Killua měl poměrně šťastné dětství, ve kterém se mu dostávalo všeho co potřeboval a jeho matka ho měla velice ráda. Otec, díky kterému měli vždy dostatek peněz však býval často delší dobu mimo domov a tak se s ním Killua nestýkal ani zdaleka tak často jak by chtěl. Přesto měl jako malý svého otce velice rád a užil si s ním každou chvíli kterou byl s nimi doma. Bohužel, otec býval doma čím dál méně a to právě v době, kdy Killua vstoupil do puberty a tak se od svého otce dost oddálil. Převážně nebýval doma a když už tu byl, hádal se s matkou, nebo nutil pubertou otráveného Killuu ke společně trávenému času, který se mu teď zdál už jen otravný.
Killua však měl o pár let mladší sestřičku, kvůli které se snažil jakékoli rodinné momenty s otcem překousnout, jelikož malinká Keira tatínka milovala a Killua by nikdy nedovolil, aby jeho malá sestřička byla nešťastná. Přesto, že ostatní rodinné sešlosti ho nudily a otravovali, nikdy neodmítl svou sestřičku, která si chtěla hrát s bráškou a stačilo, aby se na ni někdo jen křivě podíval a Killua v tu ránu byl u nich. Hlídal ji jako oko v hlavě a nejednou odmítl vlastní partu kamarádů, jen aby ji mohl někam doprovodit, nebo odněkud vyzvednout a dovést domů.

Když jsem ve svých čtrnácti letech jednou brzo ráno sešel ze svého pokoje do prvního patra, kde byl obývací pokoj, vůbec mě nepřekvapilo, když jsem uslyšel jak otec s někým telefonuje a musí někam odejít. Keira, které bylo téměř deset let ještě spala a nepochybně bude hodně smutná, až vstane a zjistí, že otec už je zase pryč. Vyběhl jsem zpátky do druhého patra, kde jsme měli s Keirou své pokoje a počkal tam dokud otec neodešel, než jsem znovu seběhl dolů a šel si udělat něco ke snídani.
Jak se dalo čekat, Keira byla opravdu hodně smutná, ale trošičku ji utěšilo, když nám mamka řekla, že otec odjel pouze na jeden den.
Nevěděli jsme kdy přesně se otec vrátí a Keira celý den pobíhala, jak se nemohla dočkat večera, kdy se měl otec vrátit. Mě to bylo vcelku jedno, ale přesto jsem pobíhal také, jelikož jsem pořád chtěl mít Keiru na očích a hned několikrát jsem ji musel chytit, když to vypadalo, že se někde o něco přerazí. Každé pokárání však jen naoko brala na vědomí a během pár minut znovu dělala hlouposti po celém domě i zahradě. Když už bylo poměrně dost pozdě a otec tu stále nebyl, se Keira nechala přemluvit k tomu, aby šla spát a já sebou vyčerpaný také plácnul do postele.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem se znovu probudil, měl jsem na obličeji nějakou masku a poměrně špatně se mi dýchalo. Vůbec jsem nechápal co se stalo, nebo kde to jsem, ale to už ke mně přišla nějaká osoba… zaostřil jsem zrak a došlo mi, že je to zdravotní sestra a po rychlém rozhlédnutí jsem si všiml, že musím být v nemocnici.
Okamžitě jsem se začal vyptávat co se stalo a proč jsem tady, ale sestřička mě nejprve rychle položila zpět do postele, ze které už jsem málem vystřelil ven a uklidňovala mě, že jsem v pořádku, pouze jsem se nadýchal kouře, ale k žádné otravě nedošlo.
Otrava? Kouř? Vůbec mi to nedávalo smysl a tak jsem se znovu pokusil vstát a zjistit co se stalo. To se ale najednou otevřely dveře a vstoupil nějaký starší doktor. Přestal jsem se tedy snažit dostat z postele a místo toho se začal dožadovat informací. Když mi bylo sděleno, že v našem domě byl obrovský požár, strachy se mi stáhly vnitřnosti. Chvíli jsem seděl s otevřenou pusou, než jsem ze sebe vysoukal to jediné co mě teď zajímalo… jak jsou na tom ostatní.
