Na Sangminovi vás zprvu zaujmou jeho vlasy, které jsou nakombinované od blonďaté po tmavě hnědou.

Měří 174 cm, je trochu malý, ale jak se říká, já jsem malej, ale šikovnej!

Má asijské rysy po matce.

Pokud zpívá, nebojí se zajít do dlouhých výšek, ale umí to i opačným směrem.

Procestoval celý svět a učil se hned několika jazykům, s kterými nemá problémy, až na jeden.. tím je čínština, rozumí, ale plete si často slovíčka, proto na něj raději čínsky nemluvte.

Sangie, jak mu většina lidí také říká, vlastní hřebce jménem Corsio.

Jeho nejoblíbenější jídlo je sushi a nesnáší potvory z moře - chobotnice atd.

Kvůli vyvraždění rodiny upíry jim nevěří, nedokáže si k nim hned uchovat nějaké pouto.

Na rozdíl od svého dětského já je nesmírně společenský, hravý, škodolibý - rád si dělá srandu z některých dalších lidí, je ukecaný a přátelský typ. Sangmin je typ člověka, který nevěří hned tak někomu. Navenek vypadá, že se s vámi spřátelil, ale v jeho hlavě koluje už několik scénářů, které předvídají, jestli pro něj budete hrozba nebo naopak štěstí. Skrývá v sobě stránky dobra, rád pomáhá, ale pomáhá spíše zvířatům, než aby pomáhal lidem. Má rád svůj osobní prostor a pokud mu ho někdo dost naruší, tak se nebojí ozvat - většinou hned nějakým ostrým rýpavým slovem.

Pohrál jsem si s prsteny. Zacinkaly o sebe a mé oči sledovaly město pode mnou. Měl bych si najít dům... nebo si ho vykouzlím? Mírně jsem se ušklíbl a zavrtěl hlavou. Do mého ramene mi někdo strčil, ale nepřekvapilo mě to. ,,Corsio..." Usmál jsem se a podíval se na vraného hřebce, který zafrkal a stříhal ušima. ,,Pojedeme... neboj..." Usmál jsem se a dal mu pusu mezi nozdry. Hřebec zafrkal a drcl mi do ramene. ,,Budeme se muset vrátit do lesa... bude mi chvilku trvat, než seženu pro nás dva správný nový domov..." Povzdechl jsem si a podrbal hřebce po krku. Ten si dlouze odfrkl a zahrabal nohou. Usmál jsem se a vyskočil na jeho holý hřbet velice snadno, kdy jsme se vydali spolu zpět do hloubi lesa do té chajdy zapadlé... Zapadlá chajda, něco mi to hluboce připomnělo. Děsné vzpomínky, při kterých jsem se musel oklepat. Nemám rád vzpomínky na dobu, kdy umřela má rodina. Ale pokud mám o tom začít vyprávět, bylo by potřeba, abych začal pěkně od začátku s menšímu přeskoky v letech..

​

​

Psal se rok... nerok... a do kouzelnické rodiny Cheatfierdů se narodil syn. Chlapec s rysy asijskými a s geny čarodějů, kteří v dávných dobách konaly zlo. Ale... rodiče dítěte doufali, že se chlapec dá na cestu dobra. Pojmenovali ho jménem Sangmin. Už na začátku života dělal rodičům radost. Byl hodný, tichý a docela plachý. Stranil se společnosti jako takové. Měl raději les a přírodu všeobecně. Ale tak na mága to nebylo nic nového. Zvířata v lesích za ním chodila a on se o ně staral, ačkoliv jim nerozuměl, stačilo mu pohlédnout krátce na chování zvířete a on poznal, co jeho kamarád potřebuje. Nebyla to ani tak schopnost, spíše vrozené geny. Jakmile chlapec dosáhl třinácti let, museli opustit město Glodwall, protože se rozkřiklo, že rodina Cheatfierdů je čarodějnické krve. Po dlouhá staletí žila tato rodina bez podobných problémů, a tak usoudili, že je chce jen vytlačit cizí čarodějnická rodina. Kvůli bezpečí jejich nejmladšího syna se rozhodli pro odstěhování. Ale nešli daleko... v lesích nedaleko města byla rozpadlá chatrč. Zde se usadila rodina, která sčítala tři děti a dva dospělé....

