Zajímavosti

Minulost

Rachel se narodila do na první pohled normální rodiny, která se tak ale tvářila jen naoko. Rodiče Rachel spolu absolutně nevycházeli, každý den se hádali a do svých sporů zatahovali i svou dceru. Helen svého muže však opustit nemohla - byla na něm finančně závislá, sama byla nezaměstnaná a nemohla najít práci, která by ji uživila. Charles postupem času začal všechny peníze utrácet za alkohol a rodina se musela přestěhovat do malého bytečku, který byl neustále špinavý. Pro Helen to byla poslední kapka, ale v tu dobu bylo na odchod již pozdě. Její manžel se stal opravdu agresivním, fyzicky napadl jak ji, tak Rachel, především v opilosti a neměl nejmenší problém znásilňovat svou manželku i před svou malou dcerou. Když měla Rachel šest let, narodila se jí malá sestřička, Felicie. Bylo to příhodné jméno, znamenající štěstí, protože byla to jediné, co Rachel radost přinášelo. Už tehdy se zcela upnula na to, aby její malá sestřička byla šťastná a nic se jí nestalo. Jen to jediné přinášelo štěstí i jí. Byla jediná, která se o ní starala. Helen svou mladší dceru ze začátku pouze krmila, ale jak šel čas, z jejích očí se vytrácel život. Chodila po domě jako tělo bez duše a jen tiše snášela rány od svého manžela. Postupem času však ze všeho začala obviňovat Rachel. Trestala ji za cokoliv, co udělala, ospravedlňovala si to tím, že ji musí potrestat, protože ji zlobí. Že ji k tomu ona sama nutí, že to dělat nechce. Doopravdy si však na své dceři jen vybíjela vztek, vytáčelo ji, že má stejnou barvu očí i vlasů, jako její manžel. Vinila ji z toho, co se jí stalo, protože kdyby nebylo jí, nikdy by tak dlouho s Charlesem nezůstala. Později začala brát drogy a ubližovala své dceři ještě víc. Rachel snášela všechny rány a byla jen ráda, že nikdo neubližuje Felicii, o kterou se stále starala. Držela jí dál od rodičů, byly jen ve svém pokoji, kam jí nosila jídlo a když chtěly ven, utíkaly oknem. Bylo to, jako by se snažila, aby její rodiče o existenci její mladší sestry úplně zapomněli. A v tomto se jí opravdu dařilo. Malá Felicie neměla ani v pěti letech absolutně žádný vztah k rodičům. Měla pouze svojí starší sestru. 

Jednoho dne, kdy se Rachel vyplížila z pokoje, aby ukradla nějaké jídlo z lednice, zaslechla podivný zvuk doprovázený smíchem a nadávkami jejího otce. byla na tohle zvyklá, což však bylo neobvyklé bylo, že její matka byla potichu. Nekřičela, neprosila o pomoc. Třináctileté dívence to nedalo a potichu se vydala za zvukem. Naskytl se jí pohled na Charlese, který se smíchem bodal do bezvládného, zkrvaveného těla své ženy. Rachel zamrzla na místě, sledovala tu scénu před sebou a nemohla uvěřit vlastním očím. Zamrzla na místě, nohy jí zkoprněly a nedokázala se ani pohnout, nebo vydat jedinou hlásku. Její otec se najednou otočil s napůl šíleným pohledem v očích. Něco řekl, ale dívka mu nerozuměla. Táhl z něj alkohol a tak tomu nebylo divu. Pomalu se k ní vydal s nožem v ruce, motal se, narážel do předmětů a musel se opírat o stěnu. Byla na řadě. Tohle uvědomění ji probralo, konečně se otočila a rozběhla pryč. Běžela do svého pokoje, dřív než však stihla otevřít dveře, mužská ruka jí pevně chytila za tu její a strhla zpátky. Vyjekla a jediným důvodem, proč se dokázala vyhnout muži bylo, že byl tak opilý, že přepadl do strany. Jeho stisk povolil a dívenka se mu vysmekla. Natáhl se po ní, ale spadl na zem, nůž mu vypadl z ruky kousek od Rachel. Bez váhání ho sebrala a postavila se naproti muži, který jí tolik let způsoboval peklo. V tu chvíli přestala myslet a když se Charles sbíral ze země, rozběhla se proti němu a zarazila mu nůž hluboko do krku. S doširoka rozevřenýma očima sledovala, jak dopadl na zem a zachraptěl. Kolem něj se tvořila louže krve a brzy se přestal hýbat úplně. Dívka nad ním stála, třásla se, ale necítila ani kapku lítosti. Dívala se na něj chladnýma očima, než se otočila, vydala se k ledničce, ze které vzala spoustu jídla a vrátila se za sestrou, která byla její prioritou.

