. Nemohl ji z tama dostat, ale akorát ji ubližoval když se o to pokoušel. Tiše vydechla a v tu ránu plakat přestala. Nadechla se a jemně rozevřela své rty, nemohl tam přece sedět a dívat se na ni...
"Nechej mě tu...prosím," vydechla a on vyvalil oči na její prosbu. Jak by ji tady mohl nechat? O co ho to doprdele žádala?
"Ani náhodou!" odsekl a do očí se mu nahrnulo ještě víc slz, které si setřel volnou rukou, čímž si do nich zanesl ještě více špíny a prachu.
"Isaacu, prosím..." zavzlykala a opět se rozbrečela, zatímco se natáhl ke zbytku trosek a začal je odhazovat stranou.
"Víš že to nemá cenu," hlesa mnohem tišeji než předtím.
"Sklapni!" okřikl ji. Nemohla tohle po něm žádat, měl o ni přijít? 
"Seber se a vypadni odsud! Děti, zachraň děti!" zařvala a mě polil studený pot. Z očí mu stékaly slzy, moc toho neviděl, kousal se do rtu a když ucítil její ruku na svém zápěstí, dívala se na něj tím smířeným pohledem, který nenáviděl. 
"To je v pořádku, nemůžeš za to," zašeptala a usmála se. Díval se do jejich očí, nechtěl o ni přijít ale děti... byly důležitější. Poslední měsíce byly těžké, skoro vůbec nebyl doma, neměl čas se věnovat své manželce, dětem. Cítil se teď jako blázen, idiot, ketén.. 
"Omluvám se," zašeptal a pomalu se začal sbírat ze země. Stále ho držela za ruku, v jednu chvíli ho dokonce chytila pevněji než kdy předtím.
"Slibuješ že se pro mě vrátíš?" zašeptala a on její ruku pustil a rozešel se ke zříceným schodům. Měl pocit že jeho srdce v tu chvíli přestalo bít, vzdaloval se od ní a čím dál byl, tím větší strach a bezmoc ho zavalovala. 
"Slibuji," zašeptá mezi vzlyky a chytne se rozpáleného zábradlí, než se začne drápat nahoru. Netušil co by měl vnímat jako dřív, ale její křik byl nepřeslechnutelný. Volala jeho jméno, stále dokola, vzlykala, řvala a křičela že mu to nikdy neodpustí, že si to rozmyslela, ať se vrátí.... Ale on už se neotáčel, nezastavoval. S rudýma očima pokračoval nahoru, dokud se nedostal do druhého patra.
Spěchal, prodíral se plameny, které ho sem tam popálily ale nic z toho ho nezajímalo, necítil to. Přes ohořelé kusy věcí, na kterých se plazily plamínky ohně se dostal až ke dveřím od jejich syna, které vyrazil. Když se ale rozhlédl po začmouděné místnosti, uviděl ho ležet na zemi, nehýbal se a tak k němu okamžitě doběhl, zkontroloval jestli dýchá a prohlédl ho. Na hlavě měl krvavou ránu a byl v bezvědomí nejspíše od exploze, která ho odhodila stranou. Na nic ale nečekal, vzal syna do náruče a skrze oheň se opět prodral ven z pokoje. Ani netušil jak, podařilo se mu dostat ven z domu a tak odběhl o kus dál, kde syna bezpečně opřel o zeď dost daleko na to, aby se mu nic nestalo. Musel ještě pro dceru...
Bez váhání se otočil a vběhl dovnitř. Plameny se v domě značně rozšířily, ale i přesto se dostal do druhého patra a rozběhl se ke dveřím, za kteýrmi slyšel hlasitý pláč. Byly celé v plamenech ale i tak je vykopl a skrze ohořelý trám prošel skrz. Žhavé plameny se mu lepily na oblečení a kůži, nevnímal to, necítil to... chtěl jenom dostat dceru pryč a tak se pro ni natáhl a vyhoupl si ji do náruče. Okamžitě se k němu přitiskla a tak ji objal aby ji zaštítil před ohněm. Dveře byly jejich nejmenší problém, dlouhá chodba byla celá v plamenech a spolu s ní i celý dům. Narozdíl od jeho dcery bolest necítil, nemohl ji cítit. Měl pocit jako kdyby to trvalo věčnost, ale brzy byl u dveří a tak vyběhl ven. Sotva přešel práh, ozvala se obrovská rána, se kterou je pohltily plameny, než je exploze odhodila stranou. Okamžitě se s nim otočil svět a skončil na zemi. Jeho oblečení bylo v plamenech ale o to se nestaral, snažil se najít svou dceru, ale připadal si jako omámený. Pískalo mu v uších, skoro nic neviděl, sotva se hýbal ale i přesto po chviličce zaslechl ten srdceryvný křik.... křik jeho malé dcerky, která se zmítala bolestí obklopena ohněm, které se ji plazilo po kůži. Okamžitě se k ní dostal a začal ji oblečení trhat na kusy aby ho z ní sundal, uhasil. Ten jekot se mu zarýval do uší, znovu ho pohltila panika, ale nakonec se mu to podařilo. Nedával si moc velké naděje, byla příliš malá na něco takového, ale přesto někde v hloubi duše doufal. Chvíli na to zaslechl hlasité sirény, ale to už se mu zatemnilo před očima a tělo stejně tak jako vědomí brzy na to vypovědělo službu

Od oné události uběhl rok. Za tu dobu Isaac strávil v nemocnici přes čtyři měsíce. Ačkoli necítil fyzickou bolest, té psychické se  v tomhle ohledu nedokázalo vyrovnat vůbec nic. Ztrátu své manželky nesl špatně, ale mnohem horší pro něj byla smrt jeho desetileté dcery. Nic není horšího, než když přežijete své vlastní děti a Isaac si to až velmi dobře uvědomoval. Ani za tu dobu se nedokázal smířit se svou ztrátou a čím dál více propadal vzteku a zlosti k celému světu. Zároveň se nedokázal smířit se svou slabostí a myšlenkou že mohl udělat mnohem víc. Všechny vzpomínky pro něj byly až moc živé, necítil bolest a proto ho nemohla otupit, zmást ani rozhodit... Víte jaké to je kráčet ve vaši nejhorší noční můře a být plně při vědomí? Isaac to ví. Za tu dobu co byl neschopen pohybu a léčil se ze svých zranění připoután na nemocniční lůžko, musel dát svého syna ke známému z amrády, u kterého mohl přebývat. Také ho poprosil, aby ho učil nějaké armádní výcviky a protože mu to byl dlužen, bez problému mu vyhověl. Isaaca půlroku na to z armády vyrazili, věděl že by ho v takovémto stavu zpátky už nevzali a tak se tomu ani nedivil, ačkoli ho to výrazně zklamalo a ubralo mu to na morálce. Armáda mu velmi chybí a tak si brzy poté, co se dal tak nějak do pořádku, hledal jakousi náhradu.