Co bych vám tak o své minulosti řekl. Mohl bych říct, že jsem se narodil jedné temné noci, že stromy se ohýbaly pod tíhou větru, oblohou projížděl jeden blesk za druhým a jediné co dokázalo přehlušit neustávající hukot deště, byly hromy, které snad otřásaly celým městem. Ale tyhle kecy vás jistě nezajímají a hlavně, pokud chcete skutečně pochopit vše o mojí minulosti, musíme se vrátit daleko před dobu, kdy jsem se narodil.
Můj otec, Archanděl Mikael, byl jeden ze starších andělů. Nebyl sice naživu za velké války o nadvládu tisíce let zpátky a mezi námi, tak starých páprdů už ani na nebi moc nezbývá, ale mezi ostatními anděly byl považován za jednoho ze starších a uznávaných. Byl to jeden z mála andělů, kteří ještě aktivně vyhledávali a lovili stvoření zla, jelikož většina ostatních andělů si všímá jen zla, které je v jejich dosahu a dokud něco neohrožuje jejich pohodlný život, nebudou se přeci namáhat. Proč taky, vždyť díky našim sedmi statečným (mám samozřejmě na mysli Raphaela a těch šest dalších) bylo největší zlo poraženo, démoni se dali na útěk a brána byla zapečetěna a uschována. Neřekl bych, že jsou zlý, neohleduplní nebo něco takového, přeci jen jsou to andělé a jen pouhá myšlenka na to, že by mohli být zlý, je velice děsivá, spíš jen trošku zlenivěli, když už nezuří žádná otevřená válka. Kdežto můj otec cestoval, poslouchal všemožné zvěsti a využíval je ke stopování a zabíjení tvorů temnoty.
Dělal tak celému lidstvu a vůbec světu a veškerým tvorům světla převelikou službu. Jsem si však jist, že kdyby věděl, co ho čeká, určitě by nebyl ve svém pátrání tak pečlivý. Říká se, že všeho moc škodí a jak sami zjistíte i přemíra snahy a dobrých skutků může být také po zásluze potrestána. Jednoho dne, bylo to asi 109 let před mým narozením, se můj otec doslechl o ne příliš silném zato však velice podlém démonovi a rozhodl se, jak taky jinak, že ho musí vystopovat a zabít.
Nebudu vás tu unavovat detaily o tom jak cestoval mezi městy a vyzvídal informace jak od lidí tak od ostatních nadpřirozených bytostí, ale přejdu rovnou k tomu osudnému okamžiku, kdy se mu ho podařilo najít. Můj otec opovrhoval všemi bytostmi temnoty a proto si někdy, když mu to situace dovolovala, se svými protivníky hrál a taková situace právě nastala. Jeho protivník byl slabý démon, který se mu silou nemohl měřit a tak ho nechal si myslet, že má nějakou šanci uniknout a pokaždé když ho už skoro měl, ho nechal utéct o kousek dál. Na jeho neustálých cestách světem byla toto jeho jediná… nejsem si jist, jestli říct zrovna radost, ale rozhodně rozptýlení od nekonečného sběru informací a cestování. Když ho však zahnal do slepé uličky, nechápu, ovšem proč do ní ten démon vůbec běžel, na rozdíl od mého otce to město přece znal. Asi mu krom síly chyběl taky zdravý rozum. No, každopádně se nechal zahnat do slepé uličky, ze které už vážně nebylo úniku a i otec usoudil, že nechat ho utéct z takovéto situace by nebyla žádná zábava, ale naprostá potupa, ať už by to udělal schválně nebo ne. Zmaterializoval tedy svůj Svatý Grál, do teď nechápu, jak mohl mít anděl, stvoření světla, za Svatý Grál kosu, která se odjakživa používá jako symbol smrti, ale to teď není důležité (a také jsem se to sám nikdy nedozvěděl) a rozletěl se k démonovi s úmyslem ho zabít. Můj otec si sice s některými démony pohrával, než je chytil, ale nebyl krutý a proto jejich smrt byla vždy rychlá a čistá. Ani tentokrát to nemělo být jinak a proto se otec napřáhl a vší silou… no dobrá, možná ne vší silou, nechtěl přece zničit celé město, ale přinejmenším velikou silou švihl kosou po démonovi. Nikdo, ani můj otec a určitě ani ten démon, nemohl však čekat, že se stane to, co se stalo. Přesně v momentu, kdy můj otec švihl kosou, vběhla do uličky lidská žena, nemohlo jí být víc než 25, a toho podlého, hnusného, zkaženého, odpor… omlouvám se, zkrátka toho démona v posledním zoufalém