dál víc. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodl ve svých pokusech pokračovat, v utajení za královými zády. Věděl však, že kdyby na to král přišel, byl by krutě potrestán, ale to riziko bylo oproti požitkům které z pokusů měl opravdu mizivé. Hodně brzy si zvykl na Abbygail a její neustále pokusy o sebevraždu a naučil se s ní pracovat. Tělo andělské ženy podstoupil několika pokusům, chtěl tak zajistit aby se dítě narodilo alespoň zdravé, ne... aby vůbec přežilo. Jenže slabé a nemocné tělo Abbygail mělo už předtím namále. Nyjuunovi se však podařilo ženu zachránit, vyléčit její nemoc, ale za cenu jejího psychického zdraví. Tak to bylo s každým, kdo podstoupil více než dvě bolestivé techniky, které aplikoval hned na začátku. Mozek většiny nedokázal takovou bolest pobrat a tak zešíleli nebo se stali jenom shránkami bez života, či si přáli zemřít, nic víc. Takové Nyjuun nepotřeboval a tak pokusy často končily neúspěchem a smrtí, kdy je buď ve vzteku umlátil nebo rovnou zabil. I přesto že zlomil vůli ženě, stále se o ní zajímal kvůli dítěti, které nosila ve svém těle. Přestože už dávno nevnímala skoro na nic co se kolem ní dělo, brzy porodila malou holčičku, která ani neměla jméno.
Nyjuun byl tehdy opravdu šťastný, podařilo se mu zajistit aby dítě samotného krále přežilo, přesto se před svým přítelem rozhodl tuhle skutečnost utajit. Věděl, že by král mohl o své dítě projevit zájem, i kdyby jenom krátce... jenže to si nemohl dovolit riskovat, navíc měl s mladou Nephalemkou své plány. Chtěl z ní udělat monstrum, jehož fyzické limity prolomí natolik, že už nikdy nebude muset vsázet svůj život a každý se pokloní před jeho mocným výtvorem. Své pokusy započal na dítěti již b ranném věku, kdy se teprve začínala učit chodit. Čím starší Nephalemka byla, tím zoufalejším se stával a utápěl se ve svých pokusech. Jenže byl netrpělivý... věděl že pokud by to s pokusy v jejím věku přeháněl, nepřežila by to, pod náporem bolesti a změn by to nezvládla a zemřela by. Risk byl příliš velký, přesto pro něj Nephalemka neznamenala nic víc než kus majetku, jenže ten majetek znamenal víc než přátelství, láska nebo bohatství. Nyjuun se brzy uchytil k tomu, že vytvoří něco tak silného, co srazí samotného krále na kolena a díky tomu donutí svého přítele, o uznání. 
"Jak se má moje malá princeznička?" ozve se tlumený smích démona, který otevře dveře do malé místnůstky kde seděla rudovlasá dívka.
"Dobře tati," odpověděla mu, zatímco se zadívala do tmavého kouta místnosti, kde seděla její matka a pohupovala celým svým tělem. Démon se usmál a pomalu došel k její posteli, než ji pohladil ve vlasech a zadíval se do jejich zlatavých očí, než vzal mladou Nephalemku za ruku.
"Kam to jdeme?" zeptá se ho zvídavě a nakloní hlavu na stranu, zatímco vyskočí na rozechvělé, malé, drobné nožky na kterých se sotva udržela. 
"Jsi nemocná a tatínek potřebuje najít lék aby jsi mu neumřela," vydechne a usměje se na malou dívku, než ji za ruku dovede do své laboratoře. Chvíli si ji jenom prohlížel, než ji pokynul aby si vylezla na jednu z mnoha postelí a natáhla se. Udělala to, už jenom ze zvyku vylezla na lůžko a té představě se ani nebránila. Byla takhle naučená, vedená k tomu že se táta poslouchá, vždyť se jí přece snažil pomoci a protože byla malá a spoustě věcem nerozuměla neměla žádné složité otázky. 
"Tati, oni jsou také nemocní?" zeptala se po chviličce, jen co ji oči sklouzly na démony, kteří byli připoutáni k lůžkům. Někteří z nich byli už mrtvý a jiní se zmítali v bolestech a křečích, jiní už ani nevnímali.
"Ano broučku, také jsou nemocní," odpoví Nyjuun s úsměvem než se otočí ke svým nástrojům a s krutým úšklebkem v nich začne pátrat.