Zůstaly v domě, Rachel Felicii nepustila z pokoje, neřekla jí proč, ani neodpovídala na to, proč je od krve. Říkala, že neví. Ale že zraněná není. Bylo to, jako by vytěsnila všechny vzpomínky na to, co se stalo. A ono to tak i bylo. Nepamatovala si to. Něco jí však říkalo, že nemá opustit pokoj. Zůstaly v něm tři dny, než se ve dveřích objevil postraší muž. Sotva je zahlédl, v očích se mu objevila úleva.

"Jmenuji se Garett... Už to bude v pořádku... Postarám se o vás," řekne a na tváři se mu objeví milý úsměv.

Garett byl světoznámý lékař, který byl také členem společenství Esperů. Vzal dívky k sobě, staral se o ně jako o vlastní a poprvé poznaly, co to znamená mít rodinu. Dělal si o ně starosti, zatímco Felicie byla podvyživená, všeho se bála a byla závislá na své starší sestře....  Rachel byla v mnohem horší zdravotní kondici. Měla na těle mnoho modřin, podlitin, některé kosti jí musel znovu zlomit, aby správně srostly a nezpůsobovaly jí neustálou bolest. Navíc byla velmi podvyživená a na svůj věk malá. Co mu ale dělalo největší starosti byl její psychický stav. Chovala se... Jako by se jí absolutně nic špatného nestalo. A nebyla to přetvářka. Když ukázala na nějakou svou jizvu a zmateně se zeptala, co se jí stalo, bylo to opravdové. Její mysl... Vytěsnila veškeré vzpomínky na dětství. Pamatovala si pouze svou sestru, že byly vždy spolu, hrály si, starala se o ni. Netušila však proč. Nevzpomínala si na rodiče ani na to, proč s nimi nebyli. Dokonce se na ně občas ptala, ale brzy přestala a plně přijala Garetta jako svého otce. Měla však určité výpadky, které se stávaly někdy náhodně, někdy, když jí něco připomnělo minulost. V takových chvílích se zcela změnila, její oči se změnily na chladné, zcela bez života. V jejím hlase nezněla jediná emoce. Když se to stalo poprvé, vyděsila Garetta tím, že za ním přišla a požádala ho, aby ji zabil, že si nezaslouží žít. Jindy se začala chovat jako psychopat, útočila na všechny, kteří byli v její blízkosti a byla schopná i zabít. Jakmile se však vrátila do normálu, nikdy si nepamatovala, co se vůbec stalo.