momentu nenapadlo nic jiného než strhnout tu ženu před sebe jako štít s jistotou, že můj otec přeci nesmí zranit člověka a zastaví svůj útok. Nepočítal však s tím, že můj otec zcela soustředěný na svého nepřítele nezpozoroval ženu a v dobu kdy ji démon strhl před sebe a on si ji konečně všiml, už nedokáže zastavit svůj útok. V tom okamžiku se městem ozvaly tři výkřiky. Démonův nevěřícný a lidský nechápavý výkřik, které byly utnuty tichým prosvištěním kosy, ale nejhorší z nich však vydal právě můj otec. Jeho křik byl plný bolesti, smutku a hněvu. Ani on sám si nebyl v tu chvíli jist je-li více naštvaný na démona nebo na sebe, prostě tam jen stál a křičel, a když už nemohl dál, klekl si a se slzami v očích vzal mrtvou ženu do náruče, tedy alespoň jednu její polovinu, že. Když se po delší době částečně vzpamatoval, došlo mu, že musí okamžitě něco udělat. Jejich řev sice musel vyděsit každého v okolí, to však neznamenalo, že tam dříve nebo později někdo nepřijde podívat se co se to děje. Vzal tedy tělo ženy, o démona se starat nemusel, proměnil se v prach, který odvál vítr hned po smrti, a odletěl s ním na kopeček za městem, kde vykopal hrob a pohřbil jej. Kdyby nebyl tak rozrušený, určitě by si už při tom letu všiml, že něco není v pořádku, že něco velice není v pořádku. Po celou dobu letu, při každém zamávání křídel, mu z nich odpadlo pár pírek, které při pádu zčernaly a rozpadly se. Můj otec měl však na mysli pouze tělo ženy, rozseknuté jeho vlastní zbraní, jeho vlastní rukou a její výraz těsně před tím než zemřela. Až když provedl řádný pohřeb, aby se ujistil, že duše ženy půjde dál, si najednou začal všímat úbytku svých sil nepřiměřený boji, dalo-li se tomu říkat boj, který měl za sebou. Potřeboval chvilku, aby si uspořádal myšlenky a uvědomil si co se vlastně děje, přicházel o svá křídla a stával se z něj padlý anděl. Nemohl tomu uvěřit. Tolik staletí co sloužil dobru, tolik démonů, které zabil, lidí kterých zachránil a tohle byl jeho osud? Měl dostat nejhorší možný trest za to, že neúmyslně zabil jednoho člověka? Ženu sice zabila jeho zbraň a jeho ruka, do cesty mu ho však dal ten démon. A nebylo snad vše, co kdy udělal více než rovno životu jednoho člověka? Tyhle a jistě mnohé další myšlenky mu proudily hlavou, jak pozoroval svá opadávající křídla a znovu pocítil bolest, smutek a hněv. Nyní však byly trošku jiné. Bolest nebyla způsobena myšlenkou na to, že vzal život člověku, ale pocitem zrady a nespravedlnosti, smutek nebyl směřován na lidskou ženu, nýbrž na něj a hněv, ten nesměřoval na sebe a dokonce ani na démona. Jeho hněv, který v něm vzplál, jako plamen pekelný byl směřován na ostatní anděly. Na anděly, kteří toho nikdy nevykonali ani z poloviny tolik co on a spokojeně si budou žít dál, zatímco on přijde o svá křídla a stane se z něj téměř obyčejný smrtelník.
Říká se, že musíte spadnout až na samotné dno abyste se mohli odrazit, já bych to ale otočil a řekl, že čím výš jste, tím tvrději dopadnete a můj otec byl opravdu vysoko a musel určitě dopadnout na hlavu, jak jinak byste vysvětlili ten obrat o 180. Od té doby co se z něj stal padlý anděl, dělal, co mohl, aby se dozvěděl jak se dostat zpět ke své síle aby mohl vykonat svou pomstu. Možná si myslíte, že se zbláznil a chtěl zabít všechny anděly, nebo snad veškeré bytosti světla anebo možná veškeré živé tvory ať už jsou hodní nebo zlý, ale tak to vůbec nebylo. Jeho plán byl jiný a v jeho hněvem pokřivené mysli si snad i myslel, že bude konat dobro. Ti, na kterých chtěl vykonat svou pomstu, byli andělé, kteří si podle něj nezasloužili svá křídla, andělé kteří toho nevykonali tolik co on. Ano, asi si říkáte, že v tom je háček a máte pravdu. Co andělé, kteří neměli příležitost, schopnosti, nebo byli prostě ještě moc mladí, aby vyhledávali a zabíjeli tvory temnot. Myslím, že mu to v té době bylo jedno, kdyby dostal příležitost, zabil by je taky.