Matka v požáru zemřela… to byla první rána, kterou jsem dostal. Otec, měl popáleniny na celém těle, ale podařilo se mu dostat mě i sestru ven z hořícího domu. Tady se mi ulevilo… i přes zprávu o matčině smrti, která mě zasáhla a slzy se mi valili po tvářích jsem cítil úlevu, když jsem slyšel, že má sestra se z toho dostala. Okamžitě jsem ji chtěl vidět, být tam pro ni, když právě přišla o matku… skoro jako bych si já teď sám neprocházel tím samým. Když jsem se však zmínil o tom, že bych ji chtěl vidět, okamžitě mi bylo řečeno, že to nepřipadá v úvahu, jelikož Keira je v kritickém stavu a tak tak se drží při životě. To byla druhá rána… mnohem hlubší než ta první. Počkal jsem jen tak dlouho, než jsem z doktora dostal, kde právě teď je, než jsem se vrhnul ke dveřím a nenechal se zastavit ani jedním z dospělých v pokoji. Běžel jsem chodbou jak nejrychleji jsem mohl, i když mě začínali pálit plíce a celé hrdlo, jak se mi stále špatně dýchalo. Doběhl jsem až k pokoji ve kterém by měla být a rozrazil dveře.
Co jsem uviděl v posteli bylo něco mnohem horšího než jsem si představoval. Celé tělo obvázané a těch pár kousků, které šly vidět byly spálené na uhel. Spousta přístrojů o kterých jsem netušil co dělají bylo kolem a všechny byly napojené na drobné tělíčko mé sestřičky. Sesunul jsem se na podlahu, jak se pode mnou podlomily nohy a po chvíli jsem se vyzvracel, jak se mi z toho pohledu a zápachu převrátil žaludek. Celý jsem se chvěl a přemýšlel jestli tohle není jen nějaká příšerná noční můra… Srdce se mi rozbušilo šílenou rychlostí a já začal dělat rychlé a mělké nádechy, které mě nijak nedráždily. Obejmul jsem své třesoucí se tělo a jen tam klečel a vzhlížel k posteli, na které ležela Keira. A pak jen tma… 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Znovu jsem se probudil v posteli v nemocnici, znovu jsem měl nasazenou dýchací masku, ale tentokrát se mi místo zmatení nahrnuly do hlavy vzpomínky na mé minulé probuzení a vše co následovalo. Jakmile mi znovu vyběhl tep, přístroj vedle mě se rozezněl a do pokoje vběhla sestra. Zvedla nějakou injekci a okamžitě mi ji píchla. Můj tep se začal uklidňovat a s ním částečně i já, připadal jsem si tak nějak otupělý a věci kolem jako by najednou nebyly tak důležité.
V takovém stavu jsem přečkal v nemocnici dalších pár dní, než mi mohli vysadit tu uklidňující látku. Po celou tu dobu za mnou chodil nějaký muž a hodiny a hodiny si se mnou povídal o všem možném. Vypadal mile, ale něco mi říkalo, že jeho přítomnost nevěstí nic dobrého a čím menší dávky té uklidňující látky jsem dostával, tím silnější ten pocit byl.
Po těchto pár dnech mě dovedli za mým otcem, byl stále v bezvědomí a obvázaný od hlavy až k patě. Jediné co jsem však při tom pohledu viděl bylo tělo Keiry, jak leželo na krví potřísněné posteli. Přesto se mi však trošku ulevilo, když mi doktor řekl, že otcův život není v ohrožení a že se za pár měsíců může vrátit do normálního života, i když už nejspíš nikdy nebude vypadat jako dřív. Poté zase přišel ten milý pán a začal si se mnou povídat. To už však můj šestý smysl přímo řval „Pozor“ a tak jsem se ho zeptal kdo je a co vlastně chce. Vypadalo to, že nad něčím chvíli přemýšlel, ale nakonec se jen usmál a řekl mi abych šel za ním. Dovedl mě do pokoje, který byl prázdný až na postel v jeho středu a na té posteli bylo tělo přikryté bílou látkou. Znovu se mě zmocnil strach… věděl jsem kdo je pod tou látkou… Chtěl jsem, aby to bylo pouze tělo matky, kterou sem přivezli, ale věděl jsem, že to není možné… Nebyl důvod převážet už mrtvé tělo do nemocnice a navíc… tělíčko bylo příliš malé. Muž přistoupil až k posteli, ale já stál na místě, neschopen se hnout. Až když ke mně natáhl ruku jsem se nechal dovést k posteli a tam se znovu zastavil. Muž mi položil ruce na ramena a až s odvahou, kterou mi to dodalo, ačkoli jí nebylo moc jsem chytil látku a stáhnul ji z těla přede mnou. Zalapal jsem po dechu… bylo to poprvé co jsem ji viděl bez obvazů… tohle… tohle nebyla moje sestra… vždyť to sotva mělo tvar člověka. Pomalu jsem natáhl třesoucí se ruku a opatrně uchopil tu její… Mé vnitřnosti jako by hořeli a má mysl, jako by v ten moment vypnula. Nevím jak dlouho jsem tam tak stál a vlastně ani nevím jak jsem se z toho pokoje dostal pryč, ale když jsem znovu začal vnímat okolí, muselo to být o dost později, jelikož jsem byl oblečený ve svém oblečení, místo nemocničního a dokonce už jsem nebyl ani v nemocnici.
