Liadel vyrůstala ve velké rodině mezi svými třemi bratry a dvěma sestrami. Ze všech svých sourozenců byla nejmladší a taky nejzvláštnější. Vždy byla hravá a neposedná jako malý čertík, ale přirozeně věděla kde je hranice a když nebyla vhodná chvíle na srandičky, byla tou mladou urozenou slečnou. Ano, její rodina byla velmi vážená a kdysi dávno patřila mezi šlechtické rody. Ovšem nyní už nikdo nevěděl, jak moc vznešená rodina to byla.

Odmala ji i její sourozence učili ovládat své proměny, ovládat své jiné podoby a svou magii, ale zároveň i jak být člověkem. Její rodiče věřili, že magie jejich rodu má být uchována, avšak nezneužita a protože lidem v tomto ohledu nevěřili, vychovávali tak i své děti, mezi něž patřila i Liadel. Dětství měla tedy kouzelné. Vždy si říkala, že do lepší rodiny se nemohla narodit. Avšak když se i ona začala měnit, zapochybovala. Dlouho se svých schopností bála. Když to viděla u svých sourozenců, přišlo jí to báječné, jenže oni měli podle ní talent, což jí chybělo.

Tak dlouho se bála a potlačovala své schopnosti, až se proměnila ve svého patrona, ve zvíře podobné draku, na jednom plese. 

To bylo v den jejích osmnáctých narozenin.

Proměnila se v něco jako draka tolika lidem na očích, že prozradila čím je nejen obyčejným lidem, ale i lovcům. Její rodiče naštěstí napadlo, co vše by se mohlo stát a tak její otec vymazal paměť na ten večer všem přítomným, kromě jednoho, kterého si nevšiml. Osud tomu chtěl, právě ten jeden byl lovec. Také možná proto unikl vymazání paměti. Od té doby rodiče Liadel nenechali už dále potlačovat svou magii a učili jí stejně, jako její sourozenci. Žili další měsíc v domnění, že se už nic takového nebude opakovat a že si to nikdo nepamatuje a nikdo o tom neví. To se bohužel pletli. Lovec spolu s dalšími vyhledali jejich zranitelné místo, což v tenhle okamžik byla Liadel a když se všichni z její rodiny zaměřili na ní při jejích pokusech o ovládnutí její magie, je bez milosti zmasakrovali.

Liadel, v ten okamžik v podobě draka, ovládl vztek, smutek a vina natolik, že se z ní stal opravdu drak, drak, který nezná nic z lidských vlastností. Lovce do jednoho spálila na popel. Jejich křik se jí vryl do paměti stejně jako poslední nářky své rodiny. Přišla o vše, ale to nebylo to nejhorší. Ona při tom přežila - a to pro ní bylo ještě horší.

Když se konečně dokázala proměnit do lidské podoby, byla zesláblá. I přes to se pokusila zachránit své sourozence i rodiče, ale bylo příliš pozdě. Poslední, kdo ještě v tu chvíli slabě dýchal, byl její otec. Prozradil jí, že se nyní stala poslední dědičkou prvních zvěromágů a jeho poslední slova byla: "Nesmíš být poslední."

Žádná slova útěchy, nic o tom, že ji má rád, ani odpuštění, že za to nemohla. Četla dost knih na to, aby ji to zasáhlo jako nůž do srdce. 

Po pohřbu, který celý proplakala si dala slib, že otcovo přání splní. Nebude poslední. Její mysl se dostala k myšlenkám, že si to zaslouží. Že to ona byla příčinou smrti své rodiny a proto si nezaslouží odpuštění. Ale to neznamenalo, že se z toho zhroutí. Rozhodla se být silnou a zasloužit si své odpuštění. O prvních zvěromázích od svých rodičů věděla pomalu první poslední. O původním poslání zvěromágů a o všem, co se jich týkalo. Proto se rozhodla, že se toho poslání znovu ujme a opustila společnost lidí i jiných bytostí a odebrala se do ústraní nedotčené přírody. Po roce ovšem zjistila, že lovci jsou všude. Přehodnotila tedy své rozhodnutí a stala se ochráncem magických bytostí před lovci. 

A pak přišel ten den. Bylo to přesně sedm let po smrti její rodiny. Tehdy ji našli Strážci a nabídli jí, aby se k nim přidala. Liadel neváhala ani vteřinku. Přijala, aniž by věděl podmínky a okolnosti, které s sebou přináší práce Strážců. Ovšem i tak si je musela vyslechnout a pronést přísahu. Brala to jako svůj trest i záchranu a bolest, jež provázela přísaha, snášela jako jediná mlčky, což ovšem neznamenalo, že by snášela menší bolest než ostatní, to rozhodně ne. Byla jen jedna z těch mála, která při tom vydržela bez výkřiků a snad první dívkou.

První měsíce plnila odhodlaně svou práci a neuvědomila si, jak moc tím propletla svůj osud s dalším strážcem, s Neranem. Ale netrvalo to dlouho a pochopila, že on ji miluje. Zprvu tajně váhala, bála se, že nebude schopná dodržet přísahu ani jeden z nich, když se spolu zapletou. Jenže jejich láska jim přerostla přes hlavu a z ní se narodila Mirys. Liadel byla tehdy ráda, že konečně splnila otcovo poslední přání, ovšem na druhou stranu ji ničilo vědomí, že ji nebude moct vychovávat. Ostatní Strážci osobně dohlédli na to, aby Liadel s Neranem předali své dítě někomu, kdo se o ni postará a nestaral se o ni ani jeden z jejích rodičů. 

Liadel rozhodla, že se Mirys nesmí dozvědět o tom kdo je. Byla přesvědčena, že ji to ochrání před lovci i všemi ostatními, kdo by jí chtěl ublížit. To si ovšem neuvědomila, jak zkažený je tento svět.

Ale dcerku opustila krátce po tom, co na ní dítko upřelo své nebeské oči. Nezvládla by být v její přítomnosti déle, to věděla. A byla přesvědčena, že bude lepší, když bude žít a třeba se jí někdy podaří dcerku mít u sebe, alespoň na pár chvilek.

Bohužel pro ni, přesně to tušili ostatní Strážci a pečlivě tedy hlídali, aby se ke své dceři už Liadel ani Neran nedostali.