Tady zase přeskočíme pár desítek let, po které bloudil světem a hledal všemožné cesty jak se znovu dostat ke své ztracené síle a přesuneme se přímo k momentu, kdy už měl veškeré potřebné informace. Možná si říkáte, že mu to trvalo nějak strašně dlouho, ale můj otec neskočil po první možnosti, kterou měl. Sbírání informací už se pro něj stalo tak každodenní činností, že si prostě nemohl pomoct a tak si i o tomto tématu našel vše, co dokázal a když usoudil, že nic nového už nenajde, vybral si dle sebe tu nejlepší možnost, jakou mohl. Tedy… všichni víme, že ta nejlepší možnost by byla zůstat člověkem, ale to si samozřejmě neuvědomoval. Možností, které našel, bylo vcelku hodně, jelikož byl obyčejným člověkem, mohl se stát vlkodlakem či upírem. Tato možnost ho však nijak zvlášť nelákala a ani mě se moc nelíbí zápach mokrého psa nebo přijít o možnost se opalovat na sluníčku (což je celkem ironie vzhledem k tomu, že moje kůže je dost bledá). Dále byla možnost uzavřít kontrakt s démonem, ale jen ta představa, že by měl něco takového udělat mu byla odporná... a jen tak mezi námi, jeho jméno znali snad všichni démoni, vážně si myslíte, že by mu někdo dopomohl k síle místo aby ho na místě roztrhal?
Poslední možnost, nebo možná jen poslední o které věděl, byla provést jakýsi temný rituál, sám nevím, co přesně obnášel, ale určitě to neobnášelo pouze pár svíček a mumlání zaklínadla za správné konstelace hvězd. Každopádně jakmile byl rituál dokončen, ze země se zvedl černý prach, který se začal skládat do pírek a ty zase do křídel, bylo to jako pozpátku pozorovat rozpadající se křídla čerstvě padlého anděla. Byl tam však jeden rozdíl, pírka zůstala černá jako uhel a svou čistou bílou barvu už nikdy nemohou dostat zpět a ano, jsem si vcelku jist, že ani Vanish by nepomohl. Po tak dlouhé době se otci konečně povedlo, po čem tolik toužil, měl zpět svou sílu a hodlal ji hned použít k vykonání rozsudku nad všemi anděly. Mělo to však jeden háček a to dost velký. Temná magie se chovala úplně jinak než světlá, na kterou byl doposud zvyklý a tak musel svůj úkol potrestat všechny líné anděly, kteří si podle něj svá křídla nezaslouží, odložit na dobu kdy dokáže svou sílu plně ovládat.
Další desetiletí, která nebudu popisovat, můj otec hnán touhou po spravedlnosti věnoval pouze trénování svých nových sil a schopností. Když už byl, ale konečně připraven, osud si pro něj připravil další překvapení. Tou dobou byl zrovna ve městě jménem Atreia a říkal si, že je to stejně dobré místo pro začátek jako každé jiné, když v tom kolem něj prošla osoba na kterou, když se podíval, málem dostal infarkt a možná by bylo bývalo lepší, kdyby ho vážně dostal. Na chvíli jako by zkameněl, přestal se hýbat a dýchat a určitě si říkal, že to co viděl, není možné. Ano, určitě to nebylo možné, musel jen špatně vidět. Když se po minutce uklidnil a chtěl tedy konečně začít se svým úkolem, někde v zákoutí mysli ho stále dloubala myšlenka na člověka, který kolem něj před chvílí prošel, a byla tak neodbytná, že se nakonec rozhodl najít tu osobu a přesvědčit se co to vlastně viděl. Když se však otočil a proběhl dále ulicí, nikde ji nemohl najít. Naštěstí měl však schopnost “Trace“, která mu dovolovala najít kohokoli, koho v poslední hodině viděl, dokud nebyl vzdálen více než 5km. Díky této schopnosti zjistil, že osoba vešla do budovy nějaké firmy, ale nechtěl chodit dovnitř, jelikož si nebyl jist, jak bude reagovat, až ji znovu uvidí. Vyletěl tedy na střechu budovy, tam si sedl a pozoroval jediný vchod do budovy. Po několika hodinách čekání když už se setmělo, se konečně dočkal, sletěl tedy dolů před osobu, dostatečně daleko aby si ho nevšimla, ale ne tak daleko aby mohla někam zatočit a neprojít kolem něj. Hodlal si ji tentokrát pořádně prohlédnout a ujistit se, že to není někdo, kdo to prostě nemohl být. Nemohl, a přesto čím blíže byla, tím více mu bylo jasné, že je to ona. Byla to žena, kterou nevěřil, že ještě někdy uvidí. Když žena přišla až k otci, zastavila a ostražitým pohledem si ho prohlédla, taky by se vám určitě nelíbilo, kdyby na vás někdo tak zíral a tak se ho zeptala, jestli má nějaký problém. Když však otec uslyšel její hlas, došlo mu, že to není ta žena, za kterou ji považoval a trochu se vzpamatoval, jen zavrtěl hlavou, otočil se a šel opačným směrem. Stále tomu ale nemohl uvěřit, ta žena vypadala jako přesná kopie té, kterou před tolika lety zabil, jako ta žena, jejíž smrt ho připravila o všechno. Ale ta žena byla mrtvá a nikdy se nemůže vrátit jak ona, tak jeho místo mezi anděly.