Dalších několik týdnů jsem strávil v něčem co musel být ústav pro lidi s poškozenou myslí a za tu dobu jsem udělal veliké pokroky. Vrátil jsem se téměř do normálu, ale jsou věci, které mě nikdy neopustily. Stále mívám sny… ty strašlivé noční můry ve kterých vídávám Keiru, ale… není to Keira… je to něco zcela jiného, něco co jako ona pouze vypadá. A vždy to říká jen jednu jedinou věc… říká jak mě miluje…
Jediný způsob jak jsem se s těmi sny naučil žít bylo, když jsem si vsugeroval, že to vážně mluví Keira a chce abych věděl, že mě má stále ráda… že mi nedává za vinu, že jsem přežil… že mi neříká, abych šel za ní.
Také mi zůstal jakýsi zkrat… nevím jak se to děje nebo proč, ale stává se mi, že občas prostě vypnu a když znovu přijdu k sobě, všichni kolem mě jsou zranění a já jsem spoutaný, abych se nemohl hýbat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem byl i přes tyto dva zůstávající problémy propuštěn, odvezli mě do nemocnice k otci, který už byl při vědomí a byl velice šťastný, když mě viděl.
Strávil jsem u něj celý den a nechal si převyprávět vše co se ten den stalo… dokonce hned několikrát a vyptával se na podivné tvory, kteří prý způsobily ten požár a nakonec… nakonec místo poděkování za to, že se nás pokusil zachránit a u mě se mu to dokonce poděkovalo ze mě vyšla úplně jiná věta. „Proč… proč jsi nešel první pro Keiru?“ Byla mladší a slaboučká… nemohla tam vydržet déle než já a přesto otec první šel pro mě. Kdyby… kdyby první dostal ven Keiru, mohli jsme přežít oba… nebo alespoň ona.
I přes to, že jsem mu položil otázku, neposlouchal jsem jeho odpověď, pokud vůbec nějakou řekl… pouze se mi v hlavě honila tuna myšlenek. Po chvíli jsem vstal a odešel… procházel jsem se po nemocnici a později i po jejím okolí a přemýšlel o tom co otec říkal… co byli ti dva zač? Prý měli křídla a házeli ohněm… Musel se zbláznit, ale co když ne? Slyšel jsem, že experti v našem domě nenašli žádný zdroj ohně… prý to vypadalo, jako by velká část domu prostě najednou začala hořet a to navíc obrovskou teplotou, až se kus domu zřítil.
Když jsem se po asi hodině a něco vrátil k otci na pokoj, byl tam s ním nějaký muž ve vojenské uniformě a po chvíli se ukázalo, že to je otcův známý z armády, který byl natolik hodný, že mu slíbil, že se o mě postará, než otce propustí z nemocnice.
U jeho známého jsem se měl poměrně dobře… nechával mi volnost jakou jsem potřeboval a po pár dnech co jsem se tak nějak usadil mi začal dávat výcvik jak v boji tak na zvýšení mé fyzické zdatnosti, který jsem zprvu považoval za blbost, ale nakonec ho začal brát velice vážně, když jsem zjistil, že po celodenní námaze nemám zlé sny a celkově přijdu na jiné myšlenky. A to, že budu také silnější byla příjemná výhoda navíc.