Garett své dcery o rok později přivedl do společenství Esperů, jehož členové mu byly rodinou. Zde se dozvěděly o existenci nadpřirozena a o tom, že Esperové chrání lidi a snaží se tyto nebezpečné tvory vymýtit. Sestry netušily, co si o tom všem myslet, ale nakonec se rozhodly také stát lovkyněmi. Felicie byla na trénink ještě moc malá, ale Rachel začala trénovat spolu s Dwaynem, klukem ze sirotčince, kterého se ujal Connor. Rachel se také od svého adoptivního otce začala učit medicínu, hltala veškeré vědomosti a byla odhodlaná se toho naučit co nejvíc, aby mohla v případě nouze zachránit životy svým blízkým. Začala také vypomáhat v ošetřovně, ošetřovala rány, sledovala Garetta při práci a dokonce i při operacích, kde mu brzy začala asistovat. Když jí bylo šestnáct, získala svou první magickou zbraň, která nesla název Saiketsu - Sběrač krve. Na meče i pistole byla zvyklá a svou zbraň si velmi rychle zamilovala. Díky ní se mohla také připojit k prvním lovům a brzy prokázala svůj talent. Lovy si plnými doušky užívala, stejně jako souboje, ze kterých jen málokdy vyvázla bez škrábance, ale to jí absolutně nebavilo. Mohla chránit lidi, odstraňovala zlo a hlavně to jí bavilo. Mezi lovy a tréninky také stále více přebírala šichty na ošetřovně, kvůli nemoci Garetta, jehož zdraví na tom bylo stále hůř a hůř a nakonec ho donutilo odstoupit z funkce lékaře. Dokonce také odešel ze základny Esperů, své dcery však stále navštěvoval.

Stoupala nahoru, zlepšovala se, neustále trénovala. Její výpadky se začaly omezovat pouze na lovy. Vždy, když vzala zbraň do ruky, její oči se změnily na chladné, bez života. V tichosti lovila, brala životy. Jindy se psychopaticky smála a zabíjení si plnými doušky užívala. Jiné dny zůstávala na konci skupiny a jen se bránila před útoky. Byla opravdu nevypočitatelná, její touha zemřít se však nevztahovala na nadpřirozené bytosti. Chtěla, aby to bylo rukou člověka, který je jí blízký. Ne něčím, co ani člověk není. Ale na rozdíl od jejích předešlých výpadků... Tyhle si pamatovala. Do detailu věděla o každém souboji a musela se smířit i se svou jinou stránkou, kterou nedokázala pochopit. Věděla, že si něco nepamatuje, něco důležitého, ale... Nemohla si vzpomenout. Nešlo to. Stala se ale oblíbenkyní Connora. Sice nikdy nemohl vědět, co se stane, s jakou vervou bude bojovat, ale viděl v ní silnou zbraň a tak mu nevadilo, že v některých chvílích tolik nefunguje.

Felicie v osmnácti letech také dokončila svůj trénink a mohla se oficiálně připojit k lovům, na které se opravdu těšila. Milovala dobrodružství a také to znamenalo, že může se svou starší sestrou trávit více času. Několik prvních misí proběhlo bez problému, ale jedna změnila Rachel navždy život. Během mise se dostaly do nehezké situace, kdy je obklíčila smečka vlkodlaků. Všichni Esperové se stáhli k sobě a díky spolupráci se jim dařilo vlkodlaky zatlačit a postupně získávat výhodu. Opět se u ní projevila její psychopatická chvilka, díky které začala se smíchem útočit na všechny vlkodlaky. Odpojila se od skupiny a i když jich pár zabila, docházela jí energie. Bojovala sama proti zuřivé bestii, která jí vyrazila zbraň z ruky. V tu chvíli se Rachel probrala. začala couvat, ale zakopla a skončila na zemi. Tohle byl konec. Usmála se, zavřela oči a čekala na konec jejího života. Nebyl takový, jaký si ho představovala, ale byla se smrtí smířená. Jenže bolest se nikdy nedostavila. Místo toho zaslechla výkřik, který nebyl její vlastní. Když otevřela oči, uviděla svoji malou sestřičku, která před ní stála a vlkodlak jí zaryl své zuby hluboko do ramene. Nebyla to rána, která by ohrožovala její život, ale kousnutí bestie v sobě neslo prokletí. Zvíře jí nezabilo, v momentě, kdy ji kouslo, se dalo na útěk, před přicházejícím zbytkem skupiny, která se vydala vlkodlaka dostihnout, aby pomstili svou členku. Rachel netušila, co říct, zůstala se sestrou sama. Se sestřičkou, se kterou byla odmala, kterou vychovávala. Kterou přísahala chránit. Po tvářích jí začnou stékat slzy a začne tiše vzlykat.