Nebudu vás tu nudit popisováním několika dalších týdnů, které můj otec nestrávil jak si asi myslíte trháním křidélek ostatních andělů za zvuku vítězoslavného řehotu, ale sledováním právě oné ženy, byl kdekoliv byla ona a pozoroval ji 24h denně ať už byla v práci, venku a nebo jen sama doma… ten starej úchylák… i když je fakt, že to byla krásná žena, středně dlouhé černé vlasy, tmavě hnědé oči, zářivý úsměv a úžasná postava… i když to mého otce ze začátku vůbec nezajímalo. No každopádně jak ji tak sledoval, částečně dokonce zapomněl i na svůj plán na nápravu andělů, jednoho večera když šla z práce, ji obklopila skupinka nalitých puberťáků. Kdyby to byl jen jeden nebo dva asi by si s nimi dokázala poradit, ale když jich tu bylo šest, nevypadalo jako dobry nápad jim nějak odporovat, tak si jen dávala pozor a koutkem oka sledovala i ty, kteří se ji chystali obejít a stoupnout si za ní.  Chvíli to vypadalo, že si přeci jen nic netroufnou udělat, ale co jim chybělo v nutkání předvést se před ostatními, doplnil alkohol… a určitě s tím taky nemělo nic společného to, že před sebou měli velice přitažlivou mladou ženu v ne moc zakrývajících červených šatech. A tak ji přeci jen jeden odvážlivec chytil za zápěstí a řekl něco ve smyslu, že si s ní teď trošku pohrajou. Nebylo mu moc dobře rozumět, protože se mu po tom všem alkoholu pěkně motal jazyk. No a znáte to, když už se do toho pustil jeden, najednou tu odvahu našli i ostatní a tak ji začali táhnout do jedné postranní uličky, žena se sice bránila, kopala a mlátila kolem sebe, ale bylo jich na ni moc a alkohol jim otupil cit bolesti. Můj otec na to jen koukal a vůbec ho nenapadlo, že by měl třeba ženu zachránit. Proč by taky měl, byla to přece žena, která mu připomínala největší bolest a ztrátu jeho života. Když si však žena uvědomila, že nemá jak se ubránit a co ji asi čeká, vykřikla. A ten výkřik, i když měla žena jiný hlas než ta, kterou otec zabil, připomínal ten, který do této doby slýchával ve svých snech natolik, že mu z toho nejdříve ztuhla krev v žilách a hned poté začala vařit. Nedovolí, aby se něco takového stalo před ním. Nemohl sice zachránit tu, která už opustila tento svět, ale stále mohl zachránit tuto ženu. A ve chvíli kdy si to uvědomil, se ho zmocnil obrovský hněv, v jednu chvíli byl na střeše domu asi 80 metrů od místa, kde mladíci svlékali ženu ze šatů a ve druhou stál po jejím boku a všech šest opilých mladíků letělo vzduchem směrem proti stěně domu po straně uličky. Jako ozvěnou se ozvalo šest nepříjemných křupnutí a mladíci sjeli po stěně domu na zem, kde bez hnutí zůstali ležet. Žena jen nevěřícně zírala na to, co se před ní právě odehrálo a nezmohla se ani na slovo. Otec také stál bez hnutí a vztek, který ho opouštěl, dával prostor zdravému rozumu a díky tomu si uvědomil, že by asi nebylo dobré je tu tak nechat ležet a tak zvedl kabelku, která ležela vedle ženy, vytáhl z ní mobil a se stoprocentní jistotou tam zadal správné heslo pro odemčení, aby mohl zavolat záchranku, které řekl, že právě viděl skočit šest opile vypadajících lidí ze střechy domu. Pak hodil mobil do kabelky a kabelku ženě k nohám, otočil se a odcházel. Když už byl skoro pryč, žena znovu našla hlas a zavolala na něj jedinou otázku, která ji zrovna napadla a sice „Kdo jsi?“, otec se jen na vteřinku pozastavil a kráčel dál, než ale odešel za roh, řekl potichu „od teď jsem tvým strážným andělem“.