​

​

Chatrč. Rodiče ji opravili několika kouzly. Byli úžasní, ale nikdo netušil, co se přesně skrývá ve mně, až na onu schopnost ošetřování zvířat. Jenže, to nebyla schopnost. Mágové byli odjakživa spojení s výrobou léčiv, u mě to nebylo výjimkou, ačkoliv mě spíše bavilo pomáhat více zvířatům, než abych pomáhal samotným lidem. Nikdy jsem k nim nenašel takový vztah jako k němým tvorům. Bylo těžké se s tím smířit, ale bylo to tak!

​

​

Bylo mi patnáct, když jsem bezstarostně žil se svými rodiči a sourozenci spokojeným životem v opravené chajdě. ,,Sangmine!“ Ozval se hlas mého staršího bratra. ,,Uhm?“ Zvedl jsem zrak od knihy, v které jsem si četl mezitím, co byly mé nohy přehozeny dolů z houpací sítě, kterou jsem si udělal za pomoci několika provazů a silných bambusů. Vše jsem měl vypodložené, aby se mi leželo krásně. ,,Budeš tady ležet ještě dlouho? Byl bych ti opravdu vděčný, kdybys zvedl to své líné pozadí a šel konečně pro tu vodu!“ Zamračil se, kdy jsem pozvedl obočí. ,,Vždyť otec umí manipulovat s vodou, ne? Proč nejde on?“ Zabrblal jsem. ,,Otec je na cestě domů akorát, to moc dobře víš! Takže nekoukej odporovat a koukej dělat!“ Shodil mě s tímto z mé sítě a já se zaskuhráním a zabrbláním několika nadávek odešel s vědrem dál lesem. Lesem k lesnímu potůčku, kde byla voda čistá snad jako nebe. Usmál jsem se a zapohyboval prsty, kdy jsem odstranil většinu kamenů tak, aby mi nepřekážely v náběru vody. Pak mi stačilo ponořit vědro do vody a během chvilky bylo ve vědru dost vody. Usmál jsem se nadšeně a vracel se zpět. ,,No konečně!“ Vydechl Suhan, můj starší bratr. ,,Nech toho, nebo ti to vyleju na hlavu,“ zabrblal jsem. ,,Tak bys šel pro novou vodu…“ Pokrčil rameny velice ledabyle. ,,To bych nešel, měl jsem jít jen jednou… kde je Sierra?“ Pozvedl jsem obočí. ,,Pomáhá matce…“ Kývl, kdy si vzal ode mě vědro. Jen jsem pokrčil rameny a vyrazil zpět ke své síti, odkud jsem vzal knihu a prohlížel si ji dál. Staré kouzelnické přísady do různých lektvarů… lektvar neviditelnosti? Rozesmál jsem se a zavrtěl hlavou. Boha… Najednou mi na rameni přistál sokol. Roztáhl křídla a zakřičel mi do ucha. ,,Au! Co tak křičíš? Kdo tě vraždí? Nikdo! Ale ještě mi chvilku křič do ucha a zavraždím já tebe!“ zabrblal jsem a podíval se na sokola, který na nic nečekal a znovu se vznesl do vzduchu, ale proletěl kolem mě moc těsně, až jsem nechápavě pohlédl za ním. V tu chvíli jsem si všiml jednoduchého náznaku toho, že ho mám následovat. Co se děje? Že by nějaké zvíře bylo v potížích? Zamrkal jsem očima, ale popadl z dutého kmene stromu pár mastiček a vyrazil za sokolem. Ten spokojeně zakřičel na celý les, až jsem se ušklíbl, ale brzy jsme… byli jsme na louce, kde jsem si všiml černé koule na zemi! Ne, dobře, nebyla to koule, byl to kůň! Těžce odfrkoval, bolestivě sem tam zařehtal a chtěl se zvednout, ale nedařilo se. Šel jsem opatrně k němu. Zapískal jsem tiše a začal k němu promlouvat jazykem, trochu starodávným, který jsem znal z knih. Říkalo se tomu Melodie pro duši. Mělo to koně ale i jiné zvíře uklidnit. Vraný krasavec lehce pozvedl hlavu, ale možná mě ani nezaostřil, avšak jeho hlava znovu klesla do trávy. Chudák… ,,Klid klid… všechno je v pořádku..“ Podíval jsem se na koně a všiml si, že to je hřebec. Byl celý od krve. Předtím jsem si toho nevšiml, nýbrž krev splývala s černou srstí nádherného hřebce. ,,Co se stalo chlapče?“ Vykulil jsem oči, ale došel blíž, kdy jsem začal mazat rány mastmi, které měly neskutečné účinky. Fungovaly rychle, opravdu, podařilo se mi alespoň částečně zacelit jeho rány. Používal jsem bylinky, všechny druhy a jejich kombinace. ,,Dobré chlapče… pomůže ti to,“ usmál jsem se a pohladil ho po nozdrách, když ke mně natáhl hlavu. Dlouze frkl a stříhl ušima, kdy mě oňuchával. Usmál jsem se. ,,Ano… nemáš za co…“ Kývl jsem a dal mu pusu mezi nozdry. Děkoval mi… Zvířata umí ocenit něco, co děláte. Ocenit vaši práci… To většina lidí ani neumí udělat. Vydechl jsem, ale postavil se a dal mastě do kapes. ,,Pojď hore… hore…“ Zamlaskal jsem a usmál se. Hřebec zafrkal, ale viděl jsem, jak napjal svaly a pak se pomalu vyhoupl na všechny čtyři, kdy se oklepal a přežvykoval, ačkoliv jsou koně nepřežvýkavci. ,,Tak, hodný kluk,“ usmál jsem se, pohladil ho po nosní kosti a pak si vytáhl jinou mast z třezalky a kopřivy. Rozetřel jsem si to na ruce a začal mu přejíždět rukama po hřbetu, zádi a zadních nohou. Pak jsem si vzal stejným způsobem mast z jehličí smrků a šalvěje, kdy jsem pronesl pár zaříkávadel a po chvilce jsem měl hotovo. ,,Jsi krásný… jsi úžasný kluk…“ Usmál jsem se a dal mu pusu na nozdry.