"Proč... Proč jsi to udělala? Měla jsem to být já!" zavzlykala Rachel zoufale a pevně svou sestru objala.

"Prosím, neplač sestřičko... Vždycky jsi mě chránila, teď byla řada na mě... Jsem tak ráda, že jsi v pořádku," odpověděla Felicie se slzami v očích a stále se držela za krvácející rameno. Nemohla dopustit, aby se něco stalo té, která ji vždycky chránila. Nemohla jí nechat zemřít, přestože věděla, že někde hluboko uvnitř si to její starší sestra přeje. Nemohla stát a dívat se, když mohla něco udělat.

"Víš... Co se musí stát... Sama to nedokáži. Prosím... Chci aby jsi to byla ty," vydechne Felicie a i jí začnou stékat po tvářích slzy.

"To po mně nemůžeš chtít! To... To nemůžu! Raději... Raději ať je z tebe..." začne ihned protestovat starší sestra a nemohla uvěřit, že tohle po ní mladší sourozenec žádá. Vždyť... Vždyť by jí nedokázala zabít!

"Nechci být jednou z nich! Stvůrou, která může ublížit ostatním... Nechci být nestvůrou! Prosím, Rachel... Nemůžu se stát jednou z nich... Nemůžu," vydechne Felicie a zadívá se své sestře do očí. Ta odmítavě vrtěla hlavou a nakonec začala couvat.

"Ne. Ne. Ne. Ne...." začne Rachel a roztřesenýma rukama se natáhne pro svou zbraň, která se změní v revolver a namíří ho proti své mladší sestře, která se usměje.

"Je mi to líto... Je mi to tak líto...." začne se omlouvat, než stiskne spoušť. Prázdnýma očima sledovala, jak tělo Felicie padá k zemi, kde zůstane nehnutě ležet. Byla mrtvá. Zabila vlastní sestru, aby se z ní nestal vlkodlak. V tu chvíli měla chuť prohnat si další kulku hlavou, ale neudělala to. Nechtěla spáchat sebevraždu, ale její touha zemřít vyplavala zcela na povrch. Po tvářích jí už ani nestékaly slzy, jen tam stála s prázdným pohledem v očích a ani nevnímala přibližující se hlasy jejích přátel.

Od této události Rachel už nikdy nevyrazila na lov. Ostatním Esperům se na čas vyhýbala, veškerý čas trávila na ošetřovně, kde se starala o raněné. Nedokázala ani mluvit s Garettem, nesnesla lítostivý pohled v jeho očích. Od té doby nezažila ani jeden ze svých výpadků. Touha zemřít jí zůstala, ale chtěla... Chtěla stejnou smrt jako její sestra. Chtěla, aby jí zabil někdo, komu na ní záleží a koho má i ona ráda. Věděla, že jí toto přání však nikdo z Esperů nesplní. Několik měsíců chodila se zcela prázdným, mrtvým pohledem, než se do jejích očí začal navracet život. Všem se ulevilo, jejich zděšení však narostlo v momentě, kdy se zmínili o Felicii a Rachel se jich zvědavě zeptala, o kom to mluví. Od té doby se o ní nikdo nezmínil. Mysl Rachel vytěsnila veškeré špatné vzpomínky. Nepamatovala si na svou rodinu. Stále však nedokázala do ruky vzít zbraň. Vždy se roztřásla, nedokázala zmáčknout spoušť, nebo se po někom ohnat mečem. Vzdala to a plně se věnovala ošetřování ostatních a pomáhala jim.