No… to je tak nějak základ příběhu mého otce, pak se stalo už jen to, co asi všem dojde i bez toho abych to říkal. Po dobu pár let ji můj otec chránil před jakýmkoliv nebezpečím bez jakéhokoliv dalšího kontaktu, ale nakonec se přeci jen začalo stávat, že ji doprovodil domů, místo aby ji jen zpovzdálí sledoval a nakonec byl pozván i dovnitř. Po dalších pár měsících co se to opakovalo, už prostě z jejího bytu neodešel. O dalších pár měsíců později jsem se narodil já, byla to strašná noc, ve které řádila bouře tak silná, že se divím, jak to vůbec některé domy ustály a přesto to byla noc, ve které byli moji rodiče převelice šťastní… asi by tomu tak nebylo, kdyby věděli, co se ze mě vyklube, ale v ten okamžik byli šťastní jako blázni, vždyť se jim právě narodil syn. Jak ironické, že právě ten syn ze kterého jsou teď tak nadšení, zaviní smrt svého otce a málem připraví o rozum svou matku.
Všichni včetně mě si mysleli, že jsem se narodil jako obyčejný člověk. Opak byl však pravdou a v nitru mé duše se skrývala nezměrná síla, temná síla, která jen čekala na správný okamžik, nebo možná nějaký otřes, který ji uvolní.
A když mi bylo 12 let, právě ten okamžik nastal. Byl jsem venku a nějaká parta kluků (myslím, že byly zhruba stejně staří jako já) si usmyslela, že bude ohromná legrace ukázat mi, že život nemůže být jen samé štěstí a samá legrace (na rozdíl od ostatních jsem totiž měl úžasnou milující rodinu, všechno co jsem chtěl a nikdy jsem nebyl nemocný ani zraněný… vlastně jsem ani nevěděl co to je smůla nebo starosti).
Když si ze mě začali dělat srandu smál jsem se s nimi, když do mě začali strkat myslel jsem si, že to je nějaká hra a křenil jsem se na všechny kolem, jak sem si myslel, že strávím odpoledne venku s novou partou kluků. Až když už se jeden z nich už nemohl dívat na ten můj nic netušící úsměv a jedinou ranou mě poslal k zemi, jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Nechápal jsem to… nic jsem jim neprovedl, ale najednou jsem byl na zemi, tvář mě bolela a všichni po mě házeli kameny a vůbec vše co jim přišlo pod ruce. Poprvé v životě jsem zažil strach… a hněv… a přesně to byl ten okamžik, na který všechna ta nahromaděná síla čekala. V okamžiku kdy se můj vztek namířil proti těm klukům, se aktivovala má schopnost, tehdy jsem ani nevěděl, co dělám nebo, že to vůbec dělám já a taky jsem od té doby nikdy nedokázal, ať už vědomě nebo nevědomě, aktivovat svou schopnost s takovou silou. Každopádně se všude kolem mě aktivovala moje aura strachu, ale nebylo to, jak byste si mohli myslet na odstrašení nepřátel, ne… síla která ve mě tak dlouho spala a hromadila se, se najednou rozhodla uvolnit kompletně všechna. A s tou silou se ze schopnosti, která má vzbuzovat strach a hrůzu stala velice nebezpečná zbraň, alespoň pro ty co stáli až moc blízko. Všichni kluci co stáli kolem mě, přišli v ten den o zdraví rozum a panická hrůza se škrábala do mysli lidí v okruhu asi 2km daleko. Žádná, ani ta nejsilnější mysl nebyla ten den ušetřena a jediné štěstí, které jsem v ten den měl, bylo to, že panika zabránila všem mocným bytostem v dosahu mé schopnosti lokalizovat mou pozici. Nikdo ve městě nevěděl, co se stalo (a dříve nebo později na to zapomněli), jen můj otec si zvládl všimnout, že magická energie, která se ho zmocnila, byla nějakým způsobem podobná té jeho. Otce okamžitě, když se zase uklidnil, napadlo, co se mohlo stát… bylo to šílené, ale zároveň to bylo jediné vysvětlení. Jeho syn, o kterém si všichni mysleli, že je člověk, byl ve skutečnosti temný anděl stejně jako on. Po chvilce hledání mě našel ležet v bezvědomí na ulici a kolem mě leželi kluci taky v bezvědomí… ne, nebyli v bezvědomí, vždyť sebou cukali, jejich oči byly otevřené a něco si pro sebe mumlali s prázdným pohledem upřeným jakýmkoli směrem jen ne tím mým, jak si otec stihl všimnout, než se jeho nevěřícný pohled znovu obrátil na mě, přesněji řečeno na jednu mou část. Bylo to křídlo, černé jako uhel, ale co bylo mnohem horší, bylo jen jedno.