 O 5 let později

​

Protáhl jsem se a pohladil hřebce po hlavě. Corsio žije se mnou po boku od chvíle, co jsem ho zachránil. Je to můj kůň, tenkrát mu byly dva roky. Nyní to je dospělý sedmiletý hřebec. Otec jej poznal, prý při cestě spatřil muže, který to mé ubohé zvíře zmlátil, ale otec mu pomohl a hřebec utekl, aniž by reagoval na volání mého táty, ale… Mohl jsem si ho tak osvojit, protože se uzdravil díky mně. Neměli jsme sice stáj, ale Corsio se mohl pohybovat volně. Matka, otec, Sierra a Suhan byli v domě, kdy plánovali nějaké věci ohledně cestování. Corsia jsem nechal venku a šel dovnitř také. ,,Konečně jsi tady,“ pronesla mým směrem starší sestra. ,,Hmmm… mohu být, kde chci,“ vydechl jsem a pokrčil rameny. ,,Sangmine…“ Zamračil se otec, kdy jsem si povzdechl. ,,Co jsem zas udělal?“ Pozvedl jsem obočí. ,,Přestaň se hádat a sedni si…“ Kývl. Jasně, nic jsem neudělal a hned je zase vše na mě! Zavrtěl jsem hlavou, ale usadil se. Jakmile jsem to však udělal, rozletěly se dveře a v nich stál… stáli hned tři upíři! ,,Co jste to udělali?! Dali jste nám vadný kámen! Jeden vadný kámen! Našeho druha to slunce zabilo! Sežehlo na popel!“ Ječel nešťastně ten nejvyšší z nich. Můj otec se postavil. ,,My jsme vám dali správné kameny, správné amulety!“ Ohradil se. ,,Lžete!“ Vyjekl jeden z upírů, kdy mu vyrostly na rukou drápy. ,,Hej! Nechte toho sakra!“ Zamračil jsem se. ,,Drž klapačku skrčku!“ Vyjekl po mně druhý upír a hnal se ke mně, ale já pomocí telekineze poslal proti němu jednu vázu a odskočil jsem, kdy jsem luskl prsty a kolem mě se objevily tři dýky, kterým se zaleskla ostří. ,,Nemáš šanci! To nás nezabije!“ Zachechtal se ten třetí. ,,To možná ne… ale ztratíte tím veškerou kontrolu… Pak se vám vkrade do vaší mysli to, že vás… třeba něco bolí… začnete se svíjet v ukrutných bolestech..“ Usmál se Suhan, kdy jsem se ušklíbl, ale poslal proti upírům tři dýky. Upíři byli mrštní. Začal boj tělo na tělo. Mělo to mít jen jednoho vítěze… Ve chvíli, kdy jsme začali bojovat, dovnitř vtrhli další čtyři upíři! ,,Kde jste se vy pijavice vzali?!“ Vyjekl jsem, ale snažil se bojovat. Bylo to hrozné! V jednu chvíli zakřičela matka… když jsem se podíval… ,,Ne!“ Zaječel jsem při pohledu na upíra, který mou matku vysával zaživa, ale pak jí zlomil vaz. Popadl jsem větší sekeru, kterou jsme měli za kamny a přesekl jednomu upírovi krk. ,,Parchanti!!