Když mě otec donesl domů, použil veškeré své schopnosti, aby si prohlédl mou minulost, mé tělo i mou duši a pochopil tak co se přesně stalo. Když skončil, zjistil hned několik věcí, které ho znepokojovaly a tak začal přemýšlet jak postupovat dál.
To co můj otec objevil při mém zkoumání, byly následující věci. Měl jsem ještě jednu schopnost, kterou můj otec okamžitě skrze mě aktivoval a za pomoci své síly použil na všechny lidi, kteří mě znali. Ta schopnost je Memory Eater a smazala veškeré vzpomínky na mě od všech krom mých rodičů. Dále jsem nebyl temný anděl… pouze poloviční, proto pouze jedno křídlo. Neměl jsem žádné schopnosti své rasy, žádný temný grál, moje schopnost manipulace s temnou magií byla pouze průměrná a moje jedno křídlo bylo spíše pro smích než k čemukoli jinému co by se létání jen vzdáleně podobalo. Dokonce i nesmrtelnost se u mě neukázala, i když to vypadalo, že má magická energie mi alespoň zaručí delší život než je ten lidský… a když už se můj otec znechuceně chtěl přestat dívat, co to vlastně přivedl na svět, ucítil něco hlouběji v mém nitru. Zasoustředil se a podíval se hlouběji do mé bytosti… to co tam uviděl ho, však vyděsilo. Bylo to jako obrovská a hladová nestvůra, která se pomalu začínala rozlézat skrze celé mé tělo. Nebyla to však skutečná nestvůra, nemělo svou vůli ani nic co by se v ní mohlo kdy proměnit. Byla to obrovská regenerace magické energie… a také obrovská schránka na magickou energii. Otec si okamžitě uvědomil, že někdo jako já nikdy nebude schopný takovou sílu využít ani ovládat. Jakmile se mé tělo kompletně promění na to od temného anděla a schránka na magickou energii v mém nitru se ucelí a začne se plnit, bude se plnit tak dlouho, dokud nepraskne a není nic v mých silách, co bych s tím mohl udělat, jelikož svou sílu nedokážu ovládat. A kdybych se snažil příval magické energie, který bych nedokázal nijak zastavit jen tak vyplýtvat aby mě nezabil, stejně by to nepomohlo, jelikož regenerace mojí magické energie je mnohem větší než co spotřebují obě moje schopnosti v nepřetržitém používání. Bylo mi souzeno zemřít v den, kdy se mé tělo kompletně ustálí a začne produkovat magickou energii a ten den měl přijít v den mých osmnáctých narozenin.
Můj otec byl tak zhnusen tím, že někdo jako je on, bývalý archanděl, mohl zplodit tak nedokonalou a nekompletní bytost jako jsem já, že se zdržel jen natolik, aby popsal mou situaci mé matce a okamžitě odletěl od všeho, co mu mě připomínalo, včetně mé matky. Já, který tou dobou už nabyl vědomí, jsem slyšel vše, co mé matce řekl a z nějakého důvodu se mě to nijak nedotklo. Zatímco matka, která v ten den přišla o svého milovaného partnera a zjistila, že její syn má před sebou necelých šest let života, částečně přišla o rozum.
Dalších pět let svého života jsem strávil tím, že jsem se staral o svou matku, která byla jako loutka, které někdo přestřihl provázky… Trávil jsem s ní veškerý svůj zbývající čas, takže jsem ani neměl čas, přemýšlet o tom co o mě můj otec řekl.
Po pěti letech se však matka začala zázračně lepšit, její oči se začaly pohybovat po místnosti a někdy spočinuli o na mě. Po pár dnech začala projevovat stále více života, nejdříve to byly jen záškuby v jejím do té doby téměř mrtvém těle, poté se začala rozhlížet kolem sebe a prohlížet si věci… a po pár týdnech začala dokonce i mluvit.
Po dalším měsíci, jako by se probudila z dlouhé noční můry, najednou vstala a přišla k mému spícímu tělu, které objala a začala tisknout k sobě vší silou.
Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem se probudil v náruči své plačící matky. Do dnes nevím, co přesně se stalo, ale mou teorií je, že duše, která jako by opustila její tělo na posledních pět let, se vrátila, aby se mohla rozloučit se svým synem. Den kdy se má matka zázračně zotavila, byl totiž den před mými osmnáctými narozeninami. Přesněji řečeno noc, která se velmi rychle změnila v ten osudný den.
Tu noc jsme spali v pevném objetí a když přišlo ráno, matka byla jediná, kdo se probudil. Mé tělo bylo v jednom ohni a já blouznil v horečkách.
Matka věděla co se děje, přesto se však nechtěla jen tak dívat na to jak trpím a i když věděla, že mi to nemůže pomoct, začala mi dávat studené obklady a otírat pot z mého hořícího těla. Celou dobu mi šeptala do ucha, že to bude v pořádku a jak se z toho dostanu. Jak z nás znovu bude šťastná rodina a co všechno musíme podniknout, jakmile se uzdravím.
Když v pravé poledne začínalo mé tělo zářit přebytečnou a málem unikající magickou energií v mém těle se však stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Do pokoje se vřítil můj otec. V jedné ruce zlatý amulet a v druhé nějaký pergamen. Matka na něj jen nevěřícně zírala, když mě jí vytrhl z náruče a už už se chystala začít po něm řvát, když si všimla ustaraného a bolestného pohledu v jeho očích.
Poté můj otec vzal ten zlatý amulet, nasadil mi ho kolem krku a rozroloval pergamen, který držel v druhé ruce. Poté se omluvně podíval na mou matku a začal recitovat zaklínadlo v nějakém zvláštním jazyce, které bylo napsané na onom pergamenu.
Jak odříkával slovo za slovem, jeho tělo začínalo být průsvitné a když se dostal téměř nakonec, nezbylo z něho v místnosti víc než jeho hlas dokončující posledních pár slov zaklínadla a jeho magická energie, která jako by se koncentrovala do jednoho bodu. Do bodu jímž byl právě onen amulet kolem mého krku a v momentu, kdy dokončil zaklínadlo, a pokojem se ozvalo poslední slovo, začala magická energie v mém těle klesat až do bodu, který pro mě nebude nebezpečný a zároveň se mi do hlavy hrnuly veškeré vzpomínky mého otce.
Poté následovalo pár dnů při kterých jsme truchlili a trošku také nadávali na otce, ale jelikož jsem díky jeho vzpomínkám věděl, co všechno musel udělat aby získal zaklínadlo, kterým mě zachránil tak jsme mu rychle odpustili to jak se choval když zjistil můj stav. Zaklínadlo použilo jeho tělo na přetvoření obyčejného amuletu na magický a jeho mysl a magickou moc na utvoření síly toho amuletu, a sice síly čerpat a ničit magickou energii z kohokoli kdo ho má zrovna kolem krku. A také schopnost uzamknout nehmotné věci, například vzpomínky, kterou okamžitě využil k uzamknutí těch svých.
Samozřejmě, když to vypadalo, že se všechno zase dává do pořádku, muselo se něco pokazit. Jelikož moje schopnosti byly poprvé probuzeny předčasně pomocí mých emocí, nějak se stalo, že jsou moje emoce a mé schopnosti vázané jedno na druhé. Jinak řečeno, pokud pociťuji nějaké silné emoce a je jedno jestli jsou pozitivní nebo negativní, samovolně se kolem mě aktivuje Aura Strachu nebo Memory Eater. Pokud je to Memory Eater, ještě je to nějak v pohodě, přeci jen pokud „sežeru“ něčí vzpomínky na mě stačí je jen zase „vyplivnout“… pokud se však aktivuje aura strachu, lidé kolem se okamžitě chovají jako bych byl nebezpečný, bojí se mě a vyhýbají se mi.
Když se to opakovalo už poněkolikáté, začal jsem si všímat, že lidé kteří byli vystaveni mé schopnosti několikrát, se mi podvědomě vyhýbají, i když nejsou pod jejím vlivem. Začal sem se tedy zdržovat převážně doma, ale to jak jsem si po delší době uvědomil, byla veliká chyba.
V průběhu dalšího roku byla moje matka opakovaně vystavována jak Memory Eateru tak auře strachu a nic na ní nebylo znát, to jsem si tedy alespoň myslel. Jednu noc jsem procházel kolem jejího pokoje, když jsem ji zaslechl něco křičet a tak jsem okamžitě otevřel dveře, abych zjistil co se děje. Ležela v posteli, házela sebou a křičela na někoho, ať jí neubližuje, že už bude hodná. Když jsem vykročil jejím směrem, že ji uklidním z té noční můry, tak mi málem zmrzla krev v žilách, když jsem ji uslyšel zavolat moje jméno… to já jsem byl ten, koho prosila, ať ji už neubližuje, to já jsem byl ten, co ji mučil v jejích snech. Stál jsem tam na místě neschopen pohybu a hlavou se mi honily všemožné myšlenky. V jednu chvíli se však matce povedlo, jak sebou házela, dostat k okraji postele a já si o vteřinku dříve než se to stalo, uvědomil, že spadne a tak jsem se vrhl k ní a zachytil ji těsně před dopadem. To co následovalo už asi nikdy nezapomenu.
Matka se s trhnutím probudila a pohlédla mi do tváře, místo úlevy kterou jsem očekával se však v jejich očích rýsovala čirá hrůza, na vteřinku ztuhla a poté vykřikla… ten křik jsem znal, ne však ze svých vzpomínek, znělo to stejně jako výkřik ženy, těsně před tím než ji umlčela kosa mého otce.
Veškeré emoce, které se ve mě v tu chvíli probudili samozřejmě museli znovu aktivovat jednu z mých schopností, aktivoval se Memory Eater a v tu chvíli bylo po křiku, ticho to úžasné ticho které následovalo bylo snad to nejhezčí, co jsem kdy za svůj život slyšel, žádný křik, jen ticho.
Dokonce i strach a hrůza v matčiných očích jako by tam nikdy nebyli, teď na mě jen koukala a pokaždé když už se chtěla zeptat co tam vlastně dělám a kdo jsem na mě zase zapomněla a už už se chtěla zeptat a zase na mě zapomněla jak se Memory Eater aktivoval znovu a znovu stále dokola.
A v tu chvíli jsem si to uvědomil, pokud bych matce vrátil její vzpomínky na mě, budou ji dál sužovat tyhle noční můry a dříve či později se z toho znovu zblázní a já ji už nechtěl vidět v tom stavu v jakém byla po odchodu otce. Jakmile jsem došel ve svých myšlenkách až sem, bylo jasné, co musím udělat. Veškeré vzpomínky, které na mě má musí jít pryč. A tak jsem ji pustil a po dalším aktivování Memory Eater odešel z jejího pokoje. Z našeho bytu jsem odstranil veškeré stopy, že jsem tam kdy bydlel a odešel pryč.
Teď už zbývala jen jedna jediná věc, musel sem nějak vyřešit problém svých samovolně se aktivujících schopností. A najednou mě to napadlo, amulet, který jsem dostal od otce… mohl bych ho použít na uzamčení svých emocí uvnitř, i když by to znamenalo vymazat veškeré vzpomínky mého otce, které tam před svou smrtí uložil. Bylo mi líto, že jeho vzpomínky na vždy zmizí, ale budu si je pamatovat alespoň já. Celou noc jsem strávil uprostřed parku, ve kterém nebyl nikdo, koho by mohli zasáhnout mé emocemi ovládané schopnosti a připravoval se k tomu, co musím udělat, vymazat poslední část svého otce, který obětoval svůj život pro ten můj, na tomto světě, jeho vzpomínky.
Bolelo to, když jsem aktivoval svůj amulet, boleto to když jsem cítil jeho vzpomínky mizet do prázdna a poté… nic… žádná bolest, žádný žal, žádný smutek, nic… jen prázdno a ani stopa po jakýchkoliv emocích.
Proč vám to všechno vyprávím? Sám ani nevím, možná stejně jako můj otec chci, aby někdo znal můj příběh a možná ho i poslal dál. A jak mě poznáte, když mě někde potkáte? To je jednoduché, měřím asi 185cm, mám krátké černé vlasy, modré oči a bledou pleť, nejčastěji nosím modrou mikinu s kapucí, černé kalhoty a tričko a černo-modré sportovní boty. Ale nejbezpečnější důkaz toho, že jste mě potkali, bude ten, že si to s největší pravděpodobností vůbec nebudete pamatovat.