“ Ječel jsem a oháněl se zbraní, kdy upíři syčeli a v jednu chvíli mě jeden z upírů povalil k zemi a já viděl, jak se mu v očích honí rudé blesky. Syčel a doslova se mi vysmíval do tváře. Kolem mě jsem slyšel jen samý křik a cítil vůni krve. Krev… Krev mé rodiny, ale také upírů, kteří byli mrtví díky maličkostem. ,,Zaklínám vás! Proklínám vás! Bestie jedny hamižné! Zemřete v urputných bolestech! Budete vydáni zatracení! Nechť vás sežehne sluneční svit!“ Vykřikl jsem a nakopl upíra do kulí. On vyjekl, kdy jsem toho využil, přetočil se s ním a nechal si objevit dýku, kterou jsem vzal a jejím nabroušeným ostřím nařízl upírovi krkavici, ale v následující chvíli jsem mu už krk pižlal a snažil si pomoci i dalšími dýkami. Pak jsem sáhl po sekyře a jednoduše mu hlavu usekl. Když se tak stalo… všiml jsem si, že… že jsem jediný, kdo zůstal naživu… tohle… tohle přeci nejde! Sakra! Ne! Zpanikařil jsem a snažil se oživit své rodiče, sourozence… ale nikdo z nich.. ,,Né!“ Vykřikl jsem, až to muselo být slyšet přes celý les. Byl to konec světa… Konec mého světa.. světa, ve kterém jsem žil, ale pocítil jsem jakýsi pocit uvolnění… skoro jako by mě někdo z rodiny svázal k tomu, že musím žít jen s nimi… Někdo z nich měl dost dobré kouzlo? Možná, ale každopádně jsem se den po vyvraždění mé rodiny vydal na cesty, sebral jsem peníze, vybral peníze z účtů, vzal svého koně a vydal se cestovat po celé zemi, učil se a brzy se dopracoval do pozice, v které jsem teď…

​

​

Corsio se mnou zůstal, můj věrný přítel a kamarád. Rok jsme cestovali, rok jsem poznával nové kraje. Už dřív jsem se učil jazykům, cestoval s rodiči na konference s jinými mágy. Tajné konference všeho druhu, ale nyní jsem byl svobodnější. Na dvacet jedna letitého mága je tohle docela dost, co? Já vím, ale byl jsem odmala učenlivé dítě. A právě před týdnem jsem se uhnízdil společně s hřebcem v Atreii. Bylo to nádherné město, jen jsem potřeboval sehnal dobrý dům. To se mi povedlo, byl menší, jednopatrový, který měl pár místností. Koupelna, kuchyň, obývák a pokoj – ložnice. Bylo to super, mělo to teda ještě další dvě místnosti navíc, kde byla spižírna a ještě nějaký kumbálek, ale hlavní bylo, že jsem měl velkou zahradu a tam přístřešek pro Corsia. Ani to moc nestálo, využil jsem peníze, které jsem si zvládl vydělat jako zpěvák a překladatel za ten rok. Dařilo se mi a navíc, mám peníze i po rodičích, jen je otázka, jestli dokážu žít ještě dlouho… Ale cosi mě na městě zaujalo, proto jsem se rozhodl, že zde